23/2020

Při plavání medituju a vytrvalost mám natrénovanou

Abhejali Bernardová, která se už léta zabývá meditací a má za sebou několik běžeckých maratonů, zdolala sedm oceánů. Jako čtvrtá žena a desátý člověk na světě zaplavala na první pokus bez neoprenu výzvu "Oceans seven". Prvenství drží i v tom, že pochází z České republiky, ze země, kde není moře.

Abhejali, jaké bylo vaše dětství? Patřilo do něj plavání?

Narodila jsem se v Chebu, kde jsem žila dva roky. Pak jsme do Chebu o prázdninách vždy jezdili za babičkou a dědou. Plavat jsem se naučila v Rusku v Domě pionýrů. Taťka tam byl pracovně a celá rodina s ním. Plavání se tam učilo tak, že se vždy jeden rok trénoval jeden plavecký styl. Stihla jsem prsa a částečně znak, pak už jsme se vrátili do Československa. Mám dvě sestry, ta mladší se mnou absolvovala i některé přeplavby.

Co přišlo dříve? Závodní plavání, nebo meditace?

První přišlo plavání, závodně jsem plavala až od konce základky, ale nebylo to nic moc. Na střední škole jsem měla pak jiné záliby. O meditaci a duchovní život jsem se začala zajímat v osmnácti. Jednou jsme se s kamarádkou ze zvědavosti přihlásily na kurz meditace, ani jsme netušily, co to vůbec znamená. Nepřišlo mi, že bych něco takového měla potřebovat. Jenže lidé, kteří kurz vedli, mě oslovili.

Čím vás tak zaujali?

Cítila jsem z nich neuvěřitelný klid a toužila jsem být jako oni. Meditace se pak stala mým každodenním rituálem, který mi dodává radost, sílu překonávat samu sebe, a hlavně mi přináší vnitřní klid. Pár měsíců po kurzu jsem se poprvé potkala se známým indicko-americkým duchovním učitelem Sri Chinmoyem a setkání mi změnilo život.

Narodila jste se jako Petra Bernardová. Jméno Abhejali jste získala od svého učitele, kterým byl právě Sri Chinmoy. Jaký je to člověk?

Sri Chinmoy měl v sobě ohromný klid, laskavost, lásku a soucit. Když jste v přítomnosti duchovního učitele, jakým byl Sri Chinmoy, tak nějak samovolně vnímáte mnohem víc sami sebe, takové to své já, svou duši. Přirozeně chcete být lepším člověkem. Cítíte, že vás ten člověk zná, vidí do vás, ne proto, aby vás jakkoli posuzoval, ale aby vám pomohl v sebepoznání a sebezdokonalení. Nemusí vám toho moc říkat, ale samotná jeho přítomnost prohlubuje vaši meditaci. Je těžké to popsat. Celý koncept duchovního učitele a žáka je pro naši západní mysl nesrozumitelný. Ten pocit ale známe, s některými lidmi z nás vychází do popředí to nejlepší a rosteme, jiní lidé nás svou energií naopak mohou stahovat níž, než kde se právě nacházíme. Duchovní mistr dosáhl poznání a už od světa nic nepotřebuje.

Co vaše nové jméno znamená?

Jméno Abhejali znamená pláč po poznání, doslovný překlad pak čistá voda. To jméno jsem dostala několik let předtím, než jsem se vrátila k plavání.

Nedávno jste vydala knihu Meditace, potrava pro duši. Co v ní lidé najdou?

Jedná se knihu aforismů a krátkých úvah. Byla to první kniha, kterou Sri Chinmoy napsal. Denně krmíme tělo, ale jen málokdy se dozvídáme, že je dobré sytit i duši. Neříkají nám to ve škole a většinou ani doma. V knížce je aforismus na každý den v roce i s anglickým originálem. Pokud se člověk chce o meditaci dozvědět více praktických věcí, doporučila bych od Sri Chinmoye ještě knihu Meditace, kde je mnoho koncentračních i meditačních cvičení, vysvětlení základů meditace i odpovědi na spoustu otázek.

