9/2020

Vzpomínání na jeden rozhovor

Od té doby uplynulo pětapadesát let a já si všechno pamatuji, jako by to bylo včera. Byla jsem ještě mladá holka, napůl novinářka, asi i trochu přidrzle namyšlená, a právě začínal leden roku 1965. Tehdy jsem si vzala do hlavy, že pořídím rozhovor s Janem Werichem k jeho šedesátým narozeninám. Ale jak se do vily na Kampě dostanu? A jestli se pan Werich, ta velká osobnost, kterou jsem tolik obdivovala, bude se mnou, neznámou, bude vůbec bavit! A zdali, i když přihořívalo, ten rozhovor vůbec otisknou?

Fotoreportér Karel Hájek

Když je člověk mladý, tak se lehko seznamuje. Znala jsem tehdy Karla Hájka, vynikajícího fotoreportéra, který se řídil větou, že fotograf musí zaznamenávat každou skutečnou událost. Fotografoval všechny prezidenty, i ty velmi problematické. Pořídil portréty významných osobností kulturního života a začal od Emy Destinnové. Už tehdy vystavoval své fotografie po celém světě. V té době byl fotoreportérem ve Světě v obrazech a já věděla, že se s Janem Werichem dobře zná.

Podíval se na mě a vybafl: "Víte, co slečno! Já se Jana zeptám."

Za několik dní mi pan Hájek zavolal, že Jan Werich by mi rozhovor poskytl, ale chce si přečíst nejdřív otázky. Aha, když budou hloupé, z rozhovoru sejde. Spala jsem špatně.

Otázky byly sepsané a Karel Hájek a já jsme dostali pozvání, abychom jedno lednové dopoledne přišli k Werichům.

Jan Werich, dramatik, prozaik, jeden z tvůrců avantgardního divadla a herec, se narodil 6. února 1905. Vyrůstal v rodině úředníka. Studoval na reálném gymnáziu v Křemenově ulici v Praze, kde se spřátelil se svým pozdějším uměleckým partnerem a celoživotním přítelem Jiřím Voskovcem. Vysokoškolská studia práv nedokončil, od roku 1927 se věnoval divadelní činnosti. S Jiřím Voskovcem složili Vest Pocket Revue a jako studentské představení ji předvedli roku 1927 na jevišti Umělecké besedy v Praze. Pro velký úspěch se hrála i pod firmou Osvobozeného divadla založeného roku 1925 jako avantgardní divadlo Devětsilu. Zde oba působili od roku 1929 jako autorsko-herecká dvojice až do 9. listopadu 1938, kdy bylo divadlo zavřeno.

Jan Werich s Jiřím Voskovcem vytvořili dvojici, která spolu s hudebníkem Jaroslavem Ježkem představovala nový typ satiry v hudebně-dramatickém žánru. Po odebrání divadelní licence roku 1938 a pod tlakem politické perzekuce emigrovali všichni tři na jaře roku 1939 do USA. Jaroslav Ježek, který byl dlouhodobě vážně nemocen, tam roku 1942 zemřel.

Po návratu z emigrace založili Werich s Voskovcem divadlo V+W. Po Jiřího odchodu do exilu působil Jan Werich v různých pražských divadlech, od roku 1955 řídil Divadlo satiry, které přejmenoval na Divadlo ABC. V partnerské dvojici s Miroslavem Horníčkem obnovil některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla.

V roce 1968 chtěl Jan Werich emigrovat do Rakouska, ale brzy se vrátil. V sedmdesátých letech dvacátého století nesměl téměř vystupovat. Jeho žena Zdena rozená Housková (1906-1980) byla překladatelka, dcera Jana (1936-1981) byla překladatelka a herečka. Jan Werich zemřel 31. října 1980 po těžké nemoci.

U Werichů

Paní Werichová už odhání dva pejsky ode dveří a říká: "Neumíme je vychovávat. Ti psi vlastně mají větší vliv na nás než my na ně."

