2/2020
Ve stopách Petra Velikého k Ladožskému jezeru
Petr I. Veliký byl výraznou osobností ruských dějin. Ve své době procestoval západní Evropu a z provinciálního Ruska udělal velmoc, se kterou bylo třeba počítat. S podstavců na nás v severním Rusku shlíží dodnes.
Právě jsme projeli do Ruska. Estonskou hranici, hranici Evropské unie s ruskou spojuje dlouhý most přes řeku Narvu. Tady se ještě setkáváme se živými celníky a kontroly zaberou několik hodin. Městečko Ivangorod od estonské, byť převážně Rusy osídlené Narvy, dělí jen stejnojmenná řeka (Narva). V dobách Sovětského svazu byl Ivangorod jen předměstím dnešního třetího největšího estonského města. Z obou břehů na sebe hledí vyvýšené středověké pevnosti.
Město v zálivu
Jedeme do Sankt Peterburku, neboli česky Petrohradu. Je úchvatné, do jaké metropole se rozrostl od svého vzniku v roce 1703. Dlouhá léta (1924-1991) nesl jméno muže, který tolik ovlivnil dějiny 20. století. Osobnost Vladimíra Iljiče Lenina už nenajdeme v názvu města, ale zůstala v názvu Leningradské oblasti kolem Petrohradu. A Leninovy sochy jsou souputníkem na cestách Ruskem.
Také zakladatele města Petra I., psaného často s přídomkem Petr I. Veliký připomíná mnoho pomníků. Ze svých cest po Evropě do Ruska přenesl to pozitivní, s čím se tam seznámil. Rusko posunul ze zaostalé země na velmoc, se kterou bylo třeba počítat.
Ale nejdříve se vydáme Finským zálivem do Kronštadtu. I tuto pevnost a námořní základnu tady na ostrově Kotlin Petr Veliký postavil v zimě 1703-1704 zhruba třicet kilometrů od vznikajícího Petrohradu. Dnes nás sem přivádí dálnice visutá nad mořem. Jako součást okruhu kolem Petrohradu vznikla v posledních dvaceti letech, některé úseky dokonce nedávno.
Do pevnosti
Do devadesátých let bylo nemyslitelné, aby se do Kronštadtu legálně podíval cizinec. Dnes sem návštěvníci přicházejí, neboť historická část města se nachází i na Seznamu UNESCO. Název Kronštadt se ovšem ujal až dvacet let po vzniku města. Jeho dějiny jsou zejména dějinami válek. Z dálnice nad mořem, která přehrazuje celý záliv, jsou vidět další ostrůvky se zbytky hradeb a opevnění. Tvořily obranný systém včetně plovoucích děl a vybaveného námořního přístavu a představovaly nejsilnější základnu na Baltu. Tady si v roce 1854 vylámala zuby britská i francouzská flotila a ve čtyřicátých letech minulého století i nacistické loďstvo.
Armáda a námořníci
Místní námořníci neměli k razantním řešením daleko. V letech 1905 a 1906 se pomstili za kruté jednání svým důstojníkům a naházeli je do lodních kotlů. V roce 1917 vyhlásili vlastní revoluční sovět a pak i nezávislou republiku. V březnu 1921 se vzbouřili znovu - tentokrát proti bolševikům. Během osmnácti dnů povstání chtěli sověty bez komunismu, svobodu projevu a shromažďování, zrušení bolševické diktatury a ukončení válečného komunismu. Povstání nakonec zlomilo 45 tisíc vojáků Rudé armády v bílém převlečení, kteří se po ledě nezpozorováni dostali na půl kilometru od Kronštadtu. Pak se jich ale třetina utopila na rozstříleném ledu. Pevnost padla při dalším útoku v noci z 16. na 17. března, o život přišlo na 30 tisíc lidí na obou stranách, další byli popraveni anebo skončili v gulazích. Mořská hladina vůkol je vlastně velkým hřbitovem...
Docela dost soch
Zastavíme na Leninském prospektu a Sovětskou ulicí jdeme do Jekatěrinského parku. Prochází se tady spousty lidí, vpravo je vodní kanál a pevnost, proti nám pochoduje útvar námořníků, jsou to mladí, ani ne dvacetiletí chlapci, kteří se upřímně baví tím, že je fotografujeme, zatímco jejich veliteli to příjemné není. Ale uvědomil jsem si to až doma při pohledu na fotku. Opodál se vypíná socha Faděje Bellinghausena, důstojníka carského námořnictva, mořeplavce a zeměpisce, který je považován za objevitele Antarktidy.
Naším cílem je Kotevní náměstí. Tady mimo plápolajícího věčného ohně, který připomíná padlé obránce města a sochy admirála Makarova stojí Katedrála svatého Mikoláše. Vznikla v letech 1903-1913 jako hlavní kostel ruských námořníků, když na ni námořníci dávali část svého platu. Ale už v roce 1929 byla přeměněná na kino, o deset let později na důstojnický dům a v roce 1980 na námořní muzeum. V roce 2013 byla za účasti premiéra Medveděva opět zasvěcena. Míří sem zástupy žen v šátcích a s dlouhými sukněmi. Rusko se po létech ateismu vrací k pravoslaví.
