7/2020

Barvami hýřící Vulkánova říše

Podle antických bájí byl Vulkán, jeden ze synů Jupiterových, bohem pozemského ohně. Sídlil na ostrově Vulcano v Tyrhénském moři a výtvory své "ohnivé dílny" - sopky neboli vulkány - rozmístil do různých koutů světa. Mnohé z nich mají svá bouřlivá období už dávno za sebou, celá řada sopek však o sobě dává čas od času vydatně vědět. Jejich ničivé exploze a výlevy žhavé lávy s vrtochy antického boha dnes už nikdo nespojuje, nepochybně však stále patří k nejatraktivnějším i nejhrozivějším "představením", jež matička země má ve svém repertoáru.

Přes všechna nebezpečenství však sopky člověka odedávna přitahují. Vyvřelá láva je totiž velice bohatá na živiny a poměrně rychle se na ní tvoří úrodná půda, sopečné krajiny lákají i svým osobitým kouzlem a významnou roli proto hrají také v turistice a cestovním ruchu. A říše Vulkánova má opravdu co nabídnout! Od nádherně souměrných sopečných kuželů se strmými, mnohde dýmajícími krátery, až po bizarní krajinu lávových polí s vřídly chrlícími horkou vodu. Zvláště působivá jsou pak místa zdobená pestrou paletou barev, většinou rovněž související s rozmanitou činností sopek.

Sedm barev v dálavách Indického oceánu

Sedm barev pohromadě však napočítáme asi jen na Mauriciu v dálavách Indického oceánu. Už pouhé vyslovení názvu tohoto ostrova navodí atmosféru exotiky a prosluněných pláží, možná zvýší i tep každému filatelistovi. Vždyť unikátní poštovní známky modrý a červený mauricius trvale patří k nejceněnějším známkám na světě. Kromě nich patří k symbolům ostrova i dávno vyhubený pták dodo neboli dronte mauricijský, u nás známý i pod poněkud nelichotivým jménem blboun nejapný.

Původní krajinu Mauricia značně poznamenaly třtinové plantáže, spousta působivých míst tam přece jenom zůstala. V tropické zeleni na jihu ostrova k nim patří národní park Black River Gorges a území Chamarel, jehož chloubou je kromě stometrového vodopádu neobvyklé návrší Sedmibarevná země neboli Země sedmi barev. Inspirací k jeho pojmenování byla soustava pestrobarevných terénních vlnek, na první pohled připomínajících písečné duny. Ve zdejším teplém a vlhkém podnebí však při jejich vzniku sehrály hlavní roli dlouhodobé procesy zvětrávání sopečné vyvřeliny, spolu s erozí srážkové vody.

Do Sedmibarevné země směřuje většina návštěvníků ostrova a zejména za slunečného počasí tu na ně čeká opravdová pastva pro oči. Není těžké zde rozlišit nejméně sedm vzájemně se prolínajících barev - od převládající červené a oranžové, přes žlutou a hnědou, až po zelenou, nachovou a modrou. Hlavní příčinou této pestré palety je vysoká koncentrace sloučenin železa, hliníku a dalších prvků v sopečné zvětralině. Z důvodu ochrany unikátního území se zde může chodit jen po zpevněných cestách, ani trošku barevného písku si na památku sebrat nesmíte, k zakoupení je však v přilehlém kiosku.