Jan Werich byl v županu, obrátil se na mě, přimhouřil oči a řekl: "Kdo se moc ptá, moc se doví."

Karel Hájek zatím vybalil fotky, na kterých se pan Werich usmíval v mysliveckém kloboučku s puškou. Řekl s neskrývaným obdivem: "Ty jsi, Jene, úžasný střelec."

Pan Werich na to znechuceně pravil něco, co se nedá publikovat, a chvilku si hrál s anténou rádia. Potom vzal do ruky malou desku s nahrávkou Hodného štěněte, která tehdy zrovna vyšla. Je o štěněti, které si hraje a svobodně běhá, ale když vyroste, jeho pán grobián psa přiváže na řetěz, aby mu spravil mravy. Pes, který dřív neublížil ani mouše, pána pokouše. Seběhne se celá ves a celý svět už ví to dnes, že řetěz mravy nenapraví.

"Nedávno si mě pozval pan prezident Novotný na hrad," vyprávěl Jan Werich a ukázal mi malou desku. "Mistře, tam v té vaší písničce je, že mravy na řetěze nikoho nenapraví. To se mi ale nelíbí. Lidi u nás by si to mohli všelijak vykládat," povídal mi. "Tak já mu na to řek: "Pane prezidente, v naší hymně se zpívá, český ráj to na pohled, co kdyby si to lidi všelijak vykládali," usmál se poprvé Jan Werich a desku mi dal. Prohlédl si mé otázky a řekl: "Pozítří si přijďte, já vám na ně písemně odpovím."

Svírala jsem desku jako vzácný poklad, měla jsem trému jak stodola a jen poslouchala, co si ti dva velcí rozložití mužští povídají. Karel Hájek přitom fotografoval ostošest. Jan Werich u okna, u psacího stolu, u gramofonu. Prohlížela jsem si dýmky, rybky na lustru a obrázky Jiřího Trnky.

Do dveří vstoupila paní Werichová a tiše řekla: "Jene, už čekají na chodbě Jihoslované."

Tak skončila naše krátká návštěva v domě na Kampě.

Znovu na Kampě

Dva dny nato jsem, podle pokynů mého fotoreportéra, přišla do bytu, kde Karel Hájek s operní pěvkyní Slávkou Procházkovou bydleli. Pan Hájek mi podal obálku s fotografiemi: "Mařenko, utíkejte přes most a řekněte: Milostpaní, pan Hájek se nechá poroučet a posílá fotografie. A řekněte to přesně tak."

Opravdu jsem utíkala přes Karlův most a řekla jsem to přesně tak. Paní Werichové jsem dala fotografie a dostala jsem papír, na němž byly odpovědi Jana Wericha na mé otázky. Byla jsem šťastná, tak šťastná.

Rozhovor vyšel v Květech s portrétem Jana Wericha na obálce, s dvoustranou s fotografiemi a textem uvnitř časopisu přesně 6. února 1965, právě v den Werichových šedesátých narozenin.

Bohužel, sedmdesátá i pozdější léta pro Jana Wericha zas dobrá nebyla. Zakázali mu hrát, zakázali mu skoro všechno.

Od narození Jana Wericha uplynulo letos, 5. února, sto patnáct let. Našla jsem zažloutlý rozhovor, papír voní stařinou, ale slova Jana Wericha nezestárla. Snad nebude na škodu si je připomenout.

Pane Werichu, brahmáni mají takové přísloví: od šedesáti let se člověk stává mudrcem. Těšíte se na svůj mudrcký věk?

Po pravdě řečeno se na mudrcký věk, je-li něco takového, netěším. Je lépe být mladý a doufat, že jednou budu mudrcem, než být mudrc a vědět, že už nikdy nebudu mladý.

Je něco, co jste si přál a co vám život zatím nedal?

