22/2020

Toužím vystoupit z komfortní zóny...

...říká v rozhovoru cestovatel a spisovatel Pavel Hénik. Od našeho posledního setkání, kdy jsme si povídali o jeho zážitcích z Kuby, uplynuly celé tři roky, a tak na úvod pokládám otázku, takřka osudovou. Které další země jsi od té doby navštívil?

Když je teď všechno kvůli epidemii coronaviru zavřené a vyjet za hranice se nedá, tak mi vzpomínání na cestování docela vyvolává nostalgii. Byly to tři intenzivní roky. Po Kubě jsem navštívil Nikaraguu, pak následoval Kyrgyzstán, potom taková rychlá okružní jízda okolo Balkánu, na sklonku loňského léta Írán a poslední Vánoce a Nový rok jsem strávil v Kolumbii.

Jsou to všechno spíše divoké země než standardně civilizované. Co tě na nich láká? Obohacuje tě nějak to, co tam zažiješ?

Možná to překvapí, ale já si často země vybírám náhodně, většinou, když se o nich dozvím nějaký zajímavý příběh nebo dostanu tip od jiných cestovatelů. Ano, tyto destinace jsou neobvyklé, a to je též jeden z faktorů mého výběru - s tou neobvyklostí a tím pádem i se zvýšenou nebezpečností totiž klesá počet turistů, které na cestě potkáš. Turismus kazí charakter země. Na vlastní kůži jsem si to zažil například v Indii, kam jsem se třikrát po sobě vrátil a s odstupem času se nejenže změnil vzhled těch míst, ale zejména chování obyvatelstva. To je jedna z věcí, kterou se na cestě snažím najít - autentičnost. Je to nenahraditelná komodita, která se vlivem cestovatelského boomu ze světa pomalu vytrácí. Vnímám turismus jako jeden z nejvýraznějších negativů globalizace, což je v mém případě trochu paradox, neboť já sám cestování zbožňuji. Proto se aspoň všude snažím zanechat co nejméně zřetelnou stopu.

Když se řekne Nikaragua, vybaví se mi Daniel Ortega. Co se vybaví tobě?

Hm, to je docela úsměvná otázka. Úsměvná proto, že si při ní uvědomuji, jak moc nás koronavirus změnil. Ještě donedávna bych asi odpověděl "sopky", ale nyní mě okamžitě napadá "netopýr". Ti se v poslední době hodně v médiích i na sociálních sítích propírali. Z těchhle zvířátek, která jinak stojí zcela na okraji našeho zájmu, se stal strašák, viník světové epidemie. Já v Nicaragui navštívil malou jeskyni v odlehlých horách. Byly jich tam tisíce. Když jsme do ní vlezli, nastal opravdový hukot, až jsem měl chvíli strach, jak nám jich stovky svištěly okolo hlavy. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by se od nich člověk mohl nakazit virem, který obrátí svět vzhůru nohama.

V Kolumbii donedávna probíhala válka mezi vládou a levicovými gerilami a drogovými kartely. Jak ta země působila na tebe? Neměl jsi obavu o svou bezpečnost?

Kolumbie byla super, a to hlavně kvůli lidem. Téměř všichni byli usměvaví, na pohodu, včetně členů ozbrojených složek, jako je policie nebo armáda. Dokonce se se mnou nechávali fotit. Samozřejmě jsme ale byli neustále obezřetní. Dávali jsme pozor, kam večer jdeme a jestli je to bezpečné. Ale to je běžný přístup v jakékoli latinsko-americké zemi. V rámci našeho výletu jsme navštívili San José del Guaviare, což je městečko na kraji Amazonské džungle, kde právě dříve drogové gerily působily nejvíce. Dodnes se tam prý ukrývají zbytky povstalců, ale údajně až prý někde hlouběji v džungli. Každopádně od cesty do San José nás spousta místních varovala - například taxikářka ale i vojáci hlídající prezidentský palác, se kterými jsem se na to téma dal do řeči.

To je vlastně trochu vtipné. Stejně jako my v Evropě máme pořád Kolumbii zafixovanou jako velmi nebezpečnou zemi plnou drogových band, tak i Kolumbijci mimo San José mají pořád utkvělou představu, že tam turistu musejí hned oddělat. Místní na to měli úplně jiný názor. Spíš viděli hrozbu ve všudypřítomné armádě. Prý se občas stane, že vládní vojáci někoho zastřelí, a pak incident vydávají za boj proti drogovým kartelům. K nám byli tamní vojáci velmi přívětiví až přátelští, dokonce se se mnou vyfotili i na nejstřeženějším mostě v oblasti.