Duhové hory z ohně a ledu

Podobné "barevné kopce" samozřejmě najdeme i v dalších sopečných oblastech. Výjimkou není ani severský Island, jehož podmanivou přírodu dobře vystihuje úsloví "ostrov ohně a ledu". Odedávna se zde totiž potýkají dva protichůdné živly - oheň z činných sopek a led v podobě stálých ledovců. Jejich společným dílem je nevšední krajina s obtížně vyslovitelným islandským názvem Landmannalaugar - Duhové hory. Najdeme ji v jižním vnitrozemí ostrova, po křivolakých cestách dostupném jen terénními vozidly. Jde rovněž o významnou termální oblast, což prozrazuje spousta vroucích vřídel, teplých říček a dýmajících průduchů. Na rozdíl od převážně čedičového zbytku ostrova zdejší kopce navršila světlá vyvřelina ryolit, jejímuž minerálnímu složení vděčíme i za barevnou či duhovou výzdobu krajiny. Název zdejší vyhaslé sopky Ohnivá hora byl inspirován okrově rudou zeminou s vysokým obsahem železa, nedaleké Modré hoře zase dal jméno pokryv ze sivého sopečného popela. Také okolní kopce jsou jakoby vymalované celou škálou barev, mnohde zpestřených bílým sněhovým lemem a sytě zelenými mechovými polštářky. S touto duhovou paletou pak výrazně kontrastují skaliska z černého sopečného skla obsidiánu.

Také některé další islandské sopky doslova hýří barvami. Údajně nejbarevnější vystupuje na severu ostrova a jmenuje se Červená hora, poněkud kuriózní názvy Šedivé kalhoty a Červené kalhoty zase nese dvojice menších sopek (při značné dávce obrazotvornosti připomínající šortky) v dosahu hlavní silnice z jihu na sever Islandu.

Azulejos nejsou jen ozdobné dlaždice

Ve Španělsku, Portugalsku a jejich zámořských ostrovech se na mnoha místech setkáme s ozdobnými dlaždicemi, zvanými azulejos. Bývají pestře malované a zdobí stěny honosných paláců, kostelů i zcela obyčejných domů, zaujmou též na kdejaké kapličce, zídce, lavičkách v parku atd.

Na Kanárských ostrovech v Atlantském oceánu se azulejos dostaly i do pojmenování dvou pěkně "vymalovaných" přírodních scenérií. Na ostrově Tenerife se tak říká skalní partii při úpatí sopky Teide (ta je s 3718 m n. m. nejvyšší horou celého Španělského království), ještě pestřejší Azulejos najdeme na Gran Canarii, kde poutají pozornost už od silnice, spojující západní pobřeží se středem ostrova. V obou případech bylo jejich neobvyklé zbarvení s prolínáním modrých a zelených odstínů způsobeno průnikem horkých minerálních roztoků ze žhavé lávy do okolních hornin.

Po podzemí za čokoládovou výzdobou

S poněkud odlišnou výzdobou spojenou s produkcí žhavé lávy se setkáme v pomyslném suterénu Vulkánovy říše - v sopečných jeskyních. Ty se na rozdíl od známého podzemí v Moravském či Českém krasu netvoří rozpustnou činností vody ve vápencích, ale v důsledku proudění lávy na svahu sopky. Pod postupně chladnoucím a tuhnoucím povrchem totiž láva protéká i nadále, až po ní zůstane volná podzemní chodba - jeskyně.

Spousta takových lávových tunelů a jeskyní, dlouhých i desítky kilometrů, vznikla pod havajskými sopkami v Tichém oceánu a některé z nich se vyznačují i působivou podzemní výzdobou. Ta je samozřejmě zcela odlišná od vápencového krasového podzemí. V sopečných jeskyních se totiž krápníky tvoří současně se vznikem podzemní prostory, a to odkapáváním či stékáním žhavé lávy ze stropu i po stěnách, a díky různým příměsím jsou často pěkně zabarvené. Například v jeskyni Kaeleku na havajském ostrově Maui je prostora zvaná Čokoládová, protože zdejší lávové krápníky a polevy lákají k ochutnání, jako by byly z čokolády.

Barvy zrozené z vody

Zbarvení rozličných míst v oblasti současných i dřívějších sopek však nesouvisí jen s produkcí žhavé lávy. Směsice pestrých barev mnohde zdobí také blízké okolí horkých vřídel, včetně atraktivních gejzírů. Z vody obsahující značné množství rozpuštěných vápnitých, křemitých, železitých i jiných látek se postupně srážejí pestrobarevné povlaky i celé vrstvy usazenin - travertinu, gejzíritu aj. Asi nejznámějším příkladem je Yellowstonský národní park v USA, jemuž daly pojmenování působivé, zejména žlutými odstíny "hrající" kaskády a terasy, podobné jsou k vidění také na Novém Zélandu, Kanárských ostrovech, Islandu a samozřejmě i na řadě jiných míst.