Ani bych neřek´. Člověk nemá mít velký voči, jak se říká.

Je-li humor názor na svět, co má člověk dělat se svým smutkem, který přicházívá?

To bych rád věděl. Někdy je mi strašně smutno a nevím si rady.

Máte někdy z něčeho strach?

Ano. Člověk má z mnoha věcí strach. Strach je bytostná vlastnost živého tvora: kdo říká, že nepoznal strach, buď lže, nebo není plnomyslný. Myslím, že nejde o to nemít strach. Oč jde, jest nedat najevo, že máme strach. Nepodlehnout strachu sami v sobě, nepodlehnout strašení z venčí ani zevnitř, jedním slovem zachovat se statečně. Taková statečnost pak zažene strach.

Jaká je nejvyšší meta, ke které člověk může v životě dospět?

Mety si vytyčují lidé, abych tak řek´, každý podle své individuální metologie. Pro některé jedince je nejvyšší metou fakt, že se narodili živí. Od toho okamžiku pak už nikdy vyšší mety nedosáhli. To si ovšem, sami nepřipustí. Jsou tací, kteří vidí metu tím výš, čím více řádů kolem ní zvoní a cinká. Někteří metyáši, aby dosáhli své mety, používají rádi kulomety... Vidíte, že to přímo vyzývá k levným satirickým rýmům: z mety se stává zmetek, taková je skutečnost.

Co je rozvážná a nerozvážná odvaha?

To už jsme tu měli: rozvážná odvaha je statečnost. Nerozvážná odvaha jest hrdinství.

Když jste byl úplně mladý, měl jste nějaké vzory?

Upřímně řečeno, když jsem byl velmi mladý, tak jsem pomýšlel na vzory z hlediska marnivosti. Chtěl jsem být slavný jako... bohatý jako... fešák jako... Ale když jsem rozum nabral, chtěl jsem být, totiž přesněji, snažil jsem se být dobrý jako... neúnavný jako... poctivý v práci jako... A teď bych chtěl být mladý jako... zdravý jako... Člověk přece pořád musí něco chtít, ne?

Těšíte se na jaro, pane Werichu?

Opakuji se, když říkám, že se těším na jaro jako kluk. Že se těším na zázrak cibulek, ve kterých je zaklet list i s květem, že se těším na tu chvíli, až na povel sluníčka celá ta krása vyskočí z vlažné země. Těším se na kosa, starého kamaráda z loňska. Má tak bystrý sluch, že slyší slepou kořist rozvrtávat drn. Budu se dívat, jak bleskově klovne a bude tahat červenou žlutou gumičku na světlo, jak ji omráčí, posune do koutku zobáku, počká si na druhou, na třetí, a jak je, položivé uzlíčky, donese do hnízda svým mladým. Na lepkavé pupence se těším, na klíčící klíčky ke krátkému pocitu štěstí. Neboť jsem rád, že žiju, dýchám, miluji, že doufám, že pochybuji, že sním, pláču, směju se, že se bojím, a že mám roli na tomto velkém bláznů divadle. Už aby bylo jaro a zima byla šťastně a námi!

Autorka: Marie Kšajtová, Foto: archiv a Miroslav Martinovský

Amsterdam na tři dny

Říká se, že i ten nejmenší domek v Amsterdamu stojí minimálně na dvou stech kůlech a Královský palác na více než třinácti tisících. V případě kůlů se původně jednalo převážně o smrky, které do města připlouvaly po Rýnu až bůhvíodkud z Bádenska. Turisté se ale v současnosti nejčastěji na město snášejí z oblak. Letiště v nedalekém Schipholu se má co ohánět.