Prý vám Sri Chinmoy poradil abyste běhala. . .

Sri Chinmoy byl moderní jogín a věděl, že se nám těžko bude dařit v meditaci, pokud nás bude bolet břicho nebo hlava. Rozhodně platí přísloví: "Ve zdravém těle zdravý duch". Sport doporučoval jako součást životního stylu a jako doplněk k meditaci. Já se pustila do běhání. Začala jsem pěti minutami, za pár týdnů jsem startovala na závodě na dvě míle a pak jsme za půl roku už běžela svůj první maraton. V roce 1996 jsme s přáteli založili česko-slovenskou pobočku sportovního oddílu Sri Chinmoy Marathon Team, která dodnes pořádá řadu běžeckých a dnes už i plaveckých závodů. Od dvoumílových přes šesti a dvanáctihodinové běhy až po osmačtyřicetihodinové.

Kromě toho se účastníte i Mírového běhu Sri Chinmoy Oneness-Home Peace Run. O co jde?

Je to štafetový běh s hořící pochodní, který vede přes více než sto šedesát zemí. Myšlenkou tohoto běhu je, že mír začíná v srdci každého z nás. Loni pochodeň oběhla celou zeměkouli a já měla příležitost běh organizovat a pak i běžet na Maledivách. Jsme všichni dobrovolníci a na běhu trávíme svoji dovolenou a je to pro mě opravdu krásný čas.

Ověřila jste si v praxi, že meditace a běh jdou spolu dohromady?

Doplňují se výborně, protože díky běhu člověk zjistí, že spoustu hranic a omezení si tvoří ve své vlastní hlavě. "Tohle nedokážu, je to moc daleko a moc rychle. Už jsem moc stará, jsem pomalá, mám nadváhu," to vše nám naše mysl namlouvá. Chceme ráno meditovat nebo jít běhat. Zazvoní budík a mysl řekne: "Venku je zima, nejdu běhat, začnu zítra!" Budík zaklapnu, ještě chvíli ležím, a pak už je pozdě. A ta stejná mysl nám říká, jak jsme neschopní a že jsme beznadějný případ. Meditace mě učí se nepoddat mysli i různým okolnostem, které nejsou vždycky takové, jaké bychom chtěli.

Kde se ve vás vzal nápad plavat dálky?

To byla náhoda, i když na ně moc nevěřím. V roce 2009 se kamarádka rozhodla, že poplave přes kanál La Manche a já měla být doprovodem na lodi. Nakonec z toho byla štafeta čtyř děvčat, včetně mě. Jenže zatímco ty dvě další holky byly na studenou vodu zvyklé, já s kamarádkou ne, ale nějak jsme to daly. Pamatuji si, že když jsme vylezly z vody, třásly jsme se zimou tak, že jsme se nedokázaly ani napít. Přesto mi to učarovalo! A začala jsem si hrát s myšlenkou, že překonám Lamanšský průliv sama.

Jak dlouho jste na tuhle "lamanšskou jízdu" trénovala?

Další rok jsem bez velkého tréninku přeplavala Curyšské jezero, které má asi dvacet šest kilometrů. I když mělo devatenáct stupňů, což je o čtyři stupně více než La Manche, byla mi zima. Vážila jsem totiž padesát sedm kilogramů a bez tuku jsme neměla žádnou ochranu. Takže jsem se musela nejen otužovat, ale taky se trochu "vyjíst". Cpala jsme se šlehačkou, mazala si tlusté vrstvy másla a jedla jsem pozdě večer. Úspěch se dostavil, vážila jsem pak šedesát sedmkilogramů a bylo to fakt lepší. Otužovat jsem se jezdila za kamarádkou do Skotska, nebo jsme si dávala ledové koupele. Zatímco jiní si do vany dopouštějí horkou vodu, já jsem si vlezla do studené, a jakmile se začala mým tělesným teplem zahřívat, přisypávala jsem kbelíky ledu.

