21/2020

Diamanty provázejí kulturu odnepaměti

Královna Kleopatra nosila diamant na svém levém prsteníčku, protože věřila, že tudy prochází žíla života a lásky, král David jej měl ve svém ochranném štítu... Zmínky o diamantu najdeme už ve Starém zákoně. Pro východní kultury je tento tvrdý, silný, nezničitelný drahokam s fenomenálními optickými vlastnostmi symbolem světla. Vnitřní třpyt, který z něj vyzařuje a štěpí světlo na všechny barvy spektra, jako by dával svým majitelům sílu a energii.

Jednou z mála žen, které se diamantům věnují, je gemoložka Erika Lori. Drahé kameny prodává, certifikuje, vytváří z nich šperky. Díky osvědčení z izraelské diamantové burzy, kde musela obstát při velmi obtížných zkouškách, s nimi může obchodovat po celém světě. "Nejdůležitější pravidlo mé práce? Poctivost!"

Máme diamanty i v českých korunovačních klenotech?

Nemáme. Na našem území se nikdy nenacházely a dostávaly se k nám až dalším obchodováním. Největší diamantový skvost u nás je monstrance zvaná Pražské slunce s více než šesti tisíci diamanty různých tvarů a velikost, která se nachází v pražské Loretě a je evropským unikátem. V korunovačních klenotech je mají Britové. Největší diamant, jaký byl kdy na světě objeven, má jméno Cullinam. Jméno dostal po majiteli diamantového dolu v Jihoafrické republice, tehdy Rhodesii, kde byl v roce 1905 nalezen. V surovém stavu měl hmotnost 3 106 karátů. Jako dar k narozeninám jej získal anglický král Eduard VII. Vybroušen byl v Amsterodamu do několika briliantů, ten největší je zasazen v žezle anglického krále, další pak v koruně a jablku. Jsou součástí britských korunovačních klenotů, symbolizují velikost, nadčasovost a nezničitelnost impéria.

Co ovlivňuje vzestupy a pády obliby diamantů?

Diamant je nezničitelný, v různých laboratořích při testování bylo opakovaně zjištěno, že vydrží i atomový výbuch. Je stabilní a neměnný, a proto k němu v nejistých dobách lidé obracejí svou pozornost. Třeba v období "koronavirovém" aktuálně hodnota diamantů ale i zlata stoupla, protože výrazně klesala hodnota koruny. Obava ze znehodnocení peněz vede k velkému zájmu o certifikované diamanty, lehké a přenosné drahokamy, které jsou investiční jistotou. Za první republiky bylo vlastnictví diamantů považováno za znak jisté společenské prestiže, bohužel se s nimi také hodně podvádělo. Mnoho rodin proto opatruje po předcích "diamantové" šperky, které jsou ve skutečnosti pouhými napodobeninami, a já pak bývám poslem špatných zpráv, když oznamuji skutečnou hodnotu těchto předmětů.

Takže přepočítáváme na peníze...

V historii byly diamanty brány spíše jako odkaz odcházející generace budoucím pokolením, důkazem lásky a sounáležitosti rodu, až v současnosti je vnímán spíše jako důkaz bohatství majitele. Kulturní a historické vazby byly u nás i vlivem komunismu přetrhány, takže jejich tradiční, historickou hodnotu zase pomalu "hledáme". Je to mladá generace, kdo opět přináší ten krásný zvyk žádání o ruku s diamantovým prstenem, atributem stálosti - lásky, vztahů, takové to "navždy".

Jak jste se k diamantům dostala?

Nemohla jsem se jim vyhnout. Už jako malou holku mě bavilo sbírat minerály a když mi bylo devět let, dostala jsem k Vánocům encyklopedii drahých kamenů. Fotografií nádherného přírodního diamantu odněkud z jižní Afriky hned na první stránce jsem byla uchvácena. S velkým smutkem jsem si uvědomovala, že ho "naživo" nejspíš nikdy neuvidím. Když už se ale dalo cestovat, poštěstilo se mi studovat rok v Americe. Měla jsem možnost navštívit fantastické sbírky Národního geografického muzea ve Washingtonu a splnit si tím svůj dávný sen. Později mě osud "zavál" jako sekretářku do Klenot Aurum, kde jsem se vypracovala až na pozici marketingové ředitelky. Management firmy byl z Izraele, díky tomu jsem dostala možnost vystudovat vysoce prestižní Gemologický institut při Diamantové burze v Ramat Ganu. Kameny si mě "samy vyhledaly".