Amsterdam nebo také Amsterodam, což vyjde i podle přísných pravidel českého pravopisu nastejno, stojí sice na nejistém podloží nebo dokonce přímo na vodě, ale jeho pozitiva jsou pevně zakotvená. Město je vstřícné a jeho atmosféra přátelská. Pokud člověk projednou zapomene na hotely a ubytuje se v méně anonymních prostorách B & B anebo rovnou v rodině, vlídné zacházení ho pohltí. Lidé jako by v Amsterdamu dýchali kromě vzduchu pozitivní myšlení. Nic není problém a všechno lze nějak zvládnout. Škoda že tento životní postoj není trvale nakažlivý.

Den první

Ze všeho nejdřív člověk obvykle přistoupí ke kanálu alias grachtu a zkoumavě se zahledí na domy mizející kdesi pod hladinou. Jak to, že ještě vůbec stojí? I když ze školy víme, že dřevo ve vodě nehnije, přece jen... Všechny ty kůly obětavě drží nemalou nálož zástavby jednoho z nejpůvabnějších měst na světě.

Ovšem i když dřevo, dlouhodobě umístěné pod vodní hladinu, nehnije, problémy existují. Často dochází k narušení stability, protože asi tak deset metrů pod vodou leží vrstva písku, a písek si se stabilitou příliš nezadá. Piloty zaražené do písku mají tendenci se čas od času pohnout. Místním tedy nezbývá než příslušný dům prostě a jednoduše zdvihnout a znovu podložit. Inu, všechno je tady tak nějak na vodě, a tak by nikoho nemělo překvapit, když ve vyšším patře narazí na šikmou podlahu.

Panuje zde velká vzájemná pospolitost a domy se tu takříkajíc "podpírají", opírají se jeden o druhý, a tak se zdá, že ani jeden vlastně nestojí rovně. Asi opravdu nestojí, ale všechny působí útulně a jejich schodiště jsou tak úzká, že tudy nelze přestěhovat ani nábytek. K tomu jsou určené kladky, které zvědavě trčí z každého štítu. Bývá zábavné sledovat transport klavíru řekněme do třetího patra, kdy se rozložitý hudební nástroj dostane na lanech do výšky, zaduje vítr a piáno se rozkomíhá nad kanálem... Také proto bývají domy vykloněné tak trochu dopředu, aby se během častých stěhování neponičila fasáda. A když je dostěhováno, stačí zajít do jedné z mnoha kaváren nebo barů na drink nebo jen na pivo, výběr je úctyhodně široký.

Den druhý

Jakmile se člověk jakžtakž seznámí s městem jako takovým a pronikne do spleti ulic, kanálů a mostů, začne se zajímat o další možnosti. V Amsterdamu si každý může najít to svoje - staré historické stavební památky i moderní architekturu, světová muzea i nové galerie, dům Anny Frankové a smutnou historii židovského osudu během druhé světové války i nejnovější technické vymoženosti v impozantním vědeckém centru NEMO od proslulého architekta Renza Piana, pouliční bleší trhy se vším možným, marihuanu, květiny, brusírny diamantů, vynikající sýry, Čínskou čtvrť anebo promiskuitní Čtvrť červených luceren.

Ale všechnu tu pestrost zdejší nabídky jakýmsi pomyslným lanem spoutává bicykl. Kola jsou v Amsterdamu totiž všude. Na ulicích mezi automobily a tramvajemi, opřené u zdí, zábradlí a plotů, zaparkované v chodbách, před restauracemi, na každém rozlehlejším prostranství i v úzkých uličkách a zdánlivě zapomenutých zákoutích. Slouží výhradně jako dopravní prostředek a jako takový mají jednoznačně přednost jak před ostatními povozy, tak před chodci. Při přecházení je zapotřebí být obezřetný, stejně jako při bezcílném bloumání městem, fotografování či bezmyšlenkovitém zastavování u té které památky. Holanďané na kolech jezdí jako o život a běda chodci, který se cyklistovi dostane do cesty. Cyklista bez milosti srazí každého, kdo se ocitne v jeho dráze. Někteří si svoje právo vymáhají usilovným zvoněním, a tak to v Amsterdamu vlastně pořád zvoní.