Proč jste se rozhodla pro velkou výzvu Oceans Seven?

Neřekla bych, že jsem se rozhodla. Tak nějak mi to postupně přicházelo do cesty, a i když jsem se zpočátku bránila, nebylo mi to nic platné. Filozofií Sri Chinmoye je sebepřekonání a mně se ta myšlenka velice zamlouvá. Přesto, kdyby mi někdo na začátku řekl, že poplavu Sedmičku oceánů, řeknu mu, že se zbláznil. Do této výzvy totiž patří kromě La Manche i ledový Severní kanál či různé přeplavby se žraloky.

Které oceány jste tedy přeplavala?

Lamanšský průliv, Gibraltarský průliv, Průliv Catalina, Cugarský průliv, Průliv Molokai, Severní průliv, Cookův průliv.

Co je pro vás při dálkovém plavání největší překážkou?

Asi nejvíc teplota vody, tu člověk neošulí. Problémem jsou velké vlny a proudy, protože pak dostanu mořskou nemoc. Naopak vzdálenost, kterou mám před sebou, mi nevadí, při plavání medituju a vytrvalost mám natrénovanou.

Která z vašich "túr ve vodě" byla nejtěžší, nejdelší, která naopak nejlehčí?

Nejdelší byl kanál Kaiwi na Havaji. Ten měří dvaačtyřicet kilometrů a trvalo mi to skoro dvacet dvě hodiny. Měla jsem mořskou nemoc, a navíc mě popálila medúza, bolelo to děsně, ani lék na bolest mi nepomohl. Preventivně jsem dostala i antihistaminika, protože tamní medúzy vás klidně můžou zabít tím, že otečete a nemůžete dýchat. A nejsnazší byla přeplavba Gibraltaru, je nejkratší a poprvé v životě jsem plavala s delfíny.

Jak jste při plavbě řešila pití, jídlo, a třeba toaletu?

Nesmím se dotknout doprovodné lodi, takže mi jídlo v lahvích házeli na provázku. Strava je při takovém dálkovém plavání vždycky tekutá, člověk by neměl strávit víc jak půl minuty. Toaleta se řeší za provozu. Je v tom cvik a trocha koncentrace, dá se to zvládnout.

Kdo vám držel palce v doprovodné lodi a kdo na dálku?

Na doprovodné lodi jsem měla svůj tým, což byla třeba moje sestra nebo kamarádky, většinou samy výborné vytrvalostní sportovkyně. Náš sportovní oddíl je celosvětový a složení týmu bylo často velice mezinárodní. Během každé přeplavby s námi virtuálně byla spousta lidí po celém světě, posílali své dobré myšlenky a podporu, hlavně když šlo do tuhého. Můj velký podporovatel byla mamka, sice nikdy nechtěla vědět, kdy přesně plavu, protože o mě měla přirozeně strach, přesto ale vytušila, že plavu, a sledovala počasí. Jako každá maminka pak chtěla dostat zprávu, že jsme to přežili.

Co cítíte v té vodě, když plavete takovou dálku?

Splynutí s vodou. Všechno to je o sebepřekonání, o síle, kterou v sobě najdu, že to nezabalím při první větší vlně. Najednou vystoupím ze známé a pohodlné zóny a sahám si hodně hluboko na dno. Při dlouhé plavbě ale také vnímám veliký klid a ticho a tu neskutečnou sílu přírody. Hlubokou vděčnost i údiv a krásu.

Autorka: Šárka Jansová, Foto: archiv Abhejali Bernardové

Abhejali Bernardová se narodila se v roce 1977 v Chebu. V únoru 2018 přeplavbou Cookovy úžiny dokončila plaveckou výzvu Oceans Seven. Je také mistryní ČR v běhu na sto kilometrů a čtyřiadvacet hodin, absolvovala i šestidenní běh v NY či obeplavala Manhattan. Je svobodná a bezdětná.

