3/2020

Musíme se radovat z pacientů, u kterých se transplantace podařila

Primář hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Plzni Pavel Jindra se k medicíně dostal vlastně náhodou. Vždycky toužil studovat literaturu, práva nebo filozofii. Pak na gymnáziu přišla nová učitelka a radila mu, aby zkusil medicínu. A nebyla sama, kdo ho k tomu nabádal...

Pavel Jindra dal na radu lidí, kterým důvěřoval. Nikdy nelitoval, že je poslechl, a to, že nyní může pomáhat nemocným, je pro něj největší odměnou. Hemato-onkologii, tedy poruchám krvetvorby a jejich léčbě, se věnuje od svých profesních začátků v roce 1990. Před sedmi lety se stal nástupcem zakladatele Nadace pro transplantace kostní dřeně a Národního registru dárců dřeně a primáře hematologicko-onkologického oddělení plzeňské fakultní nemocnice Vladimíra Kozy.

Původně z vás měl být filozof nebo právník. Jak se to stalo, že jste šel nakonec na medicínu?

O tom v podstatě rozhodla náhoda. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku gymnázia, dostali jsme novou třídní profesorku. Byli jsme její první třída, kterou vedla. Měla čerstvě po absolutoriu pedagogické fakulty a její manžel Michal Michal právě dokončoval medicínu. Já chtěl studovat humanitní obory, nejraději literaturu na filozofické fakultě. Paní profesorka mě ale začala přesvědčovat, ať se na nic takového nehlásím, že tam budu nešťastný. Že tam v tehdejší době komunistického režimu výrazně zasahuje politika a že vlastně vůbec nebudu studovat to, co si představuju. Vyprávěla, že její manžel dělá medicínu, že to je takový čistý obor, kde jde i za komunistů hlavně o řemeslo. Že i při studiu se najde čas na čtení a literaturu. Byla to právě ona, kdo mě ve čtvrtém ročníku v podstatě nasměroval na medicínu. Ona i její manžel pro mě byli velké osobnosti, kterých jsem si velice vážil, tak jsem se nakonec pro studium lékařské fakulty rozhodl.

Podle čeho jste na medicíně volil obor, který byste chtěl dělat?

Byla to náhoda. Studoval jsem medicínu a jistý jsem si tehdy byl jen tím, že nechci dělat chirurgii, spíš jsem si přál obor, kde se snoubí klinika s laboratoří. Když jsem koncem osmdesátých let studium končil, doktor Michal mi řekl, že zná mladého a schopného lékaře na hemato-onkologii Vladimíra Kozu, ten, že zrovna hledá do týmu mladé lidi, kterým by nevadilo dělat v laboratoři i u lůžka, abych za ním zašel. Tak jsem za ním v létě roku 1988, to bylo v době mezi čtvrtým a pátým ročníkem medicíny, šel. Popovídali jsme si a domluvili se, že do konce studia tam budu chodit do laboratoře prohlížet si preparáty kostní dřeně a uvidíme, jestli mi to půjde a bude mě to bavit. Pokud v tom najdu zalíbení a bude se zdát, že pro to nějaký talent a předpoklady mám, mohl bych tam po absolutoriu nastoupit jako lékař. Tak se i stalo, chodil jsem tam a natolik mě to chytlo, že jsem pak hned po promoci v srpnu 1990 nastoupil na hemato-onkologii, což tehdy nebylo samostatné oddělení, ale ještě součást interní kliniky.

Co vás na hemato-onkologii nejvíce zaujalo?

Roli hrálo více věcí. Především mě velice zaujala osobnost primáře Kozy, protože jsem měl pocit, že to je opravdový šéf. V té době mu bylo nějakých šestatřicet let, byl to mladý, otevřený člověk s naprosto jasnými postoji, což zdaleka neměl každý. Zkrátka jsme věděli, že jsme naladěni na stejnou vlnu. A později, když jsem do té problematiky trochu pronikl, jsem získal pocit, že je to obor nesmírně dynamický, který se ohromně vyvíjí a má před sebou velkou perspektivu ve smyslu rozvoje, pokroku a celkových výsledků medicíny. Hlavně se mi na něm líbilo, že při práci nejste jen u lůžka, nečekáte jen na výsledky jiných vyšetření, ale že si sami do té dřeně píchnete, hned se běžíte do laboratoře podívat, o jakou nemoc jde, a je jen na vás stanovit diagnózu. Začnete léčit a opět nemusíte jen čekat na výsledky z rentgenů či laboratoří; sami si účinek léčby sledujete z morfologie kostní dřeně. Prostě je to taková živá medicína, zahrnující jak klinickou práci, tak i laboratoř, máte možnost sledovat, jak se nemoc vyvíjí a jak pacient reaguje na léčbu. Právě tohle se mi na našem oboru od začátku strašně líbilo.

