16/2020

Pováží. Slovenské hrady (2/3)

Slovenské hrady okouzlí většinu návštěvníků nejen svým architektonickým ztvárněním, nezřídka i svou majestátností, ale v naprosté většině případů také půvabem okolní krajiny. Její krása vytváří spolu s tajemnou vznešeností dosud zachovaných zbytků gotických zdí hradních paláců kombinaci, která si vnímavého návštěvníka doslova podmaní.

Sídlo se špatnou pověstí

Čachtický hrad patří díky nechvalně proslulým činům Alžběty Báthoryové určitě k nejznámějším hradům na Slovensku. Tato příslušnice jednoho z nejvýznamnějších a nejbohatších rodů své doby byla jeho majitelkou v závěru 16. století. Její příběh patří díky mnoha literárním i filmovým zpracováním rovněž k všeobecně známým. Jeho opakování by bylo nošením dříví do lesa. Ukazuje nám však na několik skutečností, které nejsou z většiny zpracování patrné. Jednak na neuvěřitelně nerovné postavení mezi šlechtou a poddanými, a jednak na sňatky v blízkém příbuzenstvu, což mezi šlechtickými rody v Evropě nebylo dlouhá desetiletí nic neobvyklého.

Vzpomeňme třeba na Habsburky. Podobná sňatková politika se nevyhnula ani rodu Báthoryů, který se už ve 14. století rozdělil na dvě větve: ecsedskou a somlyoskou. Jejich příslušníci uzavírali mezi sebou příbuzenské sňatky. To mohlo způsobit zdravotní i psychické indispozice, které se v rodové linii vyskytly: epilepsii, dnu a údajně výstřední povahové rysy jako jsou pýcha, samolibost či krutost. U Alžběty, jejímž otcem byl Jiří Báthory z ecsedské linie rodu a matkou Anna Báthoryová z linie somlyovské, tak není vyloučeno, že její deviantní povaha mohla pramenit i z genetické zátěže. Od zasloužené popravy ji však asi zachránil další důležitý příbuzenský svazek. Jejím strýcem nebyl totiž nikdo jiný než polský král a velkokníže litevský, Štěpán Báthory.

Ochránce hranic

Tematín spolu se sousedními hrady v Trenčíně, Čachticích a také s Beckovem zajišťoval ochranu pohraničních průsmyků a rovněž strážil brod přes řeku Váh. Díky blízkosti zmíněných hradů a jejich poloze na vysokých kopcích došlo k vizuálnímu propojení. Mohli spolu efektivně komunikovat při plnění strážního poslání ve dne vlajkami nebo v noci pomocí ohňové signalizace.

Počátky hradu spadají do 13. století a v průběhu staletí se na něm vystřídala řada majitelů, samozřejmě nemohl chybět ani všemocný pán této oblasti, Matúš Čák Trenčianský. Později se dostal do majetku bohatého rodu Thurzovců. Na počátku 17. věku jej Stanislava Thurzo modernizovala investoval do posílení jeho obranyschopnosti. Za pomoci italské stavitele, mistra svého oboru, přebudoval hrad na bezpečné, ale zároveň i na svou dobu pohodlné sídlo.

Tematín je rozsáhlou zříceninou, jejíž z dálky viditelná silueta se vypíná na jednom z hřebenů Povážského Inovce. Během několikakilometrové cesty ke hradu si můžeme dosyta užít kouzla zdejší lesnaté, kopcovité krajiny a zároveň udělat něco pro kondici. Se svou nadmořskou výškou kolem šesti set metrů patří k nejvýše položeným hradům Slovenska.

Husité na Slovensku

Zřícenina Topoľčianského hradu se tyčí v blízkosti obce Podhradie na částečně zalesněném kopci. Díky tomu, že není zcela skrytý vegetací, nabízí řadu fotogenických scén už cestou k němu. To pravé se milovníkům širokoúhlých objektivů naskytne na hradě. Za hezkého počasí jakoby se okolní kopcovitá krajina sama podbízela paletou záběrů, na kterých i po čase pohled rád ulpí. Kombinace hradeb a palácových zdí na pozadí se zvlněnou, kopcovitou krajinou je dokonalá.

Samotný hrad prošel nedávno zdařilou rekonstrukcí. Jeho dominantu představuje čtyřhranná čtvercová věž, která je obklopena půlkruhovým nádvořím. Z druhé strany je skalní masiv pod věží tak prudký, že zde mnoho fortifikačních prvků nenajdete, byly by zbytečné.