Obsah různých minerálních, případně i plynných příměsí však ovlivňuje také zbarvení vody v jezerech a jezírkách, vyplňujících některé sopečné krátery. Z tohoto hlediska je unikátní především vrcholová partie sopky Kelimutu na indonéském ostrově Flores se třemi kráterovými jezery. Každé z nich má totiž jiné zbarvení - červené, tyrkysově zelené a modré - a jejich odstíny se čas od času výrazně proměňují. Dvě "barevná" jezera Modré a Zelené jsou vedle sebe posazena i na azorském ostrově São Miguel, ale v tomto případě jde o zbarvení pouze zdánlivé, způsobené odrazem oblohy a okolní krajiny od hladiny. Nejinak je tomu i u známého, azurově modrého Kráterového jezera (Crater Lake) v americkém Oregonu.

Text a foto: Jan Vítek

Největší světová encyklopedie šíří vědomostí už devatenáct let

My dříve narození si ještě vzpomínáme na klasický postup zjišťování informací z knih, tedy analogově. Pokud se člověk setkal se slovem, jehož význam neznal, nebo jménem člověka, které se nedokázal zařadit, musel vstát z pohovky, zamířit ke knihovně, upřít zrak na tlusté svazky na prestižním místě a zvolit ten s hesly začínajícími správnými písmeny. Pak už následoval jen krátký souboj s abecedou a vědění mohlo být učiněno za dost. Ani dnes nám touha po vědění nechybí. Ke znalostem ale vede o poznání jednodušší cesta. A také pohodlnější. Odpadá totiž nutnost zvedat se z pohovky.

Wikipedie, Wikina i teta Wiki

Teenageři ji nazývají teta Wiki nebo Wikina. Pro starší a pokročilé je to prostě a jasně Wikipedie. Tak ji nazývají i její čeští editoři, i když oficiální název končí samohláskou A. Za podivným názvem největší internetové encyklopedie stojí jistý Larry Sanger. I neznalý člověk pochopí, že jde o složeninu dvou slov. To první - nejasné pochází z Havaje a znamená rychlý. Právě o rychlosti tohle všechno je.

Představte si, že existuje místo, kde stačí pomyslet na jakoukoli slavnou osobnost, historickou událost, fyzikální jev, chemickou sloučeninu či přírodninu a kde se několika pohyby prstů dostanete ke všem důležitým informacím o tomto jevu. Tak přesně to je Wikipedie.

Největší ucelené dílo na webu tvoří dobrovolní přispěvatelé

Její hlavní výhoda je zároveň její největší slabinou. Obsah k jednotlivým heslům přidávají a upravují dobrovolní přispěvatelé. Každá stránka má přitom svého správce. Jednu z nejpopulárnějších webových stránek na světě navštěvuje nejen obrovské množství běžných uživatelů - čtenářů, ale najde se mezi nimi i spousta těch, kteří zdarma věnují svůj čas zdokonalování celého projektu a přidávání stále nových hesel.

To však s sebou přináší také rizika. Profesoři na vysokých školách jen neradi vidí, když jejich studenti používají Wikipedii jako stěžejní zdroj. Netvoří jej akademici. Některé informace zde proto mohou být neúplné. Pro potřeby běžného života však v drtivé většině plně dostačují. A pokud ne, obvykle na jednotlivých stránkách naleznete také odkazy, které mohou povědomí o dané problematice dále rozšířit.

Jedním z hlavních pravidel tvorby článků na Wikipedii je nezaujatý úhel pohledu. Zde uváděné údaje by měly být ověřitelné. U kontroverzních témat jsou uveřejněny všechny podstatné názory. To ve světě fake news a polopravd zní jako rajská hudba.

