27/2020

Z obsahu:

Když jednou člověk přičichne k divadlu, už bez něj nemůže být

Hana Talpová: herečka a zpěvačka, dáma s nádherným melodickým hlasem, je držitelkou různých cen: například Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu či Zlatého štítu Pantonu za písničkové LP.

Zavolala jsem jí: "Prosím, mohla bych s tebou udělat rozhovor pro Naši rodinu, paní šéfredaktorka mě poprosila, že když jsme ty příbuzné..." Hanka jako vždy v dobré náladě odpověděla: "S radostí, Evinko." (A byly z toho dvě a půl hodiny!)

Eva: Jako malá holka z Olomouce jsem se chlubila, že ta zpěvačka, co bývá v televizi, je moje teta. Ty to slovo nesnášíš, ale tady jsem je použít musela, aby bylo jasno, jak to s námi je... Chodila jsem se na tebe koukat do Karlínského divadla. Bylas má první Sally v Kabaretu. Jen občas jsme si zavolaly. Až letos jsme se konečně potkaly, když odešel tvůj milovaný bratr, a pak nás doma zavřel coronavirus. Začaly jsme si pravidelně volat. Vyprávíš o životě s takovým humorem... I když teď začneme spíš nevesele: brzy ti zemřela maminka, bylo ti devět. Pak ještě do osudu rodiny zasáhli "zlí" lidé a tvého tátu, tehdy už padesátníka, povolali do PTP (pracovní tábor) na tři roky! Takže jste s bráchou zůstali sami...

Hana: Naštěstí mu už bylo přes dvacet, proto jsem mohla s ním zůstat doma. Z vysoké školy ho kvůli tátovým problémům vyhodili, takže chodil na brigády, abychom přežili. Místo veselého studentského života se musel starat o dvanáctiletou holku. Dodnes ho za jeho starost obdivuji. Doufám, že ze mě udělal slušného člověka.

Eva: Řekla bych, že ano.

Hana: Naučil mě se vždycky o sebe postarat a nikdy nebýt na nikom a na ničem závislá.

Eva: To jsem na tobě vždycky obdivovala.

Hana: Evi, ty mě máš asi ráda (smích).

Útěk z Moravy

Eva: Narodila ses v kantorské rodině, bratr byl reprezentant v plavání, později dostudoval a stal se profesorem na Palackého univerzitě. Jak ses dostala ke zpěvu ty?

Hana: Táta byl učitel, skvělý muzikant, založil několik pěveckých souborů, v některých i zpíval, byl hlasovým poradcem v olomoucké opeře, takže už jako malá holka jsem uměla zpaměti celou Rusalku. Taky sportoval. Takže jsme si jeho talenty rozdělili. Bratr se věnoval sportu a já muzice.

Eva: Operní zpěv jsi studovala na konzervatoři v Brně. Vyprávělas mi, že ses tam potkala s Gerardem Philipem.

Hana: Jojo, byla jsem se podívat na jeho legendárního Cida - po představení jsme se potkali na vrátnici. Začal na mě mluvit, já nerozuměla, ale měl tlumočnici, od které se dověděl, že studuji na konzervatoři. S úsměvem mi řekl, že až přijedu do Francie, ať mu zavolám, že mi ukáže Paříž. Týden jsem nespala...

Eva: Konzervatoř jsi dokončila v Praze a pokračovalas na AMU. Proč ten útěk z Moravy?

Hana: Pan režisér Mach si mě vybral do filmu Florenc 13.30, jenže škola mě nepustila, tak jsem tajně napsala na Pražskou konzervatoř. Odmaturovala jsem tam a pokračovala na AMU. Když na to vzpomínám, tak si uvědomuji, jak mi osud tehdy v Brně dopřál setkání s úžasnými osobnostmi Vlastou Fialovou, pány Růžkem, Karlíkem, Lakomým... a ve Florenci s pány Filipovským, Sovákem, Bekem... s paní Medřickou, Stelou Zázvorkovou... Provázeli mě pak celý život.