Řešíte závažná onemocnění, které ne vždy šťastně skončí. Jak se s takovou situací vyrovnáváte?

Nejsme bozi, nemůžeme zachránit každého. Musíme se ale radovat z pacientů, u kterých se léčba, včetně transplantace, podařila. A neúspěchy nás musejí motivovat k dalšímu úsilí. Jinak to nejde. Na nemocného s akutní leukemií je třeba se dívat tak, že má diagnózu, která je bez naší léčby stoprocentně smrtelná. Dneska se nám podaří zachránit šest až osm lidí z deseti, tak to je přece hodně. Je to šest až osm lidí, kteří mají své rodiny, děti, přátele a ty všechny učiníte šťastnými, protože jim zachráníte život. A ti dva až tři, které nezachráníte, vás musí motivovat. Motivovat ke snaze dělat to stále lépe, aby byly lepší výsledky oddělení, lepší registr... Musíte se zkrátka radovat z těch, kteří se povedli, a ti, kteří se nepovedli, vás musejí vést k dalšímu úsilí. Samozřejmě vás to štve, jinak to ale nejde. Musíte mít jistotu, že pracujete poctivě, nic nešidíte. Naše práce je smysluplná a za dobu, co ji dělám, udělala neuvěřitelný pokrok. V devadesátém roce přežívali dva až tři lidé z deseti a dneska je to obráceně.

Zmínil jste se o registru dárců dřeně. Po Vladimíru Kozovi, zakladateli Českého národního registru dárců dřeně, jste se stal také vedoucím lékařem registru...

Já v registru s primářem Kozou začínal, na jeho popud jsem zakládal laboratoř pro vyšetřování transplantačních znaků a pak ji měl na starosti, s jeho podporou jsem vybudoval jednu z největších a z nejdříve akreditovaných laboratoří v regionu střední Evropy. Od začátku své profesní dráhy jsem opravdu aktivně žil nejen životem hematologicko-onkologického oddělení. V registru jsem doktora Kozu i tenkrát zastupoval, takže toto následovnictví bylo přirozené a vnímal jsem je jako normální. Registr je tak trochu naše společné dítě; on jej sice - obrazně řečeno - zplodil i porodil, ale já se s ním pak podílel na jeho výchově. Určitě ne tolik jako on, ovšem dá se říci, že jsme spolu registr piplali, spolu podstupovali akreditace, třeba tu první jsme v podstatě připravili sami dva; takže bylo celkem přirozené, že jsem se stal také vedoucím lékařem registru.

Plzeňský registr vznikl v roce 1992. Jaké byly jeho začátky?

Na přelomu let 1991−1992 ve volném čase a vlastním autem objížděl MUDr. Koza transfuzní stanice velkých měst s cílem získat je pro tuto, v té době bláznivou myšlenku, a vytvořit z nich síť dárcovských center budoucího registru. V roce 1992 pak Český národní registr dárců dřeně oficiálně založil i přes odpor tehdejšího ministerstva zdravotnictví, které prosazovalo centrální registr v Praze. Založil jej i přes odpor kolegů z velkých pražských nemocnic, kteří samozřejmě takovému projektu v Plzni − z jejich pohledu periferním městě - příliš nefandili. "Vydupal" si jej svou tvrdohlavostí a pracovitostí. A vidíte - Český národní registr dárců dřeně je dnes jediný ve východní a střední Evropě, který má prestižní mezinárodní akreditaci. Dnes má skoro sto tisíc dárců, třikrát víc než druhý, pražský registr při IKEM. A zajišťuje provedení více než dvou třetin nepříbuzenských transplantací kostní dřeně v Česku.

Z poměrně amatérských začátků se náš Český národní registr dárců dřeně stal velmi profesionální mezinárodně respektovanou organizací. O tom koneckonců svědčí prestižní WMDA akreditace, jejímž držitelem se stal jako čtvrtý registr na světě v roce 2005 a již třikrát ji obhájil, což je v postkomunistických zemích nevídané.