A kde se vlastně tahle otevřená encyklopedie vzala? Původní anglická verze Wikipedie dostupná na adrese en.wikipedia.org byla spuštěna 15. ledna 2001. Před nedávnem tak oslavila devatenácté narozeniny. Kromě již výše zmíněného filosofa a informatika Larryho Sangera je za jejího otce považován i internetový podnikatel Jimmy Wales.

Česká Wikipedie bude brzy plnoletá

Po prvotní anglické postupně vznikaly verze i v jiných jazycích. Ta česká přišla na svět 3. května 2002. K plnoletosti jí tedy ještě pár měsíců chybí. Dále je Wikipedie přístupná v dalších tři sta pěti jazycích. Celkem se na ní nachází téměř dvaapadesát milionů článků.

Ještě úžasněji ale zní čísla ohledně návštěvnosti. Každý měsíc využije informace z této otevřené encyklopedie přibližně pět set milionů lidí. Jedná se tak nejen o největší ucelené dílo na webu, ale zároveň i o nejoblíbenější svého druhu. Když k tomu přidáme informaci, že celá Wikipedie je dostupná i tvořená bezplatně, nejsou zde umístěny žádné reklamy a financována je výhradně pomocí darů, člověk žasne.

Hledáte ještě jiný důkaz téměř neomezených možností na internetu? Takový výsledek nezištné práce spousty lidí pro poučení mas navíc poodhaluje naději, že to s lidstvem ještě není tak špatné.

Autor: Pavel Žižka: Foto: Pixabay

V sobotu sloužím Bohu

Protináboženská represe komunistického režimu nabývala různých podob. Zvláště silně jí byli vystaveni například adventisté, kteří z náboženských důvodů odmítali pracovat v sobotu a také měli problém s vojenskou službou. Jedním z příkladů může být kazatel Rudolf Duda, který tuto represi zažil na vlastní kůži.

Rudolf Duda se narodil 25. května 1929 v Košicích. Měl dva mladší bratry - Dezidera a Emanuela. Všichni tři působili jako kazatelé adventistické církve. "Když mi bylo šest let, maminka se stala adventistkou. Slyšel jsem tenkrát, jak se jí členové ptali: 'Sestro Dudová, co by sis přála, aby z těch chlapců bylo?' Tenkrát řekla: 'Kdyby dal Pánbůh, aby byli kazatelé.' To se jí splnilo, Rudolf vystudoval adventistický seminář v Praze.

Přichází zákaz

V roce 1950 však přišel zákaz adventistické církve a s ním i uzavření školy biblických studií v Krči. Rudolf Duda (na snímku) se po roce studií vrátil zpátky do Košic. Zde hledal zaměstnání, kde by nemusel od pátku odpoledne do soboty odpoledne pracovat, v té době totiž adventisté dodržují biblický den klidu. Tuto práci našel u Spišských železnorudných dolů, kde již pracovalo několik bratrů adventistů.

Na podzim 1951, necelý rok po nástupu do dolů, přišel Rudolfovi Dudovi povolávací rozkaz k leteckému útvaru v Levoči. Odhodlání sloužit v sobotu pouze Bohu se u tehdejších velitelů nesetkávalo s pochopením. "Měli jsme cvičení. Nepřítel je naproti v zákopech. Všichni do rojnice, bodák, řev, hudba a zteč na německé panáky. Nabrat je a vyhodit, nabrat a vyhodit... Já si říkám, tak tohle ne, a odhodil jsem pušku do zákopu. Přišel velitel a volá: 'Duda neblázněte!' 'Já nemůžu!' odpověděl jsem. Než jsem šel do prezenční služby, tak jsem přemýšlel, kde je má hranice. Já jsem si ji posunul tak, že tu zbraň vezmu, budu ji mít, nebudu z ní střílet. Ale když přišlo tohle, tak jsem zjistil, že ani cvičit nemohu. Hned si mě vzali do parády a zavřeli mě."

Krutá vazba

To se několikrát v různých podobách opakovalo. Nakonec ho poslali do košické vojenské věznice. Bez jakýchkoli informací, co s ním bude dál, byl vsazen na samotku. "Dostal jsem dvě prostěradla. Přišel jsem na celu a říkám si, co teď udělám? Už vím, dám jedno prostěradlo na stůl. Bude jako ubrus. Tak jsem si vzpomněl, jak to bývalo doma. Přišel pátek, bylo uklizeno, na stole ubrus, maminka vzala zpěvník a tenkým hláskem zpívala."