Na sever

Eva: Po absolutoriu v roce 1963 jsi zamířila do liberecké opery...

Hana: Na Liberec moc ráda vzpomínám - Siebl ve Faustovi, moje milovaná Rusalka a nejvíc sen každé mezzosopranistky - Carmen. Pro totálního "kandrdase", jakým jsem byla, to bylo neuvěřitelné štěstí. Dokonce jsem ji měla zpívat v Madridu, ale strach z cizího jazyka mi nabídku nedovolil přijmout.

Eva: V Liberci jsi začala koketovat i s jinými obory - s šansonem a natáčením v rozhlase.

Hana: Ano, činohra tehdy začala studovat Uhdeho hru Král Vávra, ve které bylo hodně šansonů, hledali zpěvačku, a tak si vzpomněli na mě. A rádio? Po jednom představení si na mě počkal rozhlasový režisér Pavel Michal a nabídl mi roli desetiletého kluka v inscenaci Benátská miska. Oba tyto obory, jak herectví, tak šanson, mě provázely i později v pražském rádiu a vůbec - v celém životě.

Eva: Prý si byla v neshodě s ředitelem divadla...

Hana: Asi mě neměl rád... Stejně skončila sezona, vrátila jsem se do Prahy. Byla jsem naštvaná, navíc bez angažmá, bez peněz, tak jsem šla pracovat do Tesly.

Od žárovek do Karlína

Eva: Dlouho si to bez divadla ale nevydržela! Karlínské divadlo ti nabídlo hostování.

Hana: To "zavinila" tvoje maminka Zdenička. Tví rodiče potřebovali vízum, aby mohli na prázdniny do Jugoslávie, tak se Zdenička rozjela za spolužákem Karlem Fialou - který měl v té době hodně vlivných přátel. Na schůzku s ním mě vzala s sebou a Karla mi představila. Víš, Evi, vůbec, jací báječní zpěváci byli tvoji rodiče? Táta například nepřekonatelný Othelo a maminka moje milovaná Rusalka...

Eva: Teď jsi mě dojala, ach jo... No a co ten Limonádový Joe, prý měl slabost pro krásné ženy...

Hana: Ježíši, Evi... Zdenka mu řekla, že jsem udělala blbost a utekla z divadla do Tesly. Výsledek byl, že mě pozvali na konkurs. Já byla nadšená, protože když jednou člověk přičichne k divadlu, už bez něj nemůže být - a já dělala žárovky! Měla jsem příšernou trému, klepal se mi hlas, takže jsem s omluvou pomalu couvala z jeviště. Režisér Haas mě drsně upozornil, že jako profíci snad poznají, co je tréma. Přijali mě.

Eva: Hrála si v nejen operetách, ale i v muzikálech. Co tě bavilo nejvíc? Na koho ráda vzpomínáš?

Hana: Bavilo mě úplně všechno, v obou žánrech jsem dostávala krásné role, třeba indiánku Vandu v Rosemary, v muzikálu Hello Dolly! Mollyovou a tebou již zmíněnou Sally v Kaberetu... Najednou jsem mohla vedle zpívání mluvit i hrát. Karlín - to bylo čtyřicet nádherných let s báječnými rolemi a kamarády - vzpomínám na všechny.

Eva: Hrála jsi také v legendárním Semaforu...

Hana: To byla pro mě velká radost! Pan Suchý připravoval svou hru Čarodějky, onemocněla mu Naďa Urbánková, takže opět velké štěstí - vzpomněl si na mě. Bylo to něco úplně nového. A ta radost, když mě pan Suchý později pozval do další své hry Člověk z půdy, se nedá vypovědět. Potom jsem ještě hrála u Pepíčka Dvořáka v Hrabalových Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Úžasná zkušenost, navíc stát na prknech, která znamenají svět vedle takových hereckých osobností jako je pan Jiří Suchý a Josef Dvořák.

Televize, rozhlas i film

Eva: Pravidelně účinkuješ v televizi...