Pečení chleba je alchymie a zázrak

"Vůně chleba je vůně všech vůní, je to prastará vůně našeho pozemského žití, vůně harmonie, pokoje a domova." Seifertovy verše jsem znala. Viděla jsem je k mému překvapení i v nádražní pekárně švýcarské Bellinzony. Kolik kupujících v malém městě na jihu Švýcarska zná asi Seiferta? Na regálu tam ležel v podvečer poslední bochník bílého chleba. Čekala jsem na vlak domů. Pamatuji se, jak jsem se tehdy těšila na doma a na český chléb.

Chléb s máslem

Supermarkety chrlí sice čerstvý chléb, ale vlastně ne tak úplně. Často je předpečený kdesi daleko a dovezený jako zamrazený, zabalený polotovar, který se dopéká na místě. Představuju si obří haly a pásovou výrobu, která probíhá profesionálně a bez emocí, kdepak poezie. Nevím, kdy se to stalo, co bylo bezprostředním podnětem, možná jsem měla na paměti ty Seifertovy verše a dostala jsem chuť na krajíc chleba s máslem, takový, jaký jsem dostávala do školy k svačině. Vzpomněla jsem si i na malou pekárnu v Jilemnici, kde otvírali brzy ráno a zavírali, když chleba vyprodali, což bývalo krátce po tom, co otevřeli. Dlouhá fronta mizela jako sníh na jarním slunci, zákazníci si odnášeli obří, ještě teplé bochníky. Již ve dveřích se zakousli do rohlíku nebo nedočkavě uždibovali křupavou kůru. Nikdo se tím nepohoršoval, naopak, ve vzduchu se vznášelo jisté spiklenectví a pochopení pro tuto společnou slabůstku. Ta vůně všech vůní mě tak lákala, že nakonec uzrálo rozhodnutí, že se pustím do pečení.

Dědečkovy geny

Možná se probudil i gen mého moravského pradědečka, který byl pekař. Z fotografie se na mě dívá kmet s plnovousem ve svátečním obleku, je obklopen svými syny a nic nenasvědčuje tomu, že je jindy obklopen moukou a ošatkami. Jak asi chutnal jeho chléb? V téže době mi náhodou přišla do ruky Čapkova povídka Jehla. Pekařství a noční přípravu a kynutí chleba popisuje Čapek tak živě, že před sebou vidím přesně to, po čem tak toužím, "zlatý a brunátný pecen, který voní tak, že ani malé dítě nemůže skvostněji vonět".

Můj první chléb upečený z droždí byl sice o poznání lepší než ten kupovaný, ale stále to nebyl chléb hodný Seifertových veršů nebo Čapkovy povídky. Když ale něco začnu, nevzdávám se snadno. Jeden pecen následoval druhý a u každého jsem se něčemu přiučila. V lednici mám mezitím několik skleniček s kváskem a pekařský um neustále vylepšuji. Z mé trouby už tak vyšly parádní rohlíky, nadýchané makovky, křupavé žemle, dokonce i na bagetu jsem si troufla. Chleba však vítězí.

Ověřuji a testuji si mouky, v kuchyni mám svůj pekařský koutek, a kromě ošatek se má pekařská dílna může pochlubit i krásnou dřevěnou lopatou na sázení chleba. Už žádné spálené prsty, z lopaty bochník sjede jako na klouzačce.

Obyčejný žitný kvásek už mi nestačí, postupuji na kváskovém žebříčku stále výše a pronikám do tajů různých technologií, načtených u pekařských mistrů, kterých si vážím čím dál víc a před jejich prací hluboce a uctivě smekám.