MUDr. Pavel Jindra, Ph.D. vystudoval Lékařskou fakultu UK v Plzni a od promoce v roce 1990 působil po boku (dnes už zesnulého) MUDr. Vladimíra Kozy na 1. interní klinice LF UK a FN Plzeň, z níž se postupně vyčlenilo samostatné hematologicko-onkologické oddělení zabývající se léčbou zhoubných poruch krvetvorby a transplantacemi kostní dřeně. Od roku 2000 pracoval jako zástupce primáře oddělení, sedm let je primářem hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň. Zároveň je vedoucím lékařem Českého národního registru dárců dřeně.

Podílí se na vědecké a výzkumné práci oddělení, je členem řady odborných společností v České republice i zahraničí.

Má dvě dcery a mezi jeho koníčky patří literatura, film, hudba a sport, především cyklistika.

Text a foto: Alois Žižka

Alois Jirásek a jeho rodina

Brzy po sametové revoluci jsem často slyšela, zejména od mladých, jak na západě jsou geniální a úspěšní lidé, kteří něco dokázali. Ale tady? Prý nikdo nikdy v ničem nevynikl, ani k tomu u nás nebyly a nejsou podmínky. Takové názory mě opravdu štvaly, zejména když jsem si uvědomila, kolik velikánů naše vlast měla a má. A to byl jeden z důvodů, kdy jsme s mým partnerem Václavem Filipem začali přemýšlet o natočení dokumentů o slavných Češích. Jenomže jak to "navlíct", aby na to Česká televize slyšela a projekt schválila?

Náhoda chtěla, že jsem před sámoškou potkala svého kolegu, herce Jiřího Pragera, o němž jsem věděla, že je pravnukem Aloise Jiráska. A nápad byl na světě! Připomeneme naše slavné velikány přes jejich potomky! O soukromí našich slavných se v té době moc nevědělo. Ve škole jsme se učili o jejich díle, výzkumech apod., ale jak žili, kolik měli dětí, jak na svého slavného předka vzpomínají, co se v rodině traduje, jestli někdo zdědil stejné nadání, o tom nic. Tak se zrodil první, tzv. "pilotní" díl seriálu Potomci slavných.

Na konci života ikonou

Když v roce 1930 Jirásek zemřel, měl slavný pohřeb, který se dá bez nadsázky přirovnat k rozloučení s Karlem Gottem. Truchlil celý národ! Z maminčina vyprávění vím, že i ona s manželem a dalšími kolegy sledovali z oken Českoslovanské obchodní akademie celou akci. Viděli vynášet rakev z domu v Resslově ulici č. 1, kde posledních dvacet osm let spisovatel bydlel. Statní skauti uložili rakev na připravenou, smutečně vyzdobenou lafetu taženou čtyřspřežím koní. Tisícový dav potom vůz doprovázel. Zachovalo se mnoho fotografií, průvod se dostal až na Václavské náměstí. Spisovatel Jirásek byl tehdy opravdová ikona.

Dnes jeho jméno znají děti jen z učebnic. I jeho souputníci už prořídli. A dovolím si poznamenat, že málokdo z nás jeho knihy skutečně přečetl. Vždyť je to povinná četba! A její obsah se stále dokola opisuje do čtenářských sešitů, ať už z internetu či jiných zdrojů. Dokonce i Jiráskův pravnuk Jiří Prager se přiznal, že knihy pradědečka pro něj byly zdlouhavé, nekonečné, než se vyprávění dostalo ke skutečnému ději. Teprve jako dospělý pochopil, proč se autor zdržoval dlouhým líčením prostředí. Kdybychom ve škole mluvili nejenom o Jiráskově rozsáhlém díle, ale také o jeho soukromém životě, možná by nám jako člověk byl o hodně bližší. Co mne tedy zaujalo?

Čtvrtý v pořadí

Alois se narodil do docela obyčejné rodiny, jeho otec Josef byl nejprve tkadlec, později se stal pekařem. Se svou ženou měl osm dětí, přičemž budoucí spisovatel se narodil jako čtvrtý. Rodiče brzy zjistili, že má dobrou hlavu pro učení, proto ho dali na studia. V roce 1863 se dostal do broumovského kláštera k benediktinům, kde mohl studovat zdarma. Škola sice byla německá, ale učitelé Češi. Po čtyřech letech přestoupil na gymnázium do Hradce Králové, kde 22. července 1871 odmaturoval. Chtěl být malířem, ale zajímala ho i historie, proto ho cesta zavedla na filozofickou fakultu pražské Univerzity Karlovy. Rodiče mu mohli dávat na měsíc jen osm zlatých, ale protože si přilepšoval kondicemi, mohl občas s přáteli navštěvovat, tehdy módní, kavárny.