Hana: Tak jako v rozhlase i v televizi jsem točila nejen různé zábavné pořady, ale i inscenace, pohádky, písničky, moderovala jsem. Opět spousta vzpomínek na "krásnou společnost", ve které jsem se ocitla.

Eva: Také si hrála ve filmu...

Hana: No ano... filmů byla spousta, ale rolí, které by stály za to, už moc ne. Hlavně byly stejného charakteru - vesměs takové extravagantní osoby. Hezký byl Anděl s ďáblem v těle nebo Šílený kankán.

Eva: Taky ses pustila do dabování!

Hana: Z počátku s velikou trémou, představ si, bylo to v roce 1965! Seriál Cesty, nechápu, jak mě "neumětela" mohli obsadit do tak náročné postavy začínající v šestnácti a končící v sedmdesáti pěti letech.

Eva: Třeba poznali talent, co? Je to těžká profese?

Hana: Přetěžká! Krásnou definici řekl herec Jiří Dvořák: "Dabing - disciplína, kterou mnozí opovrhují, a já se ohrazuji, protože to není disciplína, ale umění a součást herecké profese. Ne každý ji zvládne, i když si to mnozí myslí. Často se potkáváme s tzv. pokrývači synchronu. Pro neznalé: 'Vždyť je to jedno, hlavně, že se mluví česky'."

Eva: Co dětští dabéři?

Hana: Ne, Evinko, dabéři. Herci! A někdy vynikající.

Eva: A co paní Fletcherová?

Hana: Á, paní Jessica! Tu mám moc ráda. Ona je to chytrá ženská, nefňuká, řeší vše s rozumem a ničemu se nepoddává a taky tam netečou potoky krve! Bylo pro mě velkou ctí, že mi bylo dabování Angely Lansbury svěřováno i v jiných filmech.

Eva: A máš ještě nějakou další oblíbenou herečku?

Hana: Za těch padesát pět let, cca v sedmi tisících filmech jich byla spousta. Ale takové ty opravdu srdeční záležitosti jsou herecké osobnosti jako je Judy Dench nebo Margo Martindale, jejichž filmy dabovat je pro mě radostí.

Rodina

Eva: Na rodinnou tradici jsi navázala jako pedagog...

Hana: Učila jsem na konzervatoři Jaroslava Ježka a do konce minulého roku na Mezinárodní konzervatoři Praha.

Eva: Bavilo tě to?

Hana: Nejdřív jsem z toho měla velký strach, ale snad jsem byla těm "dětem" něco platná, protože dodnes mi někteří z nich volají a chtějí, abych s nimi pracovala dál. Někdy dojde i na řešení problémů v životě.

Eva: Začali jsme rodinou, tak s ní i naše povídání ukončíme...

Hana: Mám už dospělou vnučku Anetu, prima syna Davida (výše na snímku Hana s Davidem), a teď dvě rozkošná malá vnoučata. Robinkovi je pět a je to radostný chytrý kluk, moc mu jde tenis (po tátovi). To víš, já už toho moc nenaběhám, tak hrajeme 'Člověče, nezlob se'. Moc mě těší, že nepodvádí, pečlivě počítá políčka a nezuří, když prohraje. To dělá asi ten sport. Lolince jsou dva a je to veselá šikovná holčička. Představ si, v těch dvou letech začala pochytávat zřejmě z různých pohádek angličtinu. Evidentně ji to baví, tuhle Robinka, když se uhodil, utěšovala - anglicky! Naštěstí má asi talent po druhé babičce - ta ovládá cizích jazyků několik. Pak mám dvě neteře. Bráchova dcera Borka žije v Olomouci a s celou její rodinou si často voláme. A pak jsi tady ty, moje milá Evi, se kterou máme hodně společného...

Eva: ...no když jsem tě teď tak poslouchala...

Hana: Viď? No - a co kdybychom už skončili?

Eva: Počkej! Ještě to není všechno... co tvoje pěvecké zájezdy do Itálie (Monteverdiho koncerty, účinkování na festivalu moderní opery v Benátkách), vyšlo ti taky několik desek... nebo tvoje účinkování v Prozatímním divadle F. R. Čecha nebo několik roků v divadelním spolku Háta "principálky" Olgy Želenské ...

