10/2020

Seznamte se: to je Marvin

Už více jak rok se na stránkách časopisu objevují vtipy podepsané jménem Marvin. Za tvůrčí zkratkou se skrývají dva pánové - Michal Vaněček a Václav Ráž. Zeptali jsme se, jak se ti dva vlastně dali dohromady. Měsíc březen kdysi patřil knihám, pak chvilku internetu a dnes se vrátil ke čtení jako měsíc čtenářů. Proto je nasnadě, že jsme vyrazili za těmi, kdo mají s knihami něco společného. Na naše otázky odpovídají spisovatel Michal Vaněček a výtvarník Václav Ráž.

Kdy jste vytvořili svůj první společný vtip a co vás k tomu vedlo?

VR: Kdy jsme vytvořili svůj první vtip? Už si ani přesně nepamatuji... Ale vím, že s tím nápadem přišel Michal. To už jsme měli mimo soutěž za sebou pár společných knížek. MARVIN se piloval dlouho, styl a technika kresby, než padla zelená. A proč? Protože na vše kolem nás nahlížíme se stejným nadhledem a humorem.

MV: Kdy přesně? To by šlo dohledat možná podle data prvního obrázku. Moment - já myslím, že to bylo 1. října 2018 a byl to vtip se zkříženým tučňákem a medvědem. Anebo jak je lepší mít medvěda než křečka. Mají stejné datum. Proč? Protože Vaška napadlo, že bychom spolu mohli dělat vtipy, které já bych vymýšlel a dělal k nim texty a on by je kreslil. No vidíte, on myslí, že to byl můj nápad a já mám za to, že jeho! A jak vznikl Marvin? My jsme dlouho špekulovali, jak se budeme podepisovat. A protože nám Ráž a Vaněček nešlo nijak sešroubovat dohromady, tak jsem to zkusil zadat do nějakého systému na vytváření zkratek a z toho nám vypadlo asi dvacet nesmyslů a Marvin. Tak jsme se jím stali.

Popište nám váš tvůrčí proces: je dřív nápad, který pan Václav namaluje nebo naopak?

MV: Většinou já dávám nejdřív popis situace a text. Text ale potom ještě často dolaďuji podle toho, jak se Vaškovi vyvede obrázek. Text a obrázek musí ladit dohromady.

VR: Samozřejmě nápad. To je práce Michala. On je totiž v tomto směru nezničitelný. Dokáže za den vyplodit tolik námětů, že se z toho kolikrát hroutím. Smích.

MV: Já to mám snadnější. Nápad je někdy za vteřinu, ale Vašek to musí nakreslit. Ale on je hrozně rychlej.

Je těžké pracovat ve dvojici? Každého totiž napadne, že se nad nápady můžete i pohádat. Stalo se to někdy?

MV: Pohádali? To snad nikdy. Smích.

VR: Jak jsem řekl, už máme za sebou více společných počinů. Marvin je taková třešnička na dortu, naše společné dítě. Přehodil nás pomyslnou výhybkou z jedné koleje na kolej další. Takže, už máme takové malé nádražíčko. Na začátku to byl ale jen takový pokus, ale zadařilo se a Marvin byl na světě. My se nehádáme. V příštím životě budeme mít spokojené manželství. Smích.

Jak nahlížíte na současnost - s humorem nebo beznadějí?

VR: S beznadějným humorem. Smích.

MV: Já myslím, že na současnost je třeba se dívat zvláště s humorem! Koneckonců, mám pocit, že Češi díky humoru přečkali všechno.

Myslíte si, že smích patří k životu? Umíte se radovat?

MV: Smích jo. A humor taky. Já dokonce myslím, že dobrý humor musí vyvěrat z malinko smutného podhoubí, aby měl duši. Aby nebyl prázdný, aby to nebyl jen humor pro humor.

Radovat? Radovat se umím, ale někdy to nestíhám. Předsevzal jsem si nechat si víc času na radování. Život je příliš krátký na to, abychom se neradovali.

VR: No jasně! Marvin se radovat umí.

Prozradili jste, že spolupracujete už delší dobu. Kdy vlastně vaše spolupráce začala?

VR: Pokud si dobře pamatuji, tak při naší první knize Kouzelné pověsti pražské. Michal byl první autor, který si dovolil do mých ilustrací kecat.