Bylo studium náročné?

Ano, bylo. Abych se tam vůbec dostala, musela jsem projít psychotesty, bezpečnostním ověřováním, různými zkouškami. Studium probíhalo v angličtině, znamenalo hodiny pozorování, měření a vážení diamantů, musela jsem se naučit certifikovat kameny bez jediné chybičky. Dodnes jsem v kontaktu se spolužáky, kteří žijí v různých koutech světa. S jedním z nich spolupracuji už deset let, ve své šperkařské dílně v Izraeli pro mě vyrábí šperky.

Spolu se získáním certifikátu jste změnila zaměstnání?

V roce 2009 jsem založila Diamond Club původně s cílem laboratorně určovat hodnotu diamantů a až do roku 2015 jsem pravidelně dojížděla do Institutu na praktickou zkoušku k ověření svých znalostí a zkušeností a pro doplnění nových informací z oboru. Ale protože poptávka po certifikaci v ČR není tak velká, zaměřila jsem se na prodej diamantů a výrobu unikátních šperků. Nikdy nezapomenu na svého prvního klienta, který mi dodal sebedůvěru a přesvědčil mě, že svou práci zvládnu. Za to mu nikdy nepřestanu být vděčná.

Erika Lori se narodila v roce 1979 v Praze. Kariéru v klenotnickém oboru začala v roce 1998 ve firmě Klenoty Aurum jako asistentka ředitele společnosti. V roce 2004 se vypracovala na pozici Marketing Managera společnosti, kterou zastávala až do roku 2008. Vystudovala Gemologický institut při Diamantové burze v Izraeli, v roce 2009 založila firmu Diamond Club, která se věnuje obchodování s diamanty a výrobě unikátních diamantových šperků. Je matkou dvou dětí, ve volném čase ráda cestuje a hraje golf.

Co vám dalo v počátcích nejvíc "zabrat"?

Zpočátku jsem měla problémy především s tím, že mnoho klientů nechtělo obchodovat s mladou ženskou a spíš preferovali jednání s muži. Ale to jsem nakonec zvládla, díky své schopnosti empatie. Diamant totiž většinou ženy a muži vnímají odlišně. Muži jsou spíše orientováni na hodnotu a ekonomickou stránku, my ženy oceňujeme především estetickou hodnotu, tedy krásu. Ke svým aktivitám jsem časem přidala i vytváření diamantových šperků - navrhuji je a nechávám vytvářet zkušenými klenotníky. Je to kreativní práce, která mě hodně těší, znalosti a zkušenosti jsem získávala na klenotnickém trhu, učila jsem se v tradičních šperkařských a hodinářských firmách ve Švýcarsku. Nyní je pro mě moje práce především radostí. Prožívám se svými klienty spoustu krásných příběhů, třeba když partner věnoval klenot jako poděkování za narození dítěte či k významnému životnímu jubileu. Beru to velmi osobně, když vidím štěstí obdarovaného, raduji se s ním.

Je podle vás lepší kupovat diamant spíše jako šperk, nebo jako investici?

Nejlepší z mého pohledu je kombinace obojího. Je škoda, aby taková krása ležela v temnotě sejfů, když nádhera diamantu vynikne především na světle. Doporučuji pánům, aby investovali do svých partnerek a diamantu dali šanci "žít". Z historie jsou známy příběhy ztracených a znovu nalezených diamantů. Třeba po největším černém diamantu Orlov, který patřil Petru Velikému, se pátralo dlouhá léta, po dvou stoletích byl nalezen v kamenném vajíčku. Největší žlutý diamant Regent, který měl Napoleon zasazený ve svém meči, se objevil na aukci po sedmdesáti letech, dnes je v Louvru. Protože aukční síně z bezpečnostních důvodů nezveřejňují jména nových majitelů, často se drahokamy nacházejí po mnoha letech.

Podléhají diamanty módě?