Pokud jde o historii Topoľčianského hradu, není z našeho pohledu bez zajímavosti, že byl v držení husitských vojsk, a to dokonce dvakrát. Husité takto odpovídali na křižácké výpravy krále Zikmunda směrované do Čech. Po první návštěvě roku 1431 zde zanechali stálou vojenskou posádku a vojensky kontrolovali rozlehlé okolí. Stáhli se až po několikaletém období, když obdrželi požadované výkupné. Ve čtyřicátých letech patnáctého století se pro pobyt na zdejším hradě rozhodl husitský hejtman Jan Jiskra, jehož vojáci se hradu zmocnili, aby jej posléze navrátili, ale opět za výkupné. Inu i tak se tehdy podnikalo.

Hrad nad hřbitovem

Starý židovský hřbitov lemuje po pravé straně přístupovou cestu k hradu. Odbočíme-li jen několik metrů, spatříme skrze staré náhrobky majestátnou hradní siluetu. Připomínku lidské pomíjivosti tak máme těsně před sebou a materiální v podobě hradní zříceniny pár set metrů opodál na horizontu. Nepůjdeme-li hned do hradu, ale do mírného kopce naproti hradní stavbě, naskytne se nám další pohled, který se vryje do paměti.

Podlouhlou hradní siluetu máme na úrovni očí doslova jako na dlani a nezbývá než několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu. Nenechme si ujít ani druhý pohled na hrad z opačné strany přímo z obce Beckov. Zde se naopak budou hradní zdi vypínat strmě nad námi na téměř kolmé skalní stěně. Odtud byl hrad nedobytný a na příchozího působí jako pohled na orlí hnízdo vysoko v horách. Z hradu budeme odměněni řadou dalších skvělých výhledů, tentokráte do okolní krajiny, zejména na tok řeky Váhu.

Beckov(na snímku) leží na strategickém místě u Považské cesty při brodu přes řeku. Opevněné hradiště zde bylo v dobách Velké Moravy. Kamenný hrad vznikal zřejmě jako královský zhruba kolem poloviny 13. století. Rovněž jako mnoho jiných hradů patřil v 15. století oblíbenci krále Zikmunda Lucemburského, Stiborovi ze Stibořic. Pro Beckov byla následně důležitou událostí porážka uherských vojsk roku 1526 u Moháče. Tehdejší majitelé, Bánffyové, na ni reagovali přestavbou do podoby mohutné renesanční pevnosti, která však v duchu tehdejší doby plnila i roli přepychového panského sídla. Byla to zlatá éra hradu. Skončila v roce 1646, kdy rod Bánffyů vymřel po meči. Do hradu se přestalo investovat a degradoval do role vězení, dílo zkázy dokonal požár roku 1729.

Pevnost významných majitelů

Čtyři jedničky, tedy rok 1111, lze pravděpodobně považovat za počátek historie Trenčínského hradu. Nejenže je jedním z nejstarších, patří také mezi největší na Slovensku. Byl v držení významných majitelů, kteří ve své době představovali velmi mocné muže. Byli to nositelé jmen jako Matúš Čák Trenčianský, uherský král Ludvík I. Veliký z Anjou, jeho pozdější následník král Zikmund Lucemburský či významný šlechtic Štefan Zápolský. Ludvík přistavěl palác, který nese dnes jeho jméno a je v něm expozice historického nábytku. Zikmund i Štefan rovněž hrad přebudovali. První údajně kvůli své manželce Barboře, které jej věnoval, druhý kvůli Turkům, kteří se v šestnáctém století hrnuli do Uher a nikdo nevěděl, kde se nakonec jejich expanze zastaví.

Díky druhé přestavbě okolo poloviny šestnácté věku hrad získal renesanční vzhled. Jeho jasnou dominantou je Matúšova věž. Přes požár, který hrad poničil roku 1790, se dodnes dochovalo, i díky pozdější obnově, několik paláců, rozsáhlý systém opevnění, včetně několika bran a dělové bašty. Z horních partií hradu je pak skvělý výhled do širého kraje, od toku Váhu až po hřebeny Karpat.

Orlí hnízdo mezi hrady

Lednica ležící nad stejnojmennou obcí na severozápadě Slovenska se může bez jakéhokoli přehánění honosit titulem nejobtížněji dostupného hradu na Slovensku. Zejména to platí pro jeho horní část situovanou na úzkém hřbetu skalního bloku, kde bychom čekali spíše hnízdo dravých ptáků než hradní zdivo. Mimoto Lednica byla poměrně významným hradem, který měl údajně více než čtyřicet místností.