MV: Naše spolupráce začala v nakladatelství Grada v roce 2016 a první společná knížka byla Kouzelné pražské pověsti, které jsem napsal s Renatou Petříčkovou. Pak následovaly Staré pověsti české, Co má vědět správný Čech, Staré řecké báje a pověsti, Bubákov, Bajky z farmy zvířat, Kouzelné pověsti našich krajů, Panovníci českých zemí, Co má poznat správný Čech, Vidlákov, no a teď je výrobě Koho má poznat správný Čech. Je to k nevíře, ale my jsme za čtyři roky společně udělali pro Gradu jedenáct knížek!

Smí ilustrátor opravovat spisovatele?

MV: Proč ne, když mu přijde blbý, co napsal?

VR: O tom jsem popravdě nikdy nepřemýšlel. Ale kolikrát se člověk podiví, co jiní autoři dokáží vyplodit. Mám zásadu, že i v ilustracích musí čtenář číst a ilustrace musí mít svou duši. Mnohdy je to ale opravdu oříšek.

Může spisovatel vést ilustrátora?

MV: Proč ne, když mu přijde blbý, co nakreslil?

VR: To nemá rád asi žádný ilustrátor, protože naopak nemluví autorovi do textů. Tedy, alespoň u mě to tak funguje. Michal je ale v tomto směru přeborník.

Jaké knížky čtete rádi?

MV: Všechno možné a jak kdy. Na dovolené nejradši nějaké oddechové blbiny. Ale jinak všechno možné, teď mám třeba rozečtenou Platónovu ústavu.

VR: Co se týče mé maličkosti, přečtu za rok hodně knížek, jelikož je musím nailustrovat. Takže čtu hodně, ale bohužel jen to, co musím ohledně mé práce. Těším na důchod, až ten čas bude.

Umíte si představit, že byste si prohodili úkoly - spisovatel by maloval a ilustrátor psal?

MV: Já ne, já kdybych kreslil, bylo by to k smíchu, ale z jiných důvodu, než by mělo.

VR: No jasně! To by se čtenáři pobavili!

Velmi pěkný počin je kniha Co má poznat správný Čech. Lze dětem přiblížit důležité okamžiky našeho národa s patřičným nadhledem?

VR: Myslím si, že to byl dobrý tah na branku. Nic podobného se dlouho na trhu neobjevilo a pro děti dnešní doby, ale i jejich rodiče bude snad tato encyklopedie a následné další dva díly přínosem.

MV: Já mám pocit, že dlouhodobě trpíme tím, že máme, jak to říct - poněkud nespojité dějiny. Vítězové přepisují pravdu a přejmenovávají ulice a pak je problém trefit po městě i v historii. Abychom měli nadhled, měli bychom znát pravdu. Myslím pravdu ve smyslu faktů. Když jsem psal třetí díl "Čecha", překvapilo mě, kolik lidí, kteří museli být "vymazáni" po roce 1948, ještě po třiceti letech nebyli "odmazáni". Nebo se o nich přinejmenším nemluví a neučí, jak by si zasloužili.

Vzpomínáte na hodiny dějepisu, jaké byly?

MV: Jako memorování dat. Proto jsem třeba Panovníky, které jsme psali s Janem Kvirencem, pojali jako kombinaci faktů a veselých historek z jejich života. A Vašek to taky báječně všechno nakreslil.

VR: Dějepis jsem měl rád. Spartaka a hlavně naši prsatou soudružku učitelku.

MV: No jo, já si vzpomínám na data a Vašek na tvary...

Jak vnímáte slovo vlastenec, vlastenectví?

VR: Úcta, pokora, hrdost, respekt a každý, aby byl nějakým přínosem za to, že můžeme žít ve svobodné a krásné zemi.

MV: Jako schopnost být patřičně hrdý na to, že jsem Čech, v kombinaci s takovým vzděláním a znalostmi, abych byl současně patřičně skromný. A taky si uvědomovat, že jsme součástí širšího celku a tak i uvažovat.

Která historická událost je podle vás pro Čechy nejdůležitější? Na které okamžiky našich dějin byste naopak radši zapomněli?

VR: V knize chceme, aby poznal každý mladý Čech kulturní bohatství naší vlasti, že jsme kulturně Evropu i svět ovlivnili na mnoha úrovních, hudbou, architekturou nebo literaturou. Dále, aby zejména mladí lidé poznali hlouběji svou vlast, její přírodní skvosty, historickou tradici a slavné rodáky či autory významných vynálezů světové úrovně. Hrdost nad tím, jak jsme bojovali o uchování češství a za svobodu. Nejsem spokojen s tím, když opouštíme krásné lidské vlastnosti a nevážíme si toho, čeho jsme dosáhli.