V současné době, kdy je trh přesycen klasickými kulatými bílými diamanty, frčí vznešené brusy, neboli Fancy cuts. Jedná se o tzv. Cushion cut neboli polštářek, Emerald cut, což je obdélník se sesekanými rohy, či ovál. Začínají se objevovat i u českých šperků, přestože čeští zákazníci jsou poměrně konzervativní. Mladá generace ale hlavně díky Instagramu novinky přijímá docela rychle. Trendem poslední dekády je celosvětová poptávka po barevných diamantech, které na aukcích "trhají" rekordy. Bývají unikátní, vzácné, oblíbené jsou především diamanty modré a červené. V poslední době je velmi populární tvořit různé barevné řady a skládat odstíny do módních šperků. Na základě svých zkušeností vím, že diamant si nás najde sám.

Která země má v obchodování s diamanty největší tradice?

Jsou to především Židé, jejichž historie je ovlivněna exodem a neustálým stěhováním. Malé lehké kamínky nebylo náročné brát s sebou. Z Izraele pocházejí také nejlepší brusiči, kteří umí vytvářet nejkvalitnější výbrusy. V současné době jsou ale největšími centry Indie a Čína, kde jsou levné pracovní síly. V Evropě je významná burza v belgických Antverpách, které mají jako velký přístav výhodnou polohu. Významná klientela historicky pochází z Velké Británie, kde ten, kdo se chtěl přiblížit královské tradici, musí držet jejich standard - a to i v nošení šperků. Také ve Francii jsou diamantové trhy - jedete-li do Cannes nebo do Nice, je tam společenským pravidlem k plavkám "nosit" diamantový šperk, protože se na pláži třpytí daleko více než sklo či umělé drahokamy.

Jaké vlastnosti jsou důležité k tomu, abyste ve své práci uspěla?

Pro mě byla vždy velkým vzorem moje maminka, která je velmi zdatná obchodnice. Naučila mě, jak komunikovat se zákazníky. V mém oboru je nejdůležitější důvěryhodnost. Člověk má renomé a dobrou pověst jen jednu, a když je ztratí, těžko je získává zpět. Je bezpodmínečně nutné dodržovat morální a etické zákony, jinak jdete "z kola ven".

Co je vaší největší starostí a co radostí?

V našem oboru je asi největším problémem bezpečnost. A radostí? Fotografie, které mi mladí lidé posílají ze svých zásnub s "mým" prstenem. To mě vždycky zahřeje. Uvědomuji si při pohledu na ně, že jsem se stala součástí života lidí, kteří mě poctili svou důvěrou. Dává to smysl mé práci.

Držela jste někdy v ruce hodně drahý diamant?

Jeden izraelský klenotník mi na chvíli vložil do dlaně skvostný diamant o váze 80 CT, který je dnes v aukci k mání za neuvěřitelných 10,5 milionu dolarů. Nádherně se třpytil a leskl, takový kámen rozzáří každou ženu. My, ženy, jsme orientované na světlo, na oheň, máme to prostě v genech. Vím, že diamant k životu nutně nepotřebujeme, jsou i důležitější hodnoty - rodina, víra, čisté svědomí. Ale diamanty jsou něčím "navíc", něčím, co zkvalitňuje naše bytí. Vyjadřujeme jimi svou lásku - partnerskou, rodičovskou. Obdarovaného s námi diamanty navždy spojí.

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Eriky Lori

Při psaní vždycky poslouchám hudbu

Jussi Adler-Olsen je dánský spisovatel, otec kriminální série o případech Oddělení Q. Se sympatickým Jussim jsme se setkali v Praze, ve filmových studiích, kde právě vzniká filmová podoba knihy Marco. Povídali jsme si o mnohém. Především pak proč se rozhodl psát thrillery, co ho naplňuje či jestli zná naše filmy.

Do Prahy jste přijel na natáčení filmu. Jak se natáčení účastníte?

Přijel jsem na natáčení filmu Marco. Nikdy jsem naživo neviděl, jak z mého miminka vzniká filmový příběh. Dnes jsem se například úplně poprvé setkal s herci. Byl jsem velmi zvědavý, jak budou hrát. Znal jsem je pouze podle tváří, ale ne v jejich rolích. A abych se přiznal, nečekal jsem, že to bude tak dobré. Také jsem využil možnosti navštívit znovu Prahu.