Hana: Haha... principálky! Vidím, že máme i stejný smysl pro humor.

Eva: Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsme se našly!

Hana: No nevím, nevím, jestli to po tom dnešním "dotazníku" neodvoláš.

Autorka: Eva Kaiserová, Foto: archiv Hany Talpové

Osobní knihy z Modrého slona jsou populární už 30 let

Za více než třicet let existence nakladatelství Modrý slon se z tisícovek dětí po celé Evropě stali hrdinové originálních příběhů. To vše díky zcela ojedinělé vzdělávací pomůcce - osobním knihám, v nichž vystupují postavy, které se jmenují stejně jako vaše děti, neteře, synovci, vnoučata... O speciálním konceptu knih jsme hovořili s Markem Halfarem (na snímku), jednatelem nakladatelství Modrý slon.

Kde se vzal nápad založit nakladatelství, které bude vydávat osobní knihy pro děti?

Na začátku jsem hledal produkt, který by mě zaujal a který u nás v té době nebyl. Před dvaadvaceti lety fungovalo různě po Evropě asi pět podobných nakladatelství. Naším prvním cílem bylo navázat s nimi spolupráci. Příběhy, které tato nakladatelství nabízela, i jejich ceny byly našemu trhu ovšem velmi vzdálené. Díky mé naivitě a naprosté neznalosti nakladatelské branže jsem se společně s kamarády rozhodl založit vlastní nakladatelství.

Hádám, že to nebylo jen tak...

Nejdřív bylo potřeba sehnat peníze, a tak jsme se vydali dojit krávy do švýcarských Alp. Tato tříměsíční dřina nám přinesla dostatečný kapitál pro začátek.

Byl to risk projekt rozjet? Jak vypadalo Nakladatelství Modrý slon v roce 1998 a jak vypadá dnes?

Na začátkujsme byli tři kamarádi, kteří velice rychle vybudovali síť prodejců v České republice a v Polsku. V té době byla veškerá produkce knih manuální. Dnes se všechny knihy vyrábí na jednom místě na profesionálních tiskařských strojích a hlavní distribuce probíhá přes webové stránky. Jsme poměrně velký mezinárodní tým, díky čemuž mezi sebou sdílíme potřebné informace. Naším hlavním cílem je dělat dětem radost a pomoci jim ve čtení ve většině evropských zemí.

Jak spolupráce se zahraničními partnery vypadá?

Naši partneři v zahraničí fungují na franšízingovém systému, což znamená, že si za určitý poplatek koupí výhradní zastoupení naší firmy a získají tak exkluzivitu na prodej produktů Modrého slona v dané zemi.

Kolik titulů máte v nabídce?

Celkově jsme vydali již přes 80 titulů. Naši nabídku samozřejmě stále aktualizujeme, v současné chvíli nabízíme asi 34 titulů.

Dá se říct, že osobní knihy "rozečtou" i děti, které do té doby četly nerady? Jaká je vaše zkušenost?

V minulosti jsme se zúčastnili projektu Já čtu, jehož smyslem bylo podpořit dětské čtenářství. Tento projekt vycházel z předpokladu, že děti, které jsou motivovány k samostatnému čtení, lépe čtou a mají lepší vztah ke knihám. Důležité samozřejmě je, aby kniha dítě oslovila, musí se mu líbit. Naše knihy jsou dětem zhotoveny na míru - stávají se jejich hlavními hrdiny, což jim pomáhá se emočně angažovat při čtení příběhu. V rámci zmíněného projektu proběhl výzkum, ve kterém jsme testovali děti napříč celou republikou. Z jeho výsledků vyplynulo, že naše knížky dokázaly zvednout čtenářskou gramotnost dětí až o 26 procent.

S jakými reakcemi malých i velkých zákazníků se setkáváte?