Za pozornost stojí i kola zaparkovaná, která nemusejí být jen součástí žánrových pohlednic. Před hlavním nádražím zvaným Centraal Station se naskýtá nevídaný pohled na rozsáhlý několikapodlažní parkovací prostor, zaplněný bicykly do posledního místečka. I když většinou nejde o kola drahá či výstavní, ale otřískaná, oprýskaná, zrezivělá, zprohýbaná a hodně hodně zánovní, i tak je to pohled k nezaplacení - před amsterdamským nádražím jako kdyby parkoval celý cyklistický svět.

A jen tak mimochodem, stavba této impozantní novorenesanční budovy kdysi vyvolala velkou nevoli a řadu protestů. Její realizací byl pověřený architekt Peter J. H. Cuypers, který je podepsaný také pod budovou Rijksmusea, pravděpodobně nejslavnějšího svatostánku klasického umění v zemi. Budova Hlavního nádraží je pochopitelně poznamenaná dobou svého vzniku (dokončena byla v roce 1884), a tak na fasádě najdeme mj. prvky oslavující národní ekonomiku země jako koloniální velmoci a vysoké štíty doplňují alegorie námořního obchodu a průmyslového rozvoje. Zajímavé jsou také dvoje hodiny - jedny ukazují čas a druhé informují o směru větru.

Den třetí

Bylo by zavádějící tvrdit, že jediným symbolem města je bicykl. Amsterdam má připravený ještě druhý symbol v záloze, a tím je hausbót. Oproti bicyklu je tenhle zdánlivě provizorní domek na vodě klidný až stoický, nevydá tolik hluku a není zdaleka tak nebezpečný, ale v případě nutnosti může podobně jako bicykl posloužit k přemístění z bodu A do bodu B. Hausbót patří v Amsterdamu k tradičním formám ubytování a dnes se stává dokonce atrakcí pro turisty, kteří nocleh v tomto kuriózním přístřešku, i když luxusně vybaveném, mohou pořídit dráž nežli v hotelu. Číslování hausbótů se obvykle řídí podle nejbližších domů, kde parkují, ať jde o běžnou zástavbu nebo významné budovy. A s významnými budovami se pojí významní lidé; v minulosti Amsterdamem prošla řada osobností, na které by žádný návštěvník neměl zapomenout.

Pro Čechy je bezesporu tím prvním a nejdůležitějším Jan Amos Komenský, který v tomto městě strávil poslední léta svého života. Bydlel tzv. na dobré adrese a mohl se v klidu věnovat své práci. Odmítl proto dokonce i profesuru na zdejší akademii. V Amsterdamu Komenskému vyšla polovina celého jeho díla a některé spisy se setkaly se značným ohlasem. Měl zde řadu zajímavých přátel, mezi nimiž nechyběla slovutná jména jako Rembrandt van Rijn nebo Nicolaes Tulp - což není nikdo jiný než lékař z Rembrandtova obrazu Anatomie dr. Tulpa. V přítomnosti tohoto muže (a nejbližších členů rodiny) J. A. Komenský v Amsterdamu také zemřel, a to 15. listopadu roku 1670. Pohřbený je v kostelíku v nedalekém Naardenu.

Svatý Mikuláš vtiskl podobu tomuto městu zejména na severu, kde proti budově Hlavního nádraží stojí monumentální neobarokní katolický chrám, tomuto oblíbenému patronovi námořníků zasvěcený. Uvnitř se nachází koruna habsburského císaře Maxmiliána I., císaře Svaté říše římské, což je další symbol města. Kdysi stával tento kostel při městských hradbách, jejichž součástí byla i nedaleká kulatá Věž plaček neboli Schreierstoren z roku 1480. Původně se tyčila nad hladinou řeky Ij a ženy odtud mávaly svým mužům (a jistě i synům) na rozloučenou. Měly proč plakat, protože z dalekých námořních výprav se tenkrát ve zdraví vrátil sotva každý třetí námořník. Právě odtud v roce 1609 vyplul na lodi De Halve Maen anglický mořeplavec Henry Hudson, který chtěl plout podél severního pobřeží Ruska, což se mu ale nepodařilo. Vydal se proto přes Atlantik, ale cestu kolem Severní Ameriky také neobjevil. A tak zamířil na jih a při ústí řeky, posléze pojmenované Hudson, založil Nový Amsterdam - což není nic jiného nežli New York.