Historii zdejšího opevnění lze datovat pravděpodobně do druhé půle 13. století. Nemohl tedy nepatřit pověstnému Matúši Čákovi. Později si jej na pár let od Zikmunda Lucemburského vypůjčila husitská vojska, která zavítala i do Pováží. Asi o čtyři desetiletí později jej Matyáš Korvín věnoval svému přívrženci Petrovi Nehézovi z Dolní Krupé. Následně v 16. století se zde usadili loupeživí rytíři. V době protihabsburských povstání byla Lednica obléhána císařským vojskem, z čehož se vzpamatovala díky následné opravě. Osudným se jí stalo vymření posledního šlechtického rodu, který ji měl v držení. K tomu došlo po polovině 18. století. Následoval obvyklý scénář: postupné pustnutí, chátrání a rozpad. V posledních letech pokus o záchranu toho, co zbylo z hradu, jehož součástí bylo opevnění úzkého hřbetu skály, která se nad ním prudce vypíná.

To pravé pro fotografy

Když se blížíme k Považskému hradu (na snímku) a spočineme u paty vysokého kopce, na němž se dodnes nachází torzo kdysi mohutné stavby, máme pocit, že tam někde vysoko, skoro v oblacích, musela mít hradní posádka dokonalý přehled o všem, co se v širokém okolí dělo. A vskutku, když vystoupáme vzhůru a obejdeme kolem hradních zdí, zřejmě budeme víc hledět do krajiny než na hrad samotný. Ne že by za to nestál, ale pohledy z té výše na malebnou scenérii středního Pováží, na tok řeky Váhu i na Hričovský kanál, vybudovaný v šedesátých letech minulého století jako součást Vážské kaskády, upoutávají obvykle pozornost na dlouhé minuty. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že v obci pod hradem, s příznačným názvem Považské Podhradie, se nacházejí hned dva zámky, renesanční a větší barokní.

Považský hrad je prvně doložen na počátku čtrnáctého století. Za dobu své existence se ocitl v držení řady významných majitelů, byl i hradem královským. Roku 1671 jej oblehla císařská vojska, jelikož se tehdejší majitel zapletl do takzvaného Wesselényiho spiknutí. Jednalo se o protihabsburské hnutí, které v letech 1664 až 1670 sjednotilo nejmocnější magnátské rody s cílem obnovit význam vysoké šlechty a tradičních rodů, jejichž vliv utrpěl důsledkem tlaku Habsburků. Vzestup moci panovnického rodu totiž souvisel i s vytlačováním Turků z Uherska. Každopádně dobýváním císařskou armádou Považský hrad výrazně utrpěl a to zřejmě zavdalo příčinu k výstavbě druhého, tedy barokního zámku na úpatí pod hradem. Od 18. století se tak hradní areál pozvolna měnil ve zříceninu. Ze samotného hradu se dodnes dochovala obvodová hradba, gotické hranolové věže, renesanční bašta a řada dalších fragmentů.

Text a foto: Milan Žoha

Sáňkování dřeva: Staré časy v Beskydech a Javorníkách (2/2)

Doprava věcí na saních patřila v minulosti k životu horalů na česko-slovenském pomezí. V oblasti pod Velkým a Malým Javorníkem tak přepravovali dřevo, ale rovněž seno, brambory a další náklad. Při minulém setkání s nejstarším obyvatelem Velkých Karlovic Ludvíkem Stoklasou jsme si slíbili, že někdy příště si ještě o tom povíme.

"Se saněmi, ne že bych nešel, ale už mě to zmáhá, dám je na sebe a jít na kopec, už to nejde, bolí mě nohy, jak musím těžko jít a zabírat. Ale já jsem se jich užil, já jsem se toho nanosil," vzpomínal při setkání strýc Stoklasa. "To se i seno sváželo na saních, udělaly se brliny, na to se naložily větve a to seno. I s kravami jsme ale jezdili, naložilo se sena nebo i obilí se svážalo. Měli jsme takový lehký vůz, brzdy byly na přední i na zadní kola, ubrzdilo se to. A krávy také něco udržely."

Když hovoří o tom, že se sváželo seno nebo obilí na vozech, nemyslí tím pohodlnou polní cestu. Tady v horách se tyto produkty drobných hospodářů musely přivážet z kotárů, kopců nad chalupou. Špatně se jelo dolů, ale do kopců to nebylo o nic snazší.

Saně pro dřevo, seno i hnůj

Začali jsme hovořit o saních, tak zpátky k nim, i když doprava na vozech s dřevěnými koly byla v horách také z dnešního pohledu zajímavá. "Každý tady měl saně. Měl pěšáky a měl hnojové, často i dvoje. Měli jsme též dvoje," vzpomíná strýc na dobu, kdy pomáhal doma. Vracíme se k tomu, jak se dopravovaly saně do lesa, to nás také zajímá. "Vezmete je na ramena a nesete nahoru. Bez toho by jsi palivo nedovezl," vzpomíná k dopravě ručních saní do kopců.