Dnešní zamilovaní chlapci napíší své dívce verše, ze které kamarád vytvoří písničku. A náš slavný spisovatel nebyl výjimkou. I tahle jeho báseň, třeba že je už z roku 1872, by se dnes dala zpívat.

Tys objala mne rukou svou

a ku mně chýlila své skráně,

mně bylo tak, že kloní se

nade mnou strážný anděl Páně.

Tys objala mne rukou svou -

v tvé oči mé se zahleděly

a v políbení horoucím

jsme v rajské luhy zaletěli.

Verše patřily jeho první lásce Otýlii Langrové, která jezdívala z Prahy do Hronova do vedlejší chalupy ke svému dědečkovi. Alois se ke Knáhlovům chodíval už jako dítě dívat, jak oba manželé malovali kulisy pro hronovské ochotníky. Otýlie u nich pobývala s maminkou o prázdninách, a dokonce zde s ochotníky hrávala divadlo. Jiráskovou láskou, zřejmě jen platonickou, byla více než čtyři roky, ale jejich cesty se rozešly pro její pěvecké nadání. Přijala angažmá ve švýcarském Luganu u barona Dervise a provdala se za tamějšího prvního houslistu Karla Gallmeyera. Spisovatelova nenaplněná láska se zřejmě stala předobrazem Pauly Butteauové z románu F. L. Věk.

Otec početné rodiny

Po čtyřech letech pražských studií nastoupil Alois jako suplent za padesát zlatých měsíčně na gymnázium v Litomyšli, kde se z něho později stal vážený středoškolský profesor dějepisu. Tady se také v osmadvaceti letech 12. srpna 1879 oženil s Marií Podhajskou. Byla to křehká, až subtilní dívka, přesto během deseti let porodila celkem sedm dětí! A představte si, na svět přicházela samá děvčata: Božena, Marie, Ludmila, Miloslava, Zdeňka. Nakonec se narodila dvojčata Magdalena a vytoužený syn Jaromír! Druhorozená Mařenka se nedožila ani čtyř let, skolily ji neštovice. Jen tři Jiráskovy děti se dočkaly potomků: Miloslava, Magdalena a Jaromír.

Malířské nadání po otci zdědily všechny dcery. Ale jenom nejstarší Božena otcův sen uskutečnila. Vystudovala Akademii výtvarných umění u prof. Jakuba Schikanedera a soukromě ještě u Antonína Slavíčka. Byla členkou Spolku výtvarných umění Mánes. Provdala se za překladatele a spisovatele, profesora Hanuše Jelínka, kterého známe díky jeho sbírce Zpěvy sladké Francie. Žili dlouho v Paříži, kde Boženka své obrazy vystavovala a manžel přednášel na Sorboně.

Třetí dcera Ludmila se stala učitelkou, nevdala se a zůstala věrná Hronovu. Tam za ní jezdil i Zdeněk Nejedlý, už jako ministr školství a kultury. Dělalo mu dobře, že se může stýkat s dcerou slavného spisovatele.

Čtvrtá dcera Miloslava si vzala JUDr. Otakara Pragera, který prý byl takovou černou ovcí rodiny. Hrával v Červené sedmě a byl jedním z nejslavnějších pražských kabaretiérů. Jako Žid byl za druhé světové války vlakem transportován do Estonska, kde prý opilí Němci všechny ve vlaku postříleli. Od tohoto kabaretiéra zřejmě pochází i nadání Jiřího Pragera k herectví. Slýcháme ho často jako dabéra, namluvil například Dustina Hoffmanna ve filmu Rain Man. Ani Jiřího tatínek Jaromír nebyl ušetřen koncentračního tábora, vždyť byl ze smíšeného manželství. Osud ho v Osterode spojil s Ondřejem Sekorou, Janem Skopečkem i Oldřichem Novým. Ten nastoupil do lágru místo své židovské manželky, s níž se odmítl rozvést. Jaromírovi se s kamarádem podařilo za dramatických okolností z lágru utéct, zažili nálet na Drážďany. Přesto se mu podařilo dostat až do Hronova, kde se do konce války ukrýval.

Pátá spisovatelova dcera Zdeňka, ač její malířské nadání bylo nejvýraznější, tento obor nevystudovala, zato se vdala za kumštýře - malíře Josefa Tříšku.