A jak to bylo s bezpečností či nebezpečností v Íránu? Pokud dobře počítám, byl jsi tam už v době, kdy vrcholila krize s USA...

Mě napadlo jet do Íránu před rokem a půl. Tehdy byl v Íránu ještě relativní klid, ale chtěl jsem ho navštívit dříve, než to tam světové mocnosti vyhrotí jako třeba v Sýrii, která bude běžným turistům asi ještě dlouho nedostupná. Jako bych to tušil. Cestu jsme naplánovali půl roku dopředu a hned na to se íránsko-americké vztahy začaly rychle zhoršovat. Obě strany harašily zbraněmi, ale předpokládal jsem, že dokud tam budou normálně lítat Turci, tak to bude bezpečné. Nedokázal jsem si představit, že by Američani vybombardovali civilní letiště v Teheránu.

Do Česka jsme se vraceli na konci loňského srpna, po celou dobu pobytu to tam bylo v pohodě, nijak zvlášť nebezpečně jsem se tam necítil. Kriminalita v Íránu je obecně velmi nízká. Bavil jsem se se dvěma záklaďáky, co si odkrucovali základní vojenskou službu na vojenské lodi v Perském zálivu, a byli v Šírazu na dovolené. I oni se k nám chovali přátelsky, vůbec ne jako k imperialistům. Spíš jsem vnímal, jak mezi lidmi probublává napětí kvůli jiné věci. Ekonomické sankce na obyčejné lidi těžce dopadaly a proslýchalo se, že vláda chystá nějakou razantní ekonomickou reformu. Na podzim se zdražil benzín na dvojnásobek ceny a současně se zavedly příděly, a hned nato vypukly nepokoje, které však byly brutálně a krvavě potlačeny. Na začátku ledna pak přišel americký atentát generála Solejmáního a Íránci opět vyšli do ulic, tentokrát na podporu vlády. A hned nato Írán omylem sestřelil civilní ukrajinské letadlo se sto sedmdesáti šesti lidmi na palubě - turisty, jako jsem já. Žijeme opravdu ve zvláštním světě. Do Íránu se teď asi hned tak nepodíváme, a to nejen kvůli coronaviru.

Jaká je příroda v Íránu?

No na můj vkus nic moc. Samé skály a písek, sluncem spálená krajina. Ale nemohu takhle odsoudit celý Írán, my vylezli jen na sopku Damávand, což je nejvyšší hora Íránu a zároveň nejvyšší sopka Asie. Tam bylo nádherně. Krásné výhledy. Ale po většinu cesty nás provázely jen šutry a mezi nimi rostlo nějaké bodláčí. Skalnatý a vyprahlý ráz krajiny jsme pak viděli i po celou cestu z okýnka auta nebo autobusu, když jsme se pohybovali mezi městy. Mnohem zajímavější mi připadala architektura starých měst. Ale nejvíce mě bavilo pozorovat, jak se mění vztah obyvatel k náboženství v závislosti na geografické poloze. Nejuvolněnější to bylo dole na jihu v Šírázu, tam mi to na místní poměry přišlo vysloveně liberální. V Jazdu už dost přituhovalo, podobné to bylo v Isfahánu, ale to je velké město, tak tam bylo přece jen nějaké rozvolnění patrné, a nejhorší to bylo v Kášánu. Tam jsme se kvůli té striktní atmosféře moc dobře necítili. Ale prý nejkonzervativnější je to v Qomu, na ten už nám však nezbyl čas.

Balkán je trochu rozsáhlejší oblast, kde konkrétně jsi byl?

Tohle byl takový trochu šílený road trip - dojet autem z Prahy přes Bělehrad a Kosovo až na jižní cíp Albánie a pak to zpátky vzít přes Černou Horu, Sarajevo a Záhřeb. Potud by na tom nebylo nic divného, ale měli jsme na to jen dva týdny a žádný off road, ale obyčejnou Toyotu Auris. Vlastně to byl trochu nerozum, vydat se na takovou dlouhou cestu s tímhle typem auta a téměř bez přípravy. Najeli jsme bezmála čtyři tisíce kilometrů, ale zvládli jsme to bez nehody a bez úhony, respektive můj Auris to zvládl. Ono kromě jihu Albánie a kousku Bosny a Hercegoviny cesty nebyly až tak špatné. Vlastně ze všech dálnic ze všech těch dvanácti zemí, které jsme včetně Česka projeli, byla suverénně v nejhorším stavu naše D1.

Bezpečnostní situace v Kosovu byla jaká?