Závan cizích krajů

Amsterdam je od nepaměti město multikulturní a nadnárodní. Možná proto je sice největší v zemi, ale nikoli hlavní. Nesídlí tady parlament ani královská rodina, ale desítky, dokonce stovky národností. V minulosti zde hledali klid a bezpečí lidé doslova z celého světa a nejrůznějších náboženských vyznání francouzskými Hugenoty počínaje a protestantskými Vlámy nebo Židy konče. A když se Čína v roce 1911 stala republikou, značná část emigrantů zůstala právě v Amsterdamu. Z té doby pochází i zdejší Čínská čtvrť, kterou opravdu stojí za to navštívit.

Text a foto: Magdalena Wagnerová

Uprostřed Koruny české

Muzeum východních Čech vystavilo unikátní soubor východočeského gotického a raně renesančního umění, které je často křesťanského charakteru. Partnerem výstavy je mimo jiné i biskupství královéhradecké.

Výstava Uprostřed Koruny české s podtitulem Gotické a raně renesanční umění východních Čech 1250-1550 zaplnila téměř celý interiér nově zrekonstruované výstavní budovy Muzea východních Čech v Hradci Králové. Součástí této mimořádné expozice je i řada významných mezinárodních zápůjček, které u nás v některých případech ještě nikdy nebyly vystaveny. Kromě biskupství královéhradeckého se totiž partnerem výstavy stalo i Muzeum Ziemi Kłodzkiej w Kłodzku.

Mimořádná příležitost

Poprvé v novodobé historii představuje tato výstava ucelený pohled na mimořádné a často málo známé bohatství regionu východních Čech v období od 13. do 16. století, tedy v době gotiky a nastupující renesance. Dosud málo známý fond středověké a raně renesanční výtvarné kultury východočeského regionu je na výstavě představen v širokých kulturně historických souvislostech střední Evropy. Na výstavě je shromážděno přes čtyři sta uměleckých předmětů zahrnující sochy, deskové obrazy, celé středověké oltáře, knižní malbu, archiválie, umělecké řemeslo, archeologické památky a doklady každodennosti středověkého člověka.

Od Přemyslovců po Jagellonce

V době gotiky a začínající renesance byla velká část vznikajícího umění náboženského a sakrálního charakteru. Proto není divu, že nejrozsáhlejší konvolut uměleckých děl pro výstavu zapůjčilo právě královéhradecké biskupství. Výstava sleduje i proměnlivé vztahy mezi východními Čechami a sousedními oblastmi, zejména vztahy se Slezskem. Soubor výstavních předmětů je proto doplněn také o prestižní zápůjčky z Polska, Rakouska a Německa, mnohé z nich má český divák možnost shlédnout úplně poprvé.

Jedna z autorek výstavy Mgr. Helena Dáňová, Ph. D. uvádí: "Všechny představované artefakty dokládají vysokou kulturní úroveň regionu, jehož byl Hradec Králové od nepaměti přirozeným centrem." Kurátorka výstavy PhDr. Markéta Pražáková k tomu pak dodává: "Je to vůbec poprvé v historii muzea v Hradci Králové, kdy bude takto komplexně ukázána kultura regionu východních Čech od doby posledních Přemyslovců až do konce období vlády Jagellonské dynastie."

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: MVČ a Biskupství královéhradecké