Pro mě je úžasné, že se k nám zákazníci rádi vrací. Babičky, které dříve kupovaly knihy svým dětem, je nyní kupují vnoučatům. Často dostáváme fotky dětí při čtení našich knih nebo dokonce fotky knih z dob našich začátků. Rodiče jsou nadšení, že můžou koupit dětem tytéž knihy, které v dětství od někoho sami dostali. Z takové zpětné vazby máme vždy ohromnou radost. Není to ovšem jen o personálních knihách, jsme personální nakladatelství. Byť prodáváme knihy pouze přes e-shop, s našimi zákazníky se snažíme potkávat na různých akcích, například na veletrzích, kde si mohou naše produkty prohlédnout a zjistit o nás víc. Taková setkání jsou vždy moc příjemná.

Na čem aktuálně pracujete a na co se mohou čtenáři v nejbližší době těšit?

Momentálně pracujeme na nových titulech, které vyjdou ještě letos. Také připravujeme speciální edici, která bude obsahovat tři celobarevné tituly. Naše vize je, aby nabídly ještě větší personalizaci než stávající tituly. Určitě bych čtenáře také rád pozval na naše webové stránky www.modryslon.cz, kde se o nás i připravovaných novinkách dozvědí víc.

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv nakladatelství Modrý slon

Unikátní sklářská technická památka

Pouze na dvou místech v Evropě si dokázali skláři podmanit tajemství výroby skla do všech detailů a rozvinout je do nebývalé krásy. Byly to italské Benátky a země Koruny české. Mezi nejstarší centra sklářské výroby v českých zemích patří Šumava s enklávou v Českém lese. Právě zde byly položeny základy budoucí slávy a věhlasu českého skla.

Svého času tady pracovalo na sto hutí, dnes sotva dvě oživují tradici sklářství, které svého času kvetlo po obou stranách hranice. Vydáme se historickou stezkou do dob i míst, kdy zde sklářské provozy jely naplno. Zdrojem většiny informací je nám dobrovolný průvodce CHKO Český les Antonín Hříbal.

Hornofalcký les na Bavorské straně, u nás Český les, zasahuje jak do jihozápadních Čech, tak do východního Bavorska. V České republice leží menší část, jeho větší území se rozkládá v Německu. Krajina je velmi podobná Šumavě, se kterou sousedí na jihovýchodě. Výchozími místy pro turistiku jsou v Českém lese Tachov, Rozvadov, Přimda, Poběžovice a Klenčí pod Čerchovem. Vše v okruhu několika desítek kilometrů.

Naučná stezka Historie sklářství

Průvodcem je nám tedy nad jiné povolaný, milovník a znalec kraje. Turista tělem i duší, publicista Antonín Hříbal. Vzhledem k tomu, že je i redaktorem Tachovského deníku, začínáme expedici za tajemstvím starých sklářů v západočeském Tachově, v podhůří Českého lesa, kde vůdce malého a netradičního safari přisedá do vozu. Cíl je jasný, historie sklářství totiž začíná v Nové Knížecí Huti.

Antonín Hříbal má v ruce poznámkový blok, ale hovoří z hlavy: "Nová Knížecí huť byla sklárna, která byla založena před rokem 1738, kdy se v matrikách objevuje poprvé sousední Stará Knížecí Huť. První přímé zprávy o "nové knížecí sklářské huti" jsou z roku 1743. U sklárny se nacházel Huťský rybník, který je zde do současnosti. Jeho vodou bylo zásobováno jak zdejší sklářství, tak i přidružená výroba. Ve skutečnosti se jednalo o sklářskou obec se třinácti domy a sto dvaceti třemi obyvateli. Huť zanikla pravděpodobně po roce 1884..."

Zatímco se každým otočením kol po okresní silnici blížíme k cíli, průvodce cituje z poznámek, které si vypsal z knihy Zdeňka Procházky Sklářství v Českém lese na Domažlicku a Tachovsku. Pole a louky se mění v husté lesy, ani o rybníky či říčky tu není nouze. Prastará podmínka pro vznik sklářské hutě, dostatek dříví a vody, bez které by toto křehké řemeslo zkrátka nešlo.