MV: Na co bychom nejraději zapomněli? Nejradši bych, aby se nezapomínalo na nic. To je největší prokletí našich dějin, že se zapomíná. Vymazává a přejmenovává.

K dalšímu dílu encyklopedie jste přizvali jako autorku dceru pana Vaněčka Janu - co přinesl ženský pohled? Nemluvila vám do toho moc?

MV: Moje dcera Jana se mnou psala druhý díl Čecha, měli jsme to rozdělené půl napůl. Ale ano, opravila mi spoustu věcí, ale to beru jako přínos.

VR: Nevím, jak na tom byl s dcerou Michal u nich doma, když knihu datlovali, jestli proběhla nějaká bitka, ale z mé strany vše v pohodě. Zase do toho mluvil jenom Michal. Smích.

Pochlubíte se nám svými plány? Je na řadě nová kniha?

VR: Nechte se překvapit.

MV: Tak já to prozradím, jo? No zrovinka teď vychází knížka Vidlákov, o strašidlech, to se budete bát. Ale ne, spíš hodně smát. S Renatou Petříčkovou jsme napsali takovou bláznivinu o tom, jak se strašidla z nějaké zapadlé vesnice jedou učit do Prahy strašit. No a pak se těšte na Koho má znát správný Čech, osobnosti Československa a Česka, které nás proslavily ve světě. Myslím, že ta se opravdu povedla. A Vaškovy ilustrace jsou úžasné! Ale kecám mu do toho. Trošičku.

V Naší rodině rádi cestujeme, kam byste pozvali čtenáře, kde se vám nejvíc líbí?

MV: Čím jsem starší, a čím víc jsem toho procestoval, tím silnější mám pocit, že v Čechách je úplně nejkrásněji. Skoro všude.

VR: Je plno krásných míst. Za mne v Podkrkonoší.

Autorka: Jana Semelková, Foto: archiv Michala Vaněčka

S knížkou do života jdeme třetím rokem

Narodilo se děťátko. Rázem jsou v rodině tisíce nových radostí a tisíce starostí: aby bylo zdravé, dostatečně spalo, dobře jedlo, pilo, správně se oblékalo, aby strávilo dost času na čerstvém vzduchu, bylo v suchu a pohodě, aby se správně vyvíjelo... První týdny rodičů jsou zcela naplněny těmito obavami a starostmi.

Jak získávají postupně praxi a zkušenosti a děti prospívají a pomalu rostou, obrací se zájem k intelektuálnímu a osobnostnímu rozvoji dítěte, jeho úspěšnosti, k jeho budoucnosti. Rodiče přemýšlejí o prestižních školkách, kroužcích a aktivitách pro nejmenší, jazykové výchově, sportu atd. atd.

Bez komunikace to nejde!

Trochu stranou tohoto zájmu často zůstává to nejpodstatnější a popravdě nenahraditelné - čas věnovaný osobní komunikaci s dítětem. Přitom ten tvoří absolutní základ jeho intelektuálního, citového a osobnostního rozvoje. S trochou (ale opravdu jen s trochou) nadsázky řečeno: to nejlepší, co můžeme dítěti do vínku dát, jsme my sami, náš čas, naše ochota a schopnost s dítětem (neustále) mluvit, vysvětlovat mu, ukazovat, zpívat, malovat - a číst.

Ano, i čtení je podstatnou součástí této komunikace, jejímž prostřednictvím se dítě učí poznávat svět, orientovat se v něm, navazovat kontakty a vztahy, chápat souvislosti, objevovat... učí se učit. A to mnohem dříve, než si obvykle myslíme.

Zdá se nám, že mluvit na dítě, které nerozumí slovům a nechápe jejich význam, je zbytečné? Naopak! Je to podstatné, ba zásadní. Dítě sice zprvu vnímá jen zvuky a tóny, melodii řeči, brzy však po hlase začne poznávat mluvčí, podle intonace negativní a pozitivní či neutrální postoje a postupně pak přibližný či přesný význam slov. Mluvíme-li na ně v souvislých větách, učí se je postupně chápat a pak používat, opakujeme-li s příslušným názorným vizuálním doprovodem, uvědomuje si, co je co, co se smí a co ne, co je nebezpečné, co k čemu patří atd.