K tomu, co se na saních domů přiváželo, říká: "Mohlo se na nich vést metrové dřevo, polena nebo větve, zvané krkošky." To nebylo vše. "Nebo ty delší souše, to se naloží a jeden konec se vleče po zemi. Toho jste moc neuvez, to vám brzdilo," vzpomíná. "Vozily se na tom i takové súšky, jak se těžilo dřevo, tak vršky zůstaly, tři čtyři metry, to se už nedalo na žádný krov spotřebovat. Tak se to naložilo na pěšáky, přivázalo, a tak se to vezlo."

Název "pěšačky", případně "pěšáky" pro saně byl rozšířen po horách i celém údolí vsetínské Bečvy. Takto se pěší saně nazývaly například v nedalekém Novém Hrozenkově. Také ale na druhé straně Soláně směrem k Rožnovu pod Radhoštěm. Na saních se sváželo dřevo zejména v zimě, tím se živili místní horalé, kteří za mzdu pracovali v lese. Na ručních saních sváželi metrové dříví, ale také klády.

Například z Velkého Javorníka, který má 1071 metrů a je položen už na slovenské straně, vozila parta pěti šesti dřevařů buky. Nejdříve si vyšlapali pro saně cestu. V noci, když umrzla, byla jako led. Těžko si představit, že se někdo pustil po této cestě dolů s kupou dřeva za zády.Musíme také rozlišovat pěší, tedy ručně ovládané saně, od potažních. Tyto potažní saně byly mnohem těžší, bytelnější. Jezdili s nimi furmani, kteří vlastnili koně.

Na sněhu i na trávě

Zvláštností byla svážka na saních po trávě. Tu už neprovozovali "profesionální" dřevaři, ale horalé, kteří potřebovali přivézt dřevo nebo jiné suroviny pro svou vlastní potřebu. Na rozdíl od zimní svážky na sněhu se nedávaly v létě za saně brzdy poskládané z několika polen tzv. barany. Strýc, jak vzpomínal, vozil na ručních saních až dvě stě kilogramů nákladu. Sváželo se suché dřevo.

"Jinak by to nikdo neuvezl," poznamenává. "Kdyžto bylo na sněhu, tak musíte mít ten baran... To vás žene, váha na těch saňách je velká," upozorňuje Ludvík Stoklasa na způsob ovládaní ručních saní. Pro názornost, a především dokumentaci tohoto způsobu obživy horalů, nám takový "baran" vyrobil a připevnil za saně. I když to bylo už na trávě. Jako vždy ochotně vše vysvětlil a ukázal s vědomím, že je to pro dobrou věc, zachování paměti na způsob života, který už z hor vymizel.

O saních beskydských horalů bychom mohli hovořit ještě hodně dlouho a stejně tak psát, ale to už bychom neměli čas na nic jiného.

Zvyky se těžko mění

Ještě musíme například vyjasnit, že s Ludvíkem Stoklasou nejsme příbuzní, a přesto mu říkáme "strýcu". Kdo viděl v TV Noe dokumentární film "Říkejte mi strýcu", který jsme o jeho životě a práci natočili, tak mu je to jasné. Pro ty ostatní musíme vysvětlit, že když jsme za ním poprvé, podruhé, možná i potřetí z Prahy přijeli, oslovovali jsme ho, jak si to přeje dnešní doba "pane". Například "pane Stoklaso, mohl byste nám říci" nebo "pane Stoklaso, mohl byste nám předvést..."

Nějakou dobu to bylo v pořádku. Jenže když jsme se více poznali, tak po dalším "pane" se zastavil, zarazil se a řekl "říkejte mi strýcu" a dodal "žádný pane". Zvyk je, jak se říká, železná košile. V tomto případě ale na obou stranách. Snažili jsme se, ale stále to nešlo přes pusu. Chtěli jsme říct "strýcu" ale řekli "pane". Náš hostitel trval na svém. Postupně se to poddalo a začali jsme ho oslovovat podle jeho přání. Naopak, když jsme se vrátili do Prahy, tak jsme měli problém, abychom přísného revizora v metru neoslovili "strýcu". Kdo ví, jak by to dopadlo.