No to je trochu podobný příběh jako s tou Kolumbií. Přijde mi, že my tady máme Kosovo zafixované jako extrémně divoký východ, kde hrozí, že mafiáni člověka odstřelí přímo na ulici. Spousta lidí tady v Čechách nás varovala, ať Kosovo objedeme z východu přes Severní Makedonii. Skoro jsme těm varováním podlehli, ale nakonec jsme to zkusili projet skrz a jsem za to rád. Tenhle státeček byl totiž rozhodně zážitek, skoro bych řekl perla našeho výletu. Jednak jsme se dost podivovali, jak může samostatně ekonomicky fungovat. Bez těch nehorázných miliard, co tam přitekly od Američanů a zřejmě z EU asi dost těžko. Brutálnější dálniční stavby jsem nikde jinde neviděl, zejména s ohledem na počet obyvatel. Obyčejní lidé nijak zvlášť ale bohatí nejsou, to však neznamená, že by nebyli vstřícní a přátelští. Zastavili jsme se v jednom malém městečku v horách kousek od hranice se Severní Makedonií a místní se mohli rozkrájet, aby nás pohostili nebo nám poradili. V jedné hospodě nám například neúčtovali polévku, protože pro ně byla čest, že jsme jedli zrovna u nich, nebo kadeřník, u kterého jsem se nechal stříhat, nás pak pozval na pivo a za útratu dal dvakrát tolik, než co stálo ostříhání.

Vedeš si nějaký archiv fotek, artefaktů z těch zemí? Píšeš si cestovní deník?

Bohužel, dosud jsem si v tom neudělal jednotný systém. Nemám to tak, že z každé cesty přivezu pečlivě vedený deník s nalepenými útržky všech palubních lístků. Ale protože rád fotím, tak archiv mám rozsáhlý. Taky se snažím si z každé země dovézt symbolickou upomínku, většinou dekorativní věcičku, co mi výlet bude připomínat. Například z Kyrgyzstánu jsem přitáhl roh z kozoroha, který jsem našel na treku v horách, a pak jsem se s ním několik dnů tahal v batohu s obavou, že mi ho celníci na Ruzyni seberou. Byli na mě hodní - nesebrali.

Nejsi jen cestovatel, ale také spisovatel. Za poslední tři roky jsi vydal dvě beletrie. To jsou viditelné protipóly. Co by to mohlo o tobě vypovídat?

Asi že mám rád rozmanitost? Jak cestování, tak psaní totiž rozmanitost do života vnášejí. A druhá věc, co mě na obojím přitahuje, je neustálá touha vystoupit z komfortní zóny. Je to sice unavující, ale zároveň to člověka posouvá dál. Strávit několik týdnů nepohodlným cestováním je výzva, stejně tak, jako sepsání románu, se kterým pak člověk vstupuje před čtenáře, kteří umí být nepříjemně kritičtí.

Jsi také manažerem, vedoucím scénického provozu v České televizi. Jak se to dá všechno skloubit dohromady? Každá z těch výše uvedených činností je sama o sobě žroutem času...

Ano, čas je aktuálně v mém životě asi nejcennější devizou. Spousta lidí se mě ptá "jak můžeš stíhat při práci psát?",a já jim odpovídám dotazem, jestli mají děti. Ty já totiž nemám, a tak veškerý volný čas, který bych teoreticky věnoval svým ratolestem, vložím do psaní.

Oba tvé romány Manekýni a Korporace jsou z prostředí, která jsou výlučná. Kde jsi sbíral materiál?

Děj mé prvotiny Manekýni je zasazený do malé módní firmy, kterou ovládá dominantní šéfová a všichni zaměstnanci jedou tak trošku sami na sebe. Prostředí módy jsem si vybral, protože jsem se v té oblasti čtyři roky pohyboval, ale hlavně taky proto, že se pro můj záměr výborně hodilo. Egocentrismus, sobectví a individualismus, které si v románu beru na mušku, v tomto segmentu opravdu silně rezonují, což mi umožnilo si z toho víc dělat srandu. Materiál pro svůj druhý román Korporace jsem sbíral několik let, a jak se vyvíjely aktuální problémy společnosti, tak jsem postupně upravoval i děj z prostředí fiktivní obří nadnárodní korporace. Původně jsem se soustředil na vztah jedince a korporace, ale postupem času mě to přimělo posunout téma do vyšší roviny - tedy podrobit zkoumání vztah korporace k celé společnosti. Ten jedinec mi v tom ale zůstal. Adam je spolustrůjcem systému a zároveň jeho bořitelem, a i jeho obětí.

Nakolik ses exponoval do hlavních hrdinů obou románů?