Rudolf Duda byl odsouzen vojenským soudem za neuposlechnutí rozkazu na tři roky nepodmíněně. Jeden z nejhorších zážitků z věznice byl takzvaný Týden proti reakci: "Týden proti reakci byl proti těm, co byli politicky aktivní. Dozorci nečekaně přišli v noci s karabáči, a jak tam byly třípatrový postele, tak všechny mlátili a vyháněli je ven. Tam dělali dřepy a k zemi a svítily na ně barevné reflektory. Padal sníh a já se na to koukal z okna a viděl, jak jeden starý člověk nemůže a druhý mladý mu pomáhá, aby to vydržel..."

My vás naučíme makat

Prošel několika věznicemi s tvrdým režimem. Jednoho dne zavolal velitel tábora a ptal se, zda Rudolf Duda pracuje v sobotu. Když zjistil, že ne, tak ho převelel do tábora Eliáš. Jednoho dne si nechal vězněného předvolat: "Vstoupil jsem do kanceláře zrovna před jeho stůl. On říká: 'Duda, tak vy nebudete dělat, ano?' Říkám: 'Pane veliteli, já jsem kvůli tomu odsouzen. Já jsem nikdy v sobotu nepracoval. Já nemohu, je to moje zásada.' 'Kvůli tomu vás sem poslali. Toto je výchovný ústav. My vás tu musíme převychovat a vy budete makat jako hodinky. Já vám ukážu' - a ukázal mi, abych šel ven. Já si říkám, že ven nepůjdu, to by vypadalo, jako že souhlasím s tím, že půjdu v sobotu dělat. On tedy říká bachaři: 'Jděte do skladu, přineste šlauchy a dejte do toho železo. Já ho naučím makat!' Pořád mi ukazoval, abych šel ven. Já nešel, nemohl jsem. Vyskočil od stolu, chytil mě, fackoval a řval. Já si říkal Pane, až přinesou ty šlauchy a budou mě mlátit, prosím tě, pomoz mi. Jak řval, tak se najednou chytl za vlasy, vyběhl ven, řval a řval a šel lágrem pryč."

Obrácený vrah

Ve vězení se adventisté scházeli k "biblickým studiím". Například na Nikolaji jim k tomuto účelu sloužil sklad uhlí v kulturáku. "Bibli jsme tam neměli. Každý vzpomínal, co si pamatuje, a dávali jsme to dohromady." Tímto způsobem seznamovali s Biblí i další vězně, kteří projevili zájem. Když pak vedení tábora zjistilo, že se adventistům podařilo přivést na víru vraha a kriminálního vězně Matyáše, rozhodlo se adventisty rozdělit do různých táborů. "Pokud vím, byl Matyáš vrahem. Zabil hajného a byl za to odsouzen. Jak se s námi seznamoval, tak se měnil, byl jiný a chtěl být adventistou. To se samozřejmě rozprsklo a každého poslali na jiný lágr a už jsme o Matyášovi neslyšeli. Jenom vím, že myslím bratr Bláha po dvou letech slyšel, že tam někde je a každou sobotu stojí mezi ostnatými dráty... sám, bez křtu. Až potom se nechal pokřtít. To bylo takovou posilou, když to člověk slyšel." Po vypršení trestu byl Rudolf Duda propuštěn do civilu. V roce 1965 získal státní souhlas k činnosti biblický pracovník - kazatel, kterou chtěl vždy vykonávat. Dostal na starost Moravské Slovácko, kde sloužil do května 1969, než byl přeložen jako učitel a preceptor do biblického semináře. Od roku 1970 sloužil jako kazatel adventistického sboru na pražských Vinohradech, kde i po odchodu do důchodu v roce 1989 dál aktivně působil.

Lenka Hradilková Králová, Foto: archiv Paměti národa