Svíce v pytli dobře svítila

Protože se u Stoklasů žádost "říkejte mi strýcu" často opakovala, jako když se učíte cizí slovíčka a váš trpělivý učitel vás opravuje, dali jsme to nakonec i do názvu filmu. Na oplátku jsme po něm ale chtěli, aby vysvětlil nám i divákům, proč ho máme takto oslovovat.

"Tady u nás se neříkalo žádný pane, ale strýcu nebo teto. Žádné pane, to přišlo až za republiky, ale i tak se říkalo strýcu, tetko. Někdy i starostovi se řeklo strýcu...," vzpomíná Ludvík Stoklasa na způsoby oslovení ve vsi.

Jen musíme připomenout, že se narodil krátce po první světové válce a po pádu Rakousko-Uherska. Když tedy řekne "za republiky", tak to znamená jeho mládí, dvacátá případně třicátá léta minulého století a dobu první republiky. Vysvětluje, že pán, to byl někdo z města nebo z úřadu, někdo výše postavený. Tak oslovení "pane" vesnice vnímala. Připomíná také, že lidé ve vsi v době jeho mládí spolu více drželi. "Zvali se sousedé, když byly dlouhé večery, například na podzim, chodilo se na besedy. Dala se svíca do pytla a šlo sa. Baterek nebylo. Svíca v pytli, to vám dobře svítí."

Otázka pro čtenáře

Obracíme se na vás s dotazy, zda se i u vás nebo v okolním kraji používaly saně k přepravě materiálu a zboží? Měly svůj název? Mohli byste je popsat, jak vypadaly a k čemu sloužily? Máte je ještě doma nebo někdo z vašeho okolí? Napište nám, případně i pošlete fotografie do redakce Naší rodiny nebo elektronicky na e-mail: smrcka@povltavsko.cz. Předem děkujeme, nezapomeňte uvést plnou adresu. Rádi z toho něco budeme publikovat.

Nikam se necestovalo

Ves v jeho mládí žila jiným způsobem života. Lidé se drželi doma, museli pracovat, žádné velké cestování. "Většinou jsem byl jenom v Podťatém. Pět roků jsem chodil do Podťatého do školy a pak dolů do měšťanky. Ani v Leskovém jsem nebyl, v Bzovém, v Luskovci nebo na konci v Tísňavách, dole pod Soláňem. Na to nebyl dříve čas. Byl jsem sám, musel jsem pást krávy nebo byly sena, každý musel přispět, hrabat snopy nebo se snopy snášely na ty mandele, na ty kůly. Tak se dělalo. Nyní to nikdo nedělá, žádný nyní neseje."

Jen pro vysvětlenou, Podťaté, Bzové, Tísňavy, to nejsou vzdálené vesnice, ale dlouhá údolí jedné obce, Velkých Karlovic. "Nikde jsem necestoval, mimo Karlovic, až na vojně. Jinak jsem se držel u chalupy, byl jenom děda s babičkou. V Praze jsem byl dvakrát, na rekreaci týdenní...," připomíná strýc způsob života, jak žil on a většina jeho vrstevníků.

Napadá nás, co se jenom za jeho života změnilo. Honba za zážitky se stala modlou dnešní doby. Jeden se přitom snaží často trumfovat druhého. Představuje to přeplněné dálnice auty v létě směřujícími k moři, nebo časté cestování letadly do exotických destinací s průvodkou vyplněnou kouřem, smogem z aut a dalších dopravních prostředků. Podobně v zimě. I ty hory kolem chalupy strýce se změnily. Sníh se ze zim vytrácí, na sjezdovkách zůstává jen umělý, vyrobený vlekaři. A s tím sněhem, jako by se i zážitky lyžařů v drahých kombinézách staly umělými. To jsme se ale dali do úvah, filozofování.

Sám strýc uvažuje jinak, on bere život, jaký je. Hezky nám to vyjádřila jeho vnučka Jitka Petřeková, když jsme společně navštívili muzeum ve Velkých Karlovicích. "Děda je úžasná osoba. Dědu vidím jako člověka, ke kterému shlížím, je to ukázka poctivosti, skromnosti a vůbec životního nadhledu. Člověk, který přežil všechny své známé, nemá tady žádného jiného kamaráda z dětství. Se vším, co prožil, se dokázal vypořádat naprosto skvěle, nikdy neztratil nadhled a optimismus," vyprávěla nám Jitka do kamery, zatímco seděla na pódiu místního amfiteátru.

"To všechno je pryč, to bývalo," říkává Ludvík Stoklasa často, zejména když nám něco zajímavého ze starých časů ukazuje. Pryč je také dnešní vyprávění. Tak někdy příště na shledanou.

Autoři: Vít Smrčka a Aleš Smrčka, Foto: Aleš Smrčka