Už jste tu byl dříve, že? Máte Prahu rád?

Naposledy jsem byl v Praze před sedmi osmi lety, díky skvělé spolupráci s nakladatelstvím Host. Každou návštěvu si moc užívám. Zjistil jsem, že Češi a Dánové mají spoustu společných vlastností a vzájemně si rozumíme. Jsme milí, zábavní a veselí. A Prahu mám velmi rád. Poprvé jsem tady byl v roce 1969, váš rozvoj a kultura mě zaujaly a během let sleduji, jak se Česká republika vyvíjí. Myslím, že už dávno nepatříte k východoevropským zemím, ale skutečně jste hrdým srdcem Evropy.

Tohle je tedy vaše první filmování?

Ano, nebyl jsem při vzniku ani jednoho z předešlých čtyř filmů. Nebyl jsem ani na premiérách, ani na červeném koberci, nikdy jsem nepozdravil herce. Nepodílím se ani na scénářích, maximálně doporučuji určité úpravy, které někdy projdou. Filmaři vždycky od nás autorů očekávají, že budeme zuřivě bránit naše knižní děti. Ale u mě je to jiné, sám jsem film vystudoval a viděl tisíce adaptací. Takže chápu, že filmové zpracování je mixem mezi knihou a scénářem. Zbývá jen doufat, že správně pochopí celý příběh a charaktery postav.

Takže lze říct, že milujete film? Znáte nějaké české snímky?

Film miluji, vystudoval jsem jej, celý život si tuto vášeň udržuji a koukám minimálně na jeden denně. České, respektive československé filmy byly jedním z mých největších zájmů. Sledoval jsem vaše filmy mnohem dřív, než se Miloš Forman stal Američanem. Viděl jsem jich opravdu, opravdu hodně. A myslím, že vaši tvůrci jsou stále jedni z nejlepších.

Viděl jste také zpracování vašich knih? Líbí se vám?

Všechny čtyři jsem viděl pouze jednou a už to znovu neplánuji. Je divné to říct, jelikož jsem napsal předlohy, ale filmy mi nepadly do noty. Byly v Dánsku velmi populární, ale nerozumím tomu proč. Nejsou to příjemné, hřejivé příběhy, ale chápu, proč se tolika lidem líbí.

Neuvažoval jste o tom, že byste napsal scénář podle vlastní předlohy?

Rád bych podle svých knih napsal i scénáře. Například John Irving sám psal scénář k filmu Pravidla moštárny a trvalo mu to celé dva roky. Nakonec je pro mě filmový scénář lepší než kniha. Bylo by tedy krásné pozvednout vlastní knihu na další úroveň. Zabralo by to ale obrovské množství času, který nemám. Filmy ale i bez mého scénáře viděly miliony lidí nejen v Dánsku, a to mě moc těší.

Umíte něco říct česky?

Čeština je krásná, připadá mi hodně podobná polštině, dokonce mi přijde i jednodušší na výslovnost. Mám v Polsku přátele a někdy jsou jen jejich jména na zlomení jazyka. Česky bohužel neumím říct ani slovo, ale miluji české písně. Čeština je zpěvná a v písních je to hodně slyšet.

Jak vás napadlo dát dohromady tolik nesourodou dvojici, jako je Carl a Asad?

První nápad přišel už dávno, v roce 2005. Nejprve jsem napsal několik samostatných thrillerů, žádný z nich se však nevztahoval k Dánům či událostem v Dánsku. Dánští čtenáři z toho byli smutní a často i nazlobení, proč nepíšu o vlastní zemi. Tak jsem se rozhodl pro nejdelší příběh, co jsem kdy vymyslel - tuhle sérii, v níž budu mít šanci dostatečně rozvinout i osudy všech hlavních postav. Navíc jsem vybral dva hlavní hrdiny, doufám, že originální, protože se mi moc líbí model "Don Quichote a Sancho Panza" - Carl pracuje v kriminálním oboru už velmi dlouho, je tak trochu okoralý, vyhořelý, se spoustou tajemství. A Asad je jeho protipólem, umí se stále zakousnout do případu a pak nekouká nalevo napravo. Díky tomu, že jsou tak rozdílní, nabízelo mi to celou řadu možností pro vývoj postav. Myslím, že jim to spolu báječně ladí.