Zázrak z mouky

Pečení chleba je alchymie a zázrak. Zázrak z mouky a vody, hra s časem, závod hbitých prstů, ale i intuice a pokora. Pečení chleba je tajemství. Zrod života. Bakterie a kvasinky se tlačí na startovní čáře kvásku a mají jediný cíl, rozmnožit se. Mívám dojem, že až teprve teď, když si sama upeču chléb, jsem úplným člověkem. Jakoby mi doposud něco chybělo. S budoucím chlebem si povídám, hladím těsto, překládám jej, pozoruji puchýřky, láskyplně jej roztahuji po válu, kochám se jeho pružností. Pak pár krouživých pohybů, stočím je do tvaru bochánku a šup do ošatky.

Před vsazením do trouby ještě dostane nakynutý bochník moje poslední požehnání a pak už sleduju přes sklo, jak se nafukuje. Moje moderní trouba je dobře izolovaná, ale v opravdové pekárně se žár z pece rychle šíří i do místnosti. Pekař Terentius Neo takovou pekárnu měl. Ráno osudného dne si přivstal jako vždy ještě za hluboké tmy, kdo ví, jestli si v ranním spěchu všiml neobvyklého ticha, které viselo ve vzduchu, a kroužících ptáků. O jeho chleby byl zájem, mladý pekař byl sympatický a pracovitý a brzy si vydělal slušný majetek. Neproslavil se ale jen svým chlebem u svých zákazníků. Žije dodnes na portrétu, který si nechal udělat a který zdobil jeho krám. Portrét se zázrakem zachoval, když byly jeho rodné Pompeje zasypány v osudném roce 79 lávou. Z dalších dochovaných fresek je vidět, jak římské bochníky vypadaly. Že bych jako příští výzvu zkusila upéci právě tento plochý chléb?

Doma pečený

Jaký měl k chlebu vztah můj pradědeček a co pekl nejraději, se nedovím, mohu se to jen domýšlet. Žil pár kilometrů od Vídně a byl vrstevníkem císaře Františka Josefa. O císaři se traduje, že si na honosná jídla nepotrpěl, večeřel brzy a před spaním si rád dával hrnek mléka a kousek tmavého chleba. Tak vida, císař a suchý chléb!

Čtyřicet pět minut je pryč. Vytahuju pecen z trouby. Z kuchyně se line seifertovská vůně všech vůní a prastará vůně našeho pozemského žití.

Domácí chléb, pečený s láskou od samého počátku, je báseň básní. A Seifert to dobře věděl. Mechová měkoučká střídka se rozplývá na jazyku. Samou láskou jej sním. A s každým soustem se těším na příští pečení.

Text a foto: Zuzana Koritchanová

Profesionální fotky bez počítače (skoro) nevznikají

O fotografování se říká, že jde o hru se světlem. Vyznavači klasických snímků vědí, že fotony, tedy částice světla, pronikají objektivem fotoaparátu do jeho útrob. Tady je pro interakci s nimi připraven citlivý materiál, tedy film. Ti, kdo fotí mobilem nebo digitálním fotoaparátem samozřejmě nic ve svých krabičkách po každé sérii snímků nevyměňují. Fotografický film nahradil čip a paměťová karta, která často simuluje i klasické fotoalbum.

Fotografové si i dnes přejí dobré světlo

Co se s časem nemění, je fakt, že existují fotky dobré a špatné. A se svobodou focení digitálně danou téměř nevyčerpatelnou kapacitou fotících zařízení se, alespoň u mě, poměr mezi těmi dobrými a špatnými povážlivě vychyluje. Fotografové se v honbě za co nejpovedenějším zachycením reality stále snaží naplno využít všemožných nastavení své techniky, ideálního světla a dechberoucí kompozice. Počítač jim ale dokáže často pomoci ještě více, a tak nejen profesionálové tráví nad svými výtvory hodiny a hodiny při úpravách, kterým se říká postproces.