Hlavní hrdinové rozhodně nejsou mými upravenými kopiemi. Nicméně pro mě je těžké zcela oddělit románové protagonisty od mé osoby. Platí to ale i pro vedlejší postavy, dokonce i ty ženské. V každé z nich je aspoň kousek mé osobní zkušenosti nebo zkušenosti lidí, které potkávám v reálném životě nebo třeba i na sociálních sítích. Filipovi z Manekýnů jsem záměrně dal spoustu negativních vlastností, které, doufám, sám nemám. Chtěl jsem z něj udělat mírně nesympatického floutka, kterému jeho problémy bude čtenář tak trochu přát. Překvapilo mě ale, kolika lidem byl sympatický. Co se týče románu Korporace, tak já nikdy ve velké korporaci nepracoval, ale prostředí znám od lidí z mého okolí. Adama beru jako archetyp korporátního hujera, který totálně narazil a systém ho sešrotoval. Není to však bezcitný člověk, v průběhu knihy si spoustu věcí uvědomí, a to je mi na něm sympatické. Není zlý, spíš jen zmanipulovaný, což platí i o dystopické společnosti, kterou v příběhu popisuji.

Zaujalo mě, kolik času věnuješ propagaci svých knížek, často pořádáš autorská čtení. Je to jen prostředek k podpoře prodeje, nebo je to něco víc? Přenesení knihy do prostoru k společnému vnímání, inscenování děje?

Propagaci, bohužel, věnuji zlomek času, co bych měl. Nemám na to moc buňky a nebaví mě to. S výjimkou zmíněných autorských čtení. Zjišťuji, že čím více pro lidi čtu, tím víc se o vlastním psaní dovídám. Autorské čtení může být suchopárná nuda, ale taky i zajímavá performance, vlastně takové malé divadelní představení o jednom herci. To mě na tom přitahuje. Snažím se v tom zdokonalovat, odhodit stud a dát ze sebe všechno. Manekýny jsme četli s herečkou Jitkou Osičkou v jakémsi inscenovaném čtení. Až coronavirus pomine, chtěl bych v něčem podobném pokračovat.

Testuješ si při autorských čteních reakce přítomných? Jsou pro tebe v tu chvíli víc čtenáři, posluchači nebo diváci?

Beru je jako diváky i jako potenciální čtenáře. A hlavně si všech, co přijdou, nesmírně vážím. Urvat v dnešní době pozornost lidí a dostat je na čtení nějakého takřka neznámého spisovatele je téměř nadlidský výkon. Proto každé čtení beru jako jakýsi svátek, vrchol mého tvůrčího snažení.

Náš rozhovor nemůžeme zakončit jinak: už píšeš třetí knihu?

Jasně! Respektive už nepíšu, protože je dopsaná. S přestávkami jsem na ní dělal skoro dvacet let a nyní už finišuji přípravu do tisku. Je to moje nikdy nevydaná prvotina. Na začátku to byl velmi osobní příběh deníkového typu, který ale jako román moc nefungoval. Musel jsem v sobě najít hodně odvahy a sebezapření, abych toho postupně tři čtvrtiny vyhodil a zbytek totálně přepsal. Vymyslel jsem na tento proces svůj vlastní výraz: "odautobiografovat". V této poslední verzi jsem odautobiografoval poslední rezidua původního textu a cítím, že vznikl velmi silný příběh, který, doufám, mnohé osloví. Nyní je text na redakci a současně už s grafiky promýšlíme obálku a vnitřní ilustrace a celkové vizuální pojetí díla. Kniha se bude jmenovat BRRRNĚNÍ a je psychologickým románem na téma měkkých drog. No, a aby toho nebylo málo, v posledních dnech se mi v hlavě rozhemžil roj zdivočelých myšlenek a nápadů na čtvrtý román. Současné okolnosti okolo coronaviru jsou tak bizarní, že se zkrátka tomu nutkání nemůžu ubránit. Pokud se to povede, tak příští román by tedy mohl být inspirovaný naší současnou situací, jak jsme doma všichni zavření a co to s námi dělá. O Velikonocích jsem nahodil pár prvních stránek, tak uvidíme, jak mi to půjde dál.

Autor: Daniel Růžička, Foto: archiv Pavla HénikaVložte svůj text...

Kantory i žáky pandemie obohatila v počítačové gramotnosti

Květen a červen jsou měsíce, kdy to kolem škol všechno žije. Stále příjemnější počasí a blížící se prázdniny probouzejí v dětech život a jejich učitelům přinášejí perné chvíle. Letos je ale vše jinak. Dětský ani učitelský křik se od poloviny března neozývá z učeben, tělocvičen ani chodeb. I když se může zdát, že nastaly půlroční prázdniny, není tomu tak. Přešlo se na distanční vzdělávání, či, chcete-li, on-line výuku.