Na kolik případů Carla a Asada se můžeme ještě těšit?

Ještě plánuju dva další případy, celá série bude tedy desetidílná. Právě píšu v Barceloně devátou knihu. Úžasné je, že knihy vyšly už ve dvaačtyřiceti jazycích a sto pěti zemích.

Měl jste předem vymyšlenou celou osobní dějovou linii všech hlavních postav?

Ano, už v roce 2005, když jsem se sérií začal, jsem přesně věděl, kam se osud všech dvou a později čtyř hlavních hrdinů bude ubírat. Stejně tak jsem měl předem vymyšlená hlavní témata všech dílů. Už teď vím, jak bude znít poslední věta poslední knihy.

Změnil či upravil jste během let obsah nějaké knihy?

Reagoval jsem vždycky na dění ve světě. Předem jsem věděl, že budu chtít vyprávět Asadův příběh, který se dozvíte právě v nejnovějším dílu Oběť 2117, ale tehdy v roce 2005 jsem neměl ani tušení, co všechno se za tu dobu přihodí v Sýrii. Bylo to nepředstavitelné, protože Sýrie byla tehdy nejpokojnější zemí na Středním východě.

Proč jste se rozhodl psát právě thrillery?

Nerad bývám škatulkován pouze mezi thrillery. Když se totiž podíváte na jakoukoli psanou literaturu, dá se říct, že v ní najdete alespoň kapku thrilleru. Detektivka nebo thriller není jen to, co za ně považujeme dnes. Myslím vyšetřování vražd či jiných zločinů. Zkuste otevřít třeba Bibli. Kain a Ábel, to byla úplně první vražda. Nebo takový Mojžíš. Povede se mu splnit úkol? Dokáže přejít Rudé moře? To je přece nervák. Cervantes, Dumas, Hugo, jejich hrdinové také museli projít napínavými peripetiemi a my, čtenáři, to milujeme. Hrabě Monte Christo by taky mohl být počítaný mezi klasické thrillery. Poučil jsem se z mnoha knih, že napětí je tahounem příběhu. Rád ale hledám nové cesty a míchám žánry do jednoho dechberoucího příběhu. Při psaní vždycky myslím na to, jak bych na ni reagoval jako čtenář. Nejlepší knihy jsou pro mě ty, které můžete číst jako film. A takové jsou, doufám, i ty moje.

Jussi Adler-Olsen (1950) je dánský spisovatel, vydavatel a editor. Vystudoval medicínu, sociologii, politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor i nakladatel. Jeho otec byl významný sexuolog a psychiatr. V osmdesátých letech vydal první dánský lexikon kreslených seriálů, který se stále vydává. Za svou literární činnost získal několik ocenění.

Připravujete čtenářům překvapení, nečekané zvraty, abyste je odvedl od hlavního problému?

Napsat dobrý příběh je velká výzva, protože vy, čtenáři, jste zatraceně chytří a vždycky kousek před námi. Spisovatel musí napsat knihu dobře, aby vás nezačala uprostřed nudit, protože už budete znát konec. Když hlavní hrdina vstane a pije kávu, musí to dělat z nějakého důvodu a čtenář uvažuje, proč, a co to bude znamenat dál. Mám vždy vymyšleno, jak vše dopadne, od A do Z, ale často musím najít a přidat odbočky, abyste mě při čtení příliš brzy neodhalili.

Má Oddělení Q předobraz ve skutečnosti?

V Dánsku dříve býval policejní tým, který kvůli vyšetřování cestoval po celé zemi. Již neexistuje, ale ten měl asi nejblíže oddělení Q. A víte, co? Mluvil jsem se spoustou vyšetřovatelů a policistů v Dánsku, kteří svorně tvrdili, že nám podobné oddělení, vyšetřující staré zločiny, chybí.

Skončí celá série definitivně, nebo necháte čtenářům naději na pokračování?

To je velmi záludná otázka, nechce se mi odpovídat. Nerad bych komukoli bral naději, ale ano, v tuhle chvíli počítám s definitivním koncem.

Kde hledáte inspiraci pro své knihy?