Přidáme-li k vlastním slovům knížku, rozšiřujeme záběr prostředí, postav, příběhů i slov a zvuků. Může-li dítě nahlížet do knížky s námi, vnímá postupně vedle obrázků také ony zvláštní znaky, jejich uspořádání, začíná intuitivně chápat, že jde o přepis toho, co říkáme, vnímá, že řeč má i svou psanou podobu, že je dělena do menších částí (např. oddělených od sebe mezerami); ukazujeme-li na některá slova či písmena, utkvívají mu a dítě se učí číst; proces čtení se pro ně stává snazší, pochopitelnější, příjemnější, samozřejmější. V blízké budoucnosti si pak pozitivní výsledky tohoto procesu uvědomíme, jakmile naše dítě začne zvládat písmena a později aktivně čtení.

Čtení je základ úspěchu

Ne, v tomto stručném informativním článku nejde o vysvětlení vývojově psychologických zákonitostí vzdělávacího procesu, jen o upozornění, že dáme-li svému dítěti zmíněné základy v raném věku, (při)vedeme-li ho ke čtení včas, dáváme mu tím nezměrnou výhodu, pokud jde (nejen) o jeho budoucí školní výsledky a studium. Všechny světové výzkumy (včetně posledního průzkumu dětského čtenářství, který realizovala Národní knihovna ČR v roce 2017) dokazují, že čtenáři, tedy aktivní uživatelé psaného slova, jsou lepšími žáky a studenty, a že tedy mají mnohem lepší podmínky ke svým budoucím životním volbám. Není to přesně to, co si pro své dítě přejeme?

Co na předchozích řádkách vypadá tak samozřejmě a snadně, není pochopitelně úplně jednoduché, přesto to umožňuje připravit lepší start dětí do života všem rodičům bez ohledu na jejich společenský či ekonomický status, bez ohledu na jejich vlastní konkrétní vzdělání. Navíc již několik let k tomu mají v některých místech České republiky i ochotné pomocníky: od března 2018 je totiž každoročně určité procento nově narozených občánků ve stále se zvyšujícím počtu obcí (vsích a městech) naší země vítáno na svět také prostřednictvím knihoven speciálními knižními dárky: knížka a audioknížka pro děťátko, pro rodiče pak návod jak a co začít dítěti číst, seznam doporučené literatury pro nejmenší, členskou legitimaci do knihovny a její nabídku aktivit pro rodiče s dětmi, případně další drobné dárky. Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP) se tak připojil svou akcí S knížkou do života k mezinárodnímu projektu na podporu čtenářství Bookstart.

Jedinečný mezinárodní projekt

Tento mezinárodní projekt či dnes už spíše hnutí probíhá téměř třicet let ve zhruba třech desítkách zemí světa, jejichž počet stále roste. V roce 1992 zahájila projekt ve Velké Británii nezisková organizace Book Trust a odsud se rozšířil například do Irska, Itálie, Německa, Polska, Portugalska, Španělska, Švýcarska, Austrálie, Číny, Japonska, Nového Zélandu, Thajska či Kolumbie aj. Základem je právě předání dárkových knižních sad novorozeným dětem a jejich rodičům; knižní sady tak získaly již desítky milionů dětí po celém světě, včetně cca třiceti tisíc dětí v naší republice. Na tento motivační dárek pak navazují další aktivity k podpoře čtenářství v raném dětství.

Projekt je reakcí na stále častější varování o zhoršující se schopnosti verbální komunikace u mladé generace, která přicházejí jak z pedagogické, tak ze zdravotnické oblasti. Řada učitelů upozorňuje, že děti přicházejí do škol a nejsou schopny vnímat, chápat a používat mluvené slovo, zejména pokud není vzápětí doprovázeno obrázkem. Na rostoucí problémy s verbální komunikací nejmenších upozorňují i neurologové, psychologové, psychiatři a logopedové, kteří zároveň stále častěji připomínají, že intenzivní verbální komunikace a čtení (předčítání) dětem již od kojeneckého věku vede u nich později k lepší gramotnosti, větší představivosti či bohatší slovní zásobě.

Tyto a mnohé další důvody tedy vedly knihovny v ČR k připojení se k projektu Bookstart s cílem podpořit rozvoj verbálních schopností a imaginace dětí, zlepšit jejich vztah ke knize a čtení a zároveň dovést rodiče k pochopení významu čtenářských dovedností pro intelektuální a citový rozvoj dítěte i pro jeho budoucnost a pomoci jim dělat to správně, orientovat je v nabídce kvalitní literatury pro děti, zkrátka nabídnout jim podpůrné služby knihoven i prostor pro sdílení s ostatními rodiči. Zároveň jde i o snahu knihoven inovovat a rozšířit potřebné služby mladým rodinám v obcích a budování širší čtenářské komunity.