Šestá dcera Magdalena měla jen dvě děti, zato její rod se rozrostl nejpočetněji. Dvě z jejích vnuček, Kateřina Ježková a Klára Plieštiková jsou obdařeny výtvarným nadáním natolik, že se mu věnují i ve svém povolání. Dalšího Magdalenina vnuka připomenu jen krátce: Jan Antonín Duchoslav, Sněženky a machři. Věnuje se herectví a můžeme ho vidět třeba v Divadle Radka Brzobohatého.

Konečně jediný syn Aloise Jiráska Jaromír vystudoval práva, ale pracoval v Živnobance jako úředník. Zemřel na infarkt ve třiačtyřiceti letech. Jeho synovi doc. MUDr. Václavu Jiráskovi byly teprve tři roky. Když mu bylo dvanáct, popravili nacisté za heydrichiády jeho maminku pro odbojovou činnost. Vyrůstal tedy u babičky z matčiny strany. Stal se z něj významný gastroenterolog a internista a autor mnoha odborných prací. I on zdědil malířské nadání.

Starostlivý otec

Alois Jirásek svou rodinu miloval, každé své dceři pořídil rodinný domek. V období první světové války všem posílal balíčky s jídlem na přilepšenou. Sám si v roce 1915 pořídil v Hronově tzv. letní sídlo. Jako otec byl velice starostlivý. Zachovalo se velké množství rodinné korespondence, v níž se svých dětí ptá, co potřebují, v čem jim může pomoci. O byt v Resslově ulici rodina zcela přišla, souhlasila s tím, že se z něj stane muzeum, proto jej musela zanechat v původním stavu. Později byly všechny exponáty přestěhovány do letohrádku Hvězda, kde vzniklo muzeum A. Jiráska a B. Němcové. Dnes, kdy už toto muzeum neexistuje, jsou všechny fotografie, dokumenty, včetně původního nábytku, kdesi v depozitáři.

Alois Jirásek se stýkal i s prezidentem Masarykem, který mu přijel do Hronova poblahopřát k sedmdesátým pátým narozeninám. Spisovatel také působil jako senátor za pravicovou stranu, Národní demokracii. Za svou rozsáhlou tvorbu byl dokonce čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu (v letech 1918, 1919, 1921 a 1928), ale nikdy ji neobdržel. Minulá doba mu nejvíc ublížila tím, že si ho komunisté přivlastnili. Ale i jim vadil právě v letech, kdy se poprvé v roce 1971 objevil televizně zpracovaný román F. L. Věk. Několik scének muselo být vystřiženo a poslední díl, který evokoval pražské jaro 1968, nesměl být v období normalizace odvysílán vůbec. V původní verzi jsme vše viděli až v roce 1989.

Autorka: Libuše Štědrá, Foto: archiv autorky

Jaké to je v Roztokách?

Marie Kšajtová napsala pro všechny roztocké děti, ale nejenom pro ně, povídání o jejich městě. A tak tamní děti dobře ví, jaké to bylo kdysi a jaké to mají pěkné teď. My z Roztok a ze Žalova je milá knížka se spoustou obrázků Evy Mastníkové, kterou neseženete jinde než v Roztokách. Případně ji můžete vyhrát - soutěžní otázku najdete na konci tohoto článku.

Žalov někdy patřil sám sobě, jindy zas byl součástí Roztok. Už delší čas Žalov, Roztoky a Levý Hradec jsou jedno a to samé - zkrátka Roztoky. V Žalově je škola, školka, hřiště, tenis, sauna, posilovna, restaurace a také železářství. Dřív tam ale obchodů, to koukám, bylo deset! A ještě sedm hospod. Také žalovské zahradnictví. Nacházelo se tam mnoho řemeslníků, dokonce dva kapelníci.

Ze Žalova na Levý Hradec

Teď lidé ze Žalova nakupují v blízkém Tesku. Všiml jsem si, že jsou tam nové, opravené a pěkné domy. Žalov je menší a klidnější místo než Roztoky, ale je tam krásně. A co je nejzajímavější? Je odtud blízko kostel na Levém Hradci. To je významná památka.

Když v Žalově odbočíte doleva, dojdete pěšky na Řivnáč. Autobusem dojedete až na Okoř. Tam si můžete u trosek hradu zazpívat Na Okoř je cesta jako žádná ze sta... Tu písničku se naučila Verča v souboru Roztocké děti. Paní vedoucí jí jednou řekla, že při zpěvu málo otvírá pusu. Verunka to vzala doslova. A když teď zpívá, otvírá pusu skoro jako kapr na suchu. Je vážně skvělá. Chtěla jet do Žalova se mnou, ale já ji nevzal.