Bylo by chybou myslet si, že vylepšování fotografií se těch běžných rodinných netýká. Nástroj k základním úpravám má v sobě téměř každý počítač. Jmenuje se Malování. I když by jeho název vybízel spíše k zábavě s prázdným plátnem a štětcem, umí odstranit řadu neduhů jinak slušných fotek. Potřebujete oříznutím změnit kompozici nebo se zbavit nepěkného artefaktu na kraji snímku? Hodil by se vám jiný poměr stran? Chcete odstranit červené odlesky v očích při fotografování bleskem? Tohle všechno Malování a podobné kreslicí editory dokážou. Pokud to ale s fotkami myslíte vážně, byla by chyba zůstat u tohoto programu.

Program k úpravě fotografií seženete i zdarma

Jestli jste se už někdy o úpravu fotek zajímali, určitě jste slyšeli o programech Photoshop nebo Lightroom od giganta Adobe nebo o českém výrobku Zoner. Tyhle i spousta dalších jsou opravdu kvalitní a zkušenému uživateli umožní dělat doslova zázraky. Také však něco stojí. A co hůř, k nevoli většiny uživatelů přešli jejich vývojáři z jednorázové platby při nákupu programu ke klasickému předplatnému, které je z dlouhodobého hlediska samozřejmě dražší. Není ale třeba zoufat. Na internetu najdete i spoustu zdarma dostupných nástrojů, které vám s fotkami pomohou. A slovo spousta je možná ještě slabé.

Jak se v té nepřeberné nabídce fotoeditorů zdarma vyznat? Jednoduché to není a chce to čas. Neexistuje totiž jeden nejlepší, stejně jako jedna správná rada. Pokud je však uživatel začátečník, určitě by si měl vybrat program, který je určen čistě k práci s fotografiemi. Komplexní grafické programy, které dokáží třeba i kreslit loga, jsou obvykle složitější na pochopení. Při výběru toho pravého je vhodné přečíst si pár recenzí, které nejrozšířenější fotoeditory porovnávají. Nakonec ale stejně člověku nezbude nic jiného, než si jich několik stáhnout, zkusit s nimi chvíli pracovat a vybrat ten, který mu nejvíce vyhovuje.

Dobrý program na úpravu fotografií dokáže během několika kliknutí obrázek zesvětlit nebo ztmavit, doostřit nebo oříznout. Mezi základní funkce, které by měl mít, patří také úprava teploty barev, jasu nebo práce s histogramem. To je graf vyjadřující množství různě tmavých a světlých barev ve snímku. Pomocí něj lze celý snímek ztmavit nebo zesvětlit přesně tak, jak si uživatel přeje.

Pro zjednodušení práce a docílení maximálního efektu nabízí většina těchto programů také funkce různých filtrů. Ty dokáží celý obrázek obarvit, odbarvit nebo přebarvit, dodat mu efektní vinětaci, tedy tmavé okraje, zesílit stínování a mnoho dalšího. Snímek obvykle ztratí na technické kvalitě, ale na první pohled vypadá často mnohem dramatičtěji. V dnešní zrychlené době sociálních sítí je čistě na filtrech založená řada aplikací.

Za skvělým snímkem může být i mnoho hodin práce u počítače

A jak pracují profesionálové? Ani na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Někteří se spokojí s tím, co je popsáno výše. Jiní používají složitou práci s vrstvami či dokonce jednotlivými pixely, aby dosáhli opravdové dokonalosti. Asi nejznámější jsou úpravy obličejů a postavy. Možná byste se ale divili, co dokáží někteří počítačoví mágové s krajinářskou fotografií. Někdy se dokonce už nedá moc hovořit o fotografii, ale spíše o výtvarném umění. Za dechberoucím snímkem noční krajiny nebo západu slunce může být i mnoho hodin práce u počítače. Ať už se člověku podobné efekty líbí, nebo má raději přirozenější pohledy, vždy je důležité pořídit kvalitní už výchozí snímek. Dobrou práci s fotoaparátem totiž stále úplně nahradit nelze.

Autor: Pavel Žižka, Foto: Pixabay