Po slabé půl hodince...

... brzdíme na planině s parkovištěm ve smíšeném lese. První informační tabule upozorňuje na to, že zde začíná devět kilometrů dlouhá naučná stezka Historie sklářství. Na jejím konci čeká Stará Knížecí huť. Cesta vinoucí se takříkajíc panenskou přírodou je vhodná pro pěší i cyklisty.

Zamykáme vůz a vyzbrojeni novinářskými bloky a fotoaparáty kráčíme za Antonínem Hříbalem, který vzpomíná na spisovatele a badatele Zdeňka Procházku, který stál u zrodu znovuobjevení mnoha zajímavostí a sklářských provozů. Do kroku nám odpočítává léta kukačka, občas se lesem mihne srnka. Ticho ruší jen naše oddechování při zvládání trasy vedoucí do kopce, a zasvěcený výklad: "Co tehdejší sklářský provoz znamenal? Od drtiček křemene po sklářské dílny a brusírny až po leštírny tabulového skla, tedy skla do oken nebo zrcadel, kterými se provoz v Nové Knížecí huti především zabýval. Kdo by dnes řekl, že v této pustině vznikaly výrobky potřebné pro život, domy i kostely..."

Anenská brusírna u Huťského potoka

Naší poznávací cestu jsme začali v místech, kde se převážně vyrábělo tabulové sklo. Nyní míříme tam, kde se brousilo a leštilo. Otázka zní, ale jak? "Je to pár kilometrů odtud," usmívá se Antonín Hříbal naší zvědavosti.

Jsme zpět ve voze, cestou jsme si vyslechli pracovní postup, jak se vlastně tabulové sklo vyrábělo. Jednalo se o velmi těžkou fyzickou práci. Skláři vyfukovali obrovské skleněné válce či bubliny. Byly až přes metr vysoké, práce s píšťalou musela být velmi namáhavá. Po té se obrovská bublina rozstřihla a rovnala do potřebných ploch v temperovaných rovnacích pecích.

"Tím však práce teprve začínala," vysvětluje nám průvodce. "Skleněné tabule nejrůznějších velikostí se musely brousit křemenným pískem, který vyhladil nerovnosti. Průhlednost byla sklu dodávána až v leštírnách. V našem případě v Anenské brusírně, kam míříme."

Konečně jsme na místě. Z manufaktury zbyly jen rozvaliny a mezi kopřivami jsou k vidění zbytky kamenných desek, které sloužily k broušení skla. Na infopanelu vidíme na dobových obrázcích jak skláře, vyfukující velikánské skleněné válce, tak i další postup zpracování, včetně broušení skleněným pískem, kde svou velkou roli hrála voda Huťského potoka. Turisty zve k prohlídce jeho zrekonstruovaný náhon. Tady si můžeme sami vyzkoušet, jakou sílu voda má. Stačí si stoupnout na točivé kolo, poháněné proudem z náhonu, a už se sotva udržíme v přímé poloze.

Ocelové město

Psal se rok 2013, kdy parta nadšenců v čele se Zdeňkem Procházkou, který v ten čas pracoval na své knize o sklářství v Českém lese a o historii místa věděl, podnikl náročnou akci na odkrytí Arnoštovy leštírny v hloubi hustého lesa, kam dříve mimo hajných a dřevorubců jen tak někdo nezabloudil.

Mezi kmeny smrků a borovic a spoustou náletů na povrch z rovného prostoru, o délce několika desítek čtverečních metrů, čněla pouze horní část podivné kovové mašiny. Jak badatel tušil, jednalo se o velké rameno, kterým dělníci najížděli s tabulemi na dva leštící pulty. Ostatní tušené součásti manufaktury byly pohřbeny pod metry zeminy. Toto tajemné místo badatel objevil v roce 1990 s myšlenkou, že to tady jednou musí pořádně prozkoumat. K tomu došlo o třináct let později. Výsledky jejich objevu i mravenčí práce s lopatami při odkopávání nánosů hlíny byly velkolepé.