Kostel svatého Klimenta

Hned za Žalovem je Levý Hradec, sídlo prvního přemyslovského knížete, to už vím. Na kraji hřbitova stojí kostel, který jsem viděl dřív jen zdálky. Je to kostel svatého Klimenta. Já vám prozradím, co jsem s tátou vypátral na Levohradském náměstí a na internetu.

Kliment byl římský papež. Uměl číst a psát, a to uměl tehdy v Čechách málokdo. Potom jako pravý křesťan urputně pronásledoval pohany a způsobil prý satanovi mnoho škod.

Páni, vždyť čerti ani satani nejsou! Říkala to už dávno paní učitelka, a ta je promovaná, ta to musí vědět! Já už tušil, že je to legenda neboli pověst. Za šíření křesťanství Klimenta pohané utopili. Později se stal svatým Klimentem a mučedníkem.

Na Levém Hradci byl ve středověku také zvolen svatý Vojtěch prvním českým biskupem. Tehdy v Čechách vládly dva silné rody, Přemyslovci a Slavníkovci. Vojtěch byl Slavníkovec. Než se stal svatým, studoval dlouho v cizině. Doma litoval, že si moc užíval, a tak se později rozhodl, že se změní na chudého. Dokonce si navlékl na sebe pytel a posypal si hlavu popelem. No, tohle! Ale pohani si to s ním vyřídili po svém. Vyprovodili ho ze světa, takže se stal časem také mučedníkem. O mučedníky nebyla asi tehdy zrovna nouze.

Na jeho svátek se na Levý Hradec do kostela sjíždějí významní lidé z katolické církve.

Byl tam jednou i Václav Havel, známý prezident, který už nežije. Ale to jsme v Roztokách ještě nebydleli, a tak jsme tam nebyli.

Fresky a náhrobky

V kostele jsou namalované na zdech vzácné fresky neboli nástěnné obrazy. Ale kostel byl zrovna zavřený, neuviděl jsem ani jednu fresku. Tak příště, vždyť tady určitě nejsem naposledy. Napadlo mě, jak divně, a jak placatě by vypadala města a vesnice bez kostelů. Bez jejich krásných věží.

V kostele svatého Klimenta má také náhrobek rytíř David Boryně ze Lhoty. To si v žádném případě nemůžu nechat ujít! Musím přece vidět rytířovo brnění!

Můžu jet na kole, autobusem nebo jít pěšky. S Verčou, s Tondou nebo s babičkou. Máma s tátou musí do práce, aby naši rodinu uživili.

To se ví, že kostel na Levém Hradci několikrát dostavovali, přestavovali a obnovovali. Až vypadá tak pěkně jako dnes.

Karolínu jsem v Žalově vůbec nezahlíd. Kde se ta holka courá? Jestli není třeba v Řecku. Tak jsem se z dlouhé chvíle rozhlédl po hřbitově. Jedna paní mě hned odchytla a ochotně mi ukázala hrob pana profesora Jana Švejcara. Prozradila mi, že ten pán to s dětmi uměl. Pošlu tam mámu, ať mu donese kytku. Zaslouží si ji, když to s dětmi tak uměl.

Marie Kšajtová (*1937) byla víc jak tři desítky let dramaturgyní večerníčků v České televizi, kde spolupracovala na mnoha animovaných seriálech. Napsala scénáře k deseti seriálům podle literárních předloh i na vlastní náměty. Připravovala dočasně rovněž jiné pořady, jako byly Rozmarýnek a Hřiště. V roce 2012 napsala pro rozhlas pohádkový seriál pro Hajaju Zuzanka a Knoflík. Z knih pro děti alespoň uveďme Dina a tajemné tenisky (2012), Od Andulky po žížalu (1994 a 2009), Zápisník Norberta Borovičky, Ze života rodiny Horáčkovy (1995 a 2004) nebo V lednici je medvěd (1996).

Soutěž o čtyři knihy My z Roztok a ze Žalova

Soutěžní otázka zní: Jak se jmenuje rytíř pochovaný v kostele svatého Klimenta?

Odpověď zašlete poštou (Ostrovní 30, 110 00 Praha 1) či e-mailem na soutez@rodinaonline.cz do 28. 12. 2020. Nezapomeňte uvést poštovní adresu a plné jméno, jinak odpověď vyřadíme z losování. Čtyři úspěšní řešitelé se mohou těšit na knížku My z Roztok a ze Žalova od Marie Kšajtové, kterou pro Město Roztoky vydalo JaS nakladatelství.