Co to ta on-line výuka vlastně je? Jednoduchá definice a nulová možnost opory v platné legislativě znamenají, že vzdělávání po internetu pojaly různé školy a různí učitelé také různě. Někteří se snaží komunikovat se svými žáky v reálném čase prostřednictvím videokonferencí, chatů, mobilních aplikací nebo alespoň e-mailu, jiní se natáčejí na video, jako by vedli vyučovací hodinu a další...

Vznikla spousta nových možností

Záleží na věku žáků, předmětu i kreativitě a obětavosti učitele. Nová situace některé pedagogy donutila trávit na síti mnoho hodin denně, jiným naopak práci ubrala.

Děti, jejich rodiče i učitele aktuální způsob výuky obohatil a nadále obohacuje. Neexistuje kantor, který by si během posledních dvou měsíců nerozšířil obzory v oblasti informační gramotnosti, internetových výukových materiálů a komunikací. V reakci na zvýšenou poptávku navíc vznikla spousta nových možností, které dobrý učitel využije i po návratu do tříd.

To obdobné by se dalo říci i o dětech. Spousta z nich pochopila, že svět za tabulkou s nápisem "škola" a svět na síti mohou být jedním a tím samým. Současná situace navíc klade mnohem větší nároky na samostatnost a zodpovědnost všech žáků. Učitel na obrazovce uhlídá mnohem méně než ve třídě. Pokud navíc nevyučuje profilový předmět a drží se doporučení odborníků, nezahlcuje své žáky a nabízí jim zejména náměty pro přemýšlení.

Pythagorova věta se do dětí sama nedostane

Rodiče pak nyní velmi intenzivně chápou, k čemu je dobrá škola. Nejen, že na váze získalo samotné hlídání dětí, ale při pomoci s učením nejeden tatínek či maminka pochopili, že vyjmenovaná slova nebo Pythagorova věta se do dětí samovolně nedostanou. Rodiče zároveň dostávají skvělou zpětnou vazbu o tom, jak dobrá je škola, kam jejich děti chodí, a jak schopní jsou učitelé, kteří je vyučují.

A že s nabitou zkušeností pracují, toho si už všichni pracovníci ve školství všimli.

Zatímco z některých rodin zaznívají prosby o další úkoly a větší rozsah učiva, existuje i celá řada takových, které jsou školními povinnostmi svých dětí zcela zahlcené. Na této situaci se odrazil zejména fakt, že rodiče i děti jsou různě zvyklí pracovat s počítačem, mají různou úroveň počítačové gramotnosti a z hlediska informačních technologií žijí v různě vybavených domácnostech. Těžko srovnávat práci dětí, které mají svůj vlastní počítač nebo tablet, a pak těch, které se o jeden počítač dělí s rodičem pracujícím na home office a třeba i dalšími sourozenci. Situace je asi jiná v hlavním městě a jiná na severu republiky. Na školy se obracejí i zoufalé matky samoživitelky, které se na home office starají o domácnost a dvě malé děti, musejí na jediném počítači vykonávat činnosti pro svého zaměstnavatele a zároveň se snaží vybalancovat využití počítače svými ratolestmi pro komunikaci s jejich učiteli. O různé píli a zvídavosti dětí ani nemluvě.

Známkovat co nejméně. Spíš chválit

Velké téma mezi učiteli i rodiči je známkování v době pandemie. Ministerstvo školství vydalo doporučení týkající se hodnocení práce žáků. Určitá spravedlnost jednoduše vyjádřená známkou je v případě distanční výuky pasé. Učitelé by proto v současné situaci měli známkovat co nejméně a využívat především formativní hodnocení. To je, zjednodušeně řečeno, pochvaly, přesné pojmenování nedostatků a ukázání cest k jejich odstranění. Někomu to zní jako balzám na známkami pochroumanou duši, jiný nepřenese přes srdce, že děti ignorující distanční vzdělávání proplují školním rokem s čistým štítem.

Školy tak nestály jen před výzvou, jak přejít na distanční výuku, ale i před tím, jakou formu a obsah by taková výuka měla mít, aby ji mohl zvládnout opravdu každý a zároveň aby inspirovala ty, jejichž možnosti jsou širší. Úspěšnost teď nelze změřit, ale dá se počítat s tím, že v září půjdou žáci i jejich kantoři do škol s novou životní zkušeností, která je může někam posunout.