"To, co jsme v podzemí továrny objevili, mi doslova vyrazilo dech!" vzpomínal později na stránkách obecní kroniky Přimdy, kam Arnoštova lesní leštírna katastrálně spadá, kronikář Josef Ridl, jeden z účastníků vykopávek.

Všechny odkrývací práce měly velmi dobrodružný náboj, po odstranění horní plochy, přišlo na řadu podzemí továrny, založené před více jak sto osmdesáti lety. Odměnou za veškerou námahu a dřinu bylo zpřístupnění továrních útrob se všemi mechanismy a stroji. I když zde po odchodu sklářů pilně pracoval zub času a rez nakousala vše, co mohla, nebylo původní zařízení až tak zničené, jak by se mohlo myslet. "V podzemí se zachovalo původní strojní vybavení leštírny," dodává Antonín Hříbal. "Na stolku dokonce ležela nádobka s vazelínou, zapomenutá posledním strojníkem, opouštějící továrnu před asi osmdesáti lety..."

Aby Arnoštova leštírna mohla opět spatřit světlo světa, musela parta nadšených dobrovolníků několik dní odstraňovat vrstvy nánosů jehličí, kamenů, hrabanky, hlíny a větví. Dnes nad unikátním strojovým zařízením leštičky na povrchu a soustrojím v podzemí, připomínající strojovny známé z filmu Vynález zkázy či Ocelové město režiséra Zemana, stojí velká, bytelná pergola. Celý zakonzervovaný tovární areál je dnes velkým turistickým magnetem.

Arnoštova leštírna na vlastní oči

Informační tabule vysvětlují pracovní postupy, Antonín Hříbal ukazuje, jak se vše dělo: "Na dvě ocelové točny o průměru asi pěti metrů připevňovali dělníci sádrou tabule skla, které byly leštěny horními rotačními kotouči za pomoci leštícího prášku, ve formě červené pasty, která se jmenuje potté."

Sledujeme jeho ukazující pravici, mhouříme oči a necháváme se unést fantazií. Zrezavělá ramena se mění v ocelově šedá chapadla, motory strojovny tiše předou, jako bychom slyšeli svist transmise. Točna s tabulemi skla se pozvolna roztáčí, aby získalo na rychlosti, dělníci přisypávají brusný prach, sklo je víc a víc čiré, práskání bičů vozku, ržání koní a skřípaní kol žebřiňáků naznačuje, že jsou zde další povozy pro tabule vonící novotou.

"Pojďme do strojovny, pozor na úzký prostor a na pavučiny," vrací nás do reality Hříbal. Ani ta nás nezklamala, přirovnání k verneovskému ocelovému městu je skutečně výstižné. Další zajímavostí je pak prohlídka vantroků a osy vodního kola - původně byla leštírna poháněna, jak jinak, vodním proudem. S postupem technické revoluce byla místo vodního kola nainstalovaná turbína, která poháněla dynamo a vyráběla proud, ten zase roztáčel leštící kotouče.

Závěrem prohlídky a exkurze do nitra továrny nám Antonín Hříbal připomíná, že provoz byl pojmenován po majiteli panství Waldheim, a to Arnoštovi Malovcovi. Ten leštírnu založil těsně po roce 1840.

Ještě si na pár okamžiku sedneme na lavici, připravenou pro pohodlí turistů, a probíráme, co všechno jsme při naší cestě za historií sklářů Českého lesa viděli. Náš průvodce Antonín Hříbal upozorňuje, že bychom ještě neměli vynechat bývalou obec Frauentál, zmiňovanou od roku 1726 jako Hochhofen - Vysoká Pec. Po roce 1716 zde fungovala vysoká pec na zpracování železné rudy z okolí, kromě kovových prutů a nejrůznějších součástí strojů vyráběla i litinové kříže, které se dosud nalézají na hřbitovech v okolí. V roce 1886 byla nahrazena sklárnou, která fungovala do roku 1925, jak říkají infopanely na Vyhlídkové stezce Naučné stezky Rozvadov.

Autor: Ivan Černý, Foto: Milena Městecká