Dobrý start - snadný cíl

Země zapojené v projektu hodnotí jeho přínos k rozvoji duševních a mentálních schopností dětí a zlepšení kompetencí rodičů při podpoře rozvoje čtenářské gramotnosti dětí velmi pozitivně. Z jejich dílčích výzkumů vyplývá, že se zlepšila kvalita verbální komunikace i frekvence hlasitého předčítání v rodinách, aktivnější je využívání veřejných knihoven a větší je i zájem rodičů sledovat nabídku vhodných knih pro děti. Děti, jejichž rodiče se aktivně do projektu zapojili, prokazatelně dříve mluví a již v útlém věku je u nich patrný lepší rozvoj slovní zásoby, ale například také obrazotvornosti apod.

Také v České republice jsou ohlasy z prvních dvou ročníků velmi dobré. Rodiče pozitivně hodnotí nejen inspirativní knižní dárek, ale především návazné pravidelné aktivity knihoven, které jim umožňují prohloubit si dovednosti v práci s dětmi, získávat nové znalosti, setkávat se se zajímavými specialisty i vzájemně mezi sebou a vyměňovat si zkušenosti. Jejich dětem pak knihovny otevírají nejen kouzelný svět knížek a čtení, ale i vzájemnou interakci (často jde o místo prvního sociálního kontaktu s vrstevníky) a spoustu zábavy.

Zdá se rovněž, že za užitečný považuje projekt S knížkou do života i vedení řady obcí, kde o něj projevují zájem a slibují mu podporu i pro další léta. Zda je mezi nimi také obec, v níž žijete, můžete zjistit právě v knihovně.

Více o projektu zjistíte na jeho webu v oddílu Pro rodiče.

Autorka: Zlata Houšková, Foto: archiv Knihovny města Hradec Králové

Plesání nad plesy

Jednou z chloub slovenských Tater, hojně vyhledávanou turisty nejen z Česka, jsou ledovcová jezera, pro něž se ve slovenštině ustálil výraz pleso. Jde o specifický druh jezer, která vznikla působením ledovců v období pleistocénu a která jsou zpravidla bez odtoku.

Tato jezera se nachází rovněž na polské straně Tater, ovšem v polštině pro ně neexistuje speciální pojmenování - nazývají se tu prostě staw, což je výraz používaný pro jezero obecně. Slovo pleso ve významu 'horské jezero' bylo přejato i do češtiny, jde o tzv. slovakismus. Věděli jste však, že plesa máme také u nás, v Česku?

Tůně a rybníky

Neradujme se však předčasně. Jezera výše popsaného typu byste v naší jinak nádherné zemi hledali opravdu marně; pokud byste je chtěli spatřit na vlastní oči, musíte se vydat do zmíněných Tater. Ovšem plesa u nás existují, respektive v češtině a v jiném významu než 'bezodtokové horské jezero'. Slovo pleso bylo totiž v některých našich regionech nářečním výrazem převážně pro tůň, tj. místo se stojatou hlubokou vodou v řece. Zpravidla šlo o místo široké, ve kterém se zdržovaly ryby a které bylo příhodné ke koupání. Někdy se jako pleso označovalo též vyhloubené dno pod hrází rybníka. A odtud název přešel i na rybník jako takový.

Slovo pleso ve významu 'tůň, rybník apod.' je typické pro jižní polovinu Slezska a pro přiléhající Valašsko (zde též ve formě ples). Jeho rozšíření v tomto areálu mj. potvrzuje Český jazykový atlas, a to v rámci mapy znázorňující nářeční názvy pro tůň. Není bez zajímavosti, že se na daném území vedle výrazu pleso užívalo též pojmenování duča, popř. doučaj, dučaj.

Areály v proměnách času

Výraz pleso však dříve mohlo pokrývat širší areál. Svědčí o tom záznam ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna z roku 1837; v něm se píše, že pleso je 'voda, která se před jezem staví, a hlubinu působí' a že se užívá (nebo užívalo) na Plzeňsku. Záznam je provázen zkratkou us. (latinsky usus), jíž Jungmann označoval jazykové prostředky mluveného, lidového jazyka, a to v protikladu k jazyku psanému.