Soustředím se na aktuální události ve světě, hledám mezi řádky, pozoruji. Například novináři mají mnoho názorů a teorií k tomu, co se děje ve světě, ale nemohou to napsat. Já, jako autor thrillerů, tuto možnost mám. Smím fabulovat, vymýšlím si zápletky a domýšlím. A občas se stane, že se něco, co jsem napsal, nakonec opravdu i přihodí. Nikdy bych si nemyslel, že by někdo byl tak šílený a zvrácený, že by doma držel ženu v kleci. A vidíte, přece se to opravdu stalo, což je ve finále děsivé. V jednom z mých samostatných příběhů narazí letadlo do výškové budovy. A tahle knížka vyšla pouhých pár měsíců před 11. zářím. Dovedete si představit, jak jsem se cítil?

Čím se bavíte ve volném čase?

Rád pracuji rukama, se dřevem, cihlami. Vlastníma rukama jsem stavěl či opravoval domy. Moc mě baví renovace a design nemovitostí. Zbožňuju hraní na své kytary, chodím do divadla, vášnivě rád cestuji, miluji čas strávený s mou ženou a rodinou. Těším se, až na tohle všechno budu mít zase v důchodu čas. A víte, co miluju nejvíc? Nedělat vůbec nic. Jsem strašlivě líný člověk, užívám si třeba sledování fotbalu či tenisu, kdy jiní něco dělají a já jen sedím. Stal jsem se poprvé dědečkem, takže momentálně si užívám tuto novou roli a spoustu volného času věnuji vnučce. Jsem na naši malou Ellie velmi pyšný. Tahle malá potvůrka mě úplně změnila. Když nám snacha vloni v lednu řekla, že je těhotná, nemohli jsme tomu uvěřit. Syn nám pořád tvrdil, že chtějí počkat, a nakonec nás strašně podvedli. A víte, jak to udělali? Přišli jsme k synovi a snaše na návštěvu, oni nás donutili zavřít oči a manželce navlékli tričko s nápisem "budeš babičkou". Oba jsme se rozplakali štěstím. Vnučka mi dala novou inspiraci a sílu.

Vaší další vášní je hudba, hrál jste dokonce v několika skupinách. Máte na hudbu čas i dnes?

Bohužel ho nemám tolik, kolik bych si přál. Udělal jsem si doma malé studio, mám v něm všechny své nástroje, kytary. Složil jsem hudbu pro animovaný film, byla to veliká zábava, ale už bych to znovu dělat nechtěl. V současné době si občas zahraju jen tak pro potěšení.

Máte mezi všemi svými aktivitami také čas číst?

Čas bych sice našel, ale rozhodl jsem se nepodléhat vlivům jiných autorů, abych zůstal originální. Takže jsem za posledních patnáct let nečetl ani jednu knihu mých kolegů. Je to pro mě moc důležité, nechci, aby se mi z jiných knih dostaly do hlavy nápady, místa nebo cokoli, co bych pak měl nutkání použít. Ale dříve jsem četl hodně, měl jsem dokonce vlastní nakladatelství. Miluji editování a čtení příběhů. Pro zajímavost, mou absolutně nejoblíbenější knihu je Dickensův Oliver Twist. Jinak rád čtu divadelní hry a absurdní literaturu. A až jednou přestanu psát, přečtu si všechny ty, nad nimiž nyní vy čtenáři jásáte, nebo je zatracujete.

Máte nějaký rituál při psaní?

Vždycky, když píšu, nasadím si sluchátka, vypnu okolní svět a poslouchám hudbu. Jsem schopný poslouchat jedno CD pořád dokola. Mám hudbu se svým psaním tak spojenou, že kdybych ohluchl, asi bych nebyl schopen vůbec psát. Používám ji jako meditaci, když přemýšlím o příběhu. Další zajímavostí je, že celý den nepiju, abych neměl potřebu od psaní odbíhat.

Studoval jste více oborů. Čím jste chtěl ale být jako malý chlapec?

Můj otec mi vždy říkal, že mám moře možností a měl bych je vyzkoušet všechny. Pak najít to, co mě bude nejvíce bavit a v lepším případě to udělá radost i mnoha dalším lidem. A to se mi snad daří.

Autorka: Helena Herynková, Foto: Pavlína Saudková