Ta novota z ní čiší na každém kroku. Postavil ji Vasilij Antonovič Kosjakov (1862-1921), renomovaný odborník na novobyzantský sloh, ve kterém katedrála vznikla, s mladším bratrem Georgym. Sám Petr I. Veliký stojí na soklu v Petrovském parku. A v nedalekém Letním sadě býval carův dům, který mu tady - údajně na nejvyšším místě ostrova - postavili už v roce 1705.
Do Petrohradu
Před námi je návštěva Petrohradu. Do druhého největšího města Ruska jedeme z Kronštadtu přes celý Finský záliv na severní břeh a pak zamíříme do města. Placená magistrála se tady vine odvážně ve více než půlkilometrových úsecích nad mořským zálivem a poskytuje daleký výhled na Petrohrad. Kromě ní míří do města i placená velkoryse řešená magistrála. V tomto směru můžeme Rusům skutečně závidět. V okolí Petrohradu silnice ještě vypadají jako - silnice. S přibývajícími kilometry od velkého města však kvalita silnic klesá. Časem skončíte na něčem, co je spíše lesní cesta plná výmolů i kaluží. A nedáte-li si pozor, že na hliněné cestě nejsou zpevněné krajnice, snadno skončíte v příkopu. "U nas darogi plachije," naše cesty jsou špatné, řeknou vám s nostalgií místní.
Ráno jsme zastavili na parkovišti mezi Palácovým a Burzovním mostem na rohu Vaseljevského ostrova. Po Něvě plují lodě, na druhém břehu je v protisvětle ztmavělý Zimní Palác. V opačném směru ční v dáli věže katedrály v Petropavlovské pevnosti.
Pojďme se nejdříve podívat do míst, která tak ovlivnila dějiny minulého století. Zimní palác v letech 1754-1762 vystavěl italský architekt Francesco Bartolomeo Rastrelli (1700-1771) pro ruského cara s využitím prvků francouzského rokoka. Stanovil tak tehdy i výšku světských budov, každá další musela být o dva metry nižší. Carové zde pobývali až do počátku minulého století. Za první světové války místo sloužilo jako špitál. Dnes sem návštěvník zavítá do známé galerie - Ermitáž.
Přes dvě stě metrů dlouhý palác tvoří jednu stranu obrovského náměstí. Tu druhou v třísetmetrovém půlkruhu uzavírá budova generálního štábu ruské armády s kolosálním obloukem uprostřed, kterou stavěl další Ital - Carlo Rossi.
Ve spárech maskotů
Palácové náměstí působí monumentálně, básník by řekl: Procházely tudy dějiny v podobě vojenských přehlídek, byla tady Kateřina II. Veliká a náměstí prožilo povstání v roce 1905, Velkou říjnovou revoluci, která ovšem podle našeho kalendáře připadla na listopad. V nedávné době tady proběhly diskuse občanů, zda město nazývat nadále po Leninovi - Leningrad, nebo po caru Petrovi - Sankt Peterburk. Dnes místo revolučních gard procházejí mezi námi dvojice v historických kostýmech, které ovšem při jakémkoli pohybu fotoaparátu volají zdálky Photo is not free a otáčejí se zády. A jejich představy o honoráři v eurech nejsou malé. Raději odcházím a vrazím do medvěda. "Jak se máš," zazní z hloubi masky a hned mě bere kolem ramen. Takový projev přátelství nebude zadarmo, už si sundavá horní část masky: vyfotíme se, pět euro. Pod nohama pobíhají malí kudrnatí holoubci, ale pozor na fotografování! Dívka zpovzdálí nás sleduje bedlivě...
Car na koni
Tady je socha cara Petra nejslavnější. Jsme v parku u budovy Admirality. Na nábřeží se na obrovském balvanu vznáší kůň na zadních a v sedle známý Měděný jezdec. Nechala jej postavit Kateřina II. Veliká, když se dostala k moci místo Petra III. Hlásila se tak k ideálům osvícenského absolutismu cara Petra Velikého. Byl to odkaz, který je spojoval, protože jinak na trůn neměla právo.
Kateřina pozvala francouzského sochaře Etiene Falconeta. Přijel v roce 1766, pobyl v Petrohradu dvanáct let a vytvořil legendární sochu. Ta vstoupila i do literatury třeba v Puškinově poémě z roku 1833 Měděný jezdec. Francouz pracoval seriozně, studoval pohyb koní ale i jejich jezdců v carských stájích.
Kámen na podstavec, na kterém socha stojí, pochází z nedaleké vesnice Lachta, odkud podle tradice ze skály car Petr rád sledoval okolí města.
Vracíme se k autobusu. Proti nám kráčí procesí s popy v sutanách a ikonami. Vyšlo z Petropavlovské pevnosti a jejich zpěv zaniká mezi jedoucími auty. Ženy v dlouhých sukních a šátcích procházejí mezi přihlížejícími turisty.
Pevnost u ústí
Poslední zastavení si dopřejeme v nedalekém Šlisselburgu. Lodička nás dopraví po Ladožském jezeře k pevnosti na ostrově. Pevnost stojí na ostrově ani ne kilometr vzdáleného od městečka