Dalším důkazem budiž místní jméno Ples, respektive Starý Ples. V současnosti jde o místní část spadající pod obec Jaroměř v severovýchodních Čechách. Pojmenování získala patrně podle vodní prohlubně - samotnou lokalitu protíná několik toků, mj. Jasenná a Stará Metuje, nadto na obydlenou oblast navazuje rybník, tedy další vodní plocha, pro kterou se místy vžil název pleso; dnes je nazývaný jako Starý Ples, na historických mapách u něj žádné jméno nefiguruje. Název Ples přešel mj. na další místní část Jaroměře, a to na Nový Ples - sem byla přestěhována část obyvatelstva Starého Plesa z důvodu zabrání pozemků za účelem výstavby pevnosti Josefov.

Pomístní jména poodkrývají nářeční dědictví

O tom, že slovo pleso, popř. ples, bylo dříve v našich nářečích živé a že bylo spojováno zpravidla se stojatou hlubokou vodou, se lze přesvědčit ještě jinde - u pomístních jmen. Jde o názvy neobydlených, v krajině pevně fixovaných objektů, např. polí, honů, luk, pastvin, kopců, rybníků, studánek aj. Právě tyto staré názvy mnohdy odhalují jednak starou slovní zásobu, která již zmizela z živého užívání a která byla dříve specifická pro danou oblast, jednak staré reálie, které zanikly a na něž je upomínkou jen onen název, mnohdy dokonce i pro místní nejasný (např. z důvodu zániku daného objektu, v rámci názvů spojených s vodou - tzv. hydronym - je to kupříkladu vyschnutí studánky nebo potoka, posunutí koryta řeky ze stavebních důvodů apod.). Typickým příkladem jsou pomístní jména se základem Ples-, která označují jednak tůně, jezírka, přírodní koupaliště nebo úseky řek, jednak objekty nacházející se v jejich blízkosti.

Pomístní jména tohoto typu jsou evidována zejména na severovýchodní Moravě a ve Slezsku, což je v souladu s rozšířením obecného názvu ples/pleso. Krásným dokladem je název Koňské pleso, zachycený v Bystřici na Frýdecko-Místecku a užívaný pro úsek koryta Olše v místě, kde je široké a mělké, tudíž bylo toto místo využíváno k plavení koní (odtud onen přívlastek Koňské). Název se posléze přenesl na okolní louky. Nebo třeba louky v Hradci nad Moravicí získaly své jméno podle polohy - leží u rozšířeného místa řeky, proto se u nich vžilo označení Pod plesem. Plesuvka je pak název pastviny nedaleko obce Hutisko-Solanec a souvisí s bažinatým charakterem půdy. A co Plesová? Takto se jmenuje paseka u Trojanovic na Novojičínsku, na které se během deště tvořila plesa, tj. kaluže.

Jmenované názvy jsou součástí soupisu pomístních jmen z Moravy a Slezska, který je uložen v archivu dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR, v. v. i., v Brně a na jehož podkladě vzniká elektronický slovník daných názvů. Zájemcům o pomístní jména vřele doporučuji internetovou stránku https://spjms.ujc.cas.cz/, kde naleznou jednak podrobné informace o slovníku, jednak část zpracovaných hesel. Ovšem na hesla Ples, Pleso, Plesový, Plesůvka aj. si ještě musíme chvíli počkat. Ale jak se říká - trpělivost přináší růže...

Plesa světová, plesa starobylá

Na závěr dodejme, že slovo pleso je praslovanského původu, ba dokonce může jít o slovo praevropské - zde se názory odborníků rozchází. V různých obměnách se objevuje v dalších jazycích, jak se dočteme v etymologickém slovníku V. Machka, srov. polské ploso 'hlubina v potoce', lotyšské plesa 'klidné místo v řece', ukrajinské pléso 'vodní hlubina' aj.

Slovo pleso, na první pohled nepříliš nápadné, je tedy součástí naší mateřštiny již velmi, velmi dlouho. Plesejme tak nad tímto dědictvím našich předků, zvláště nyní, v období plesů, karnevalů a dalších společenských radovánek vycházejících z tradic masopustního veselí. Ale co má probůh společného pleso s plesem? Naštěstí jen některé shodné tvary, jinak jde o slova různá, nesouvisející spolu původem, ani významem. Jde totiž o tzv. částečná homonyma. Ale o této roztodivnosti naší mateřštiny si povíme více zase někdy příště.

Autorka: Marta Šimečková, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Foto: archiv a Wikipedie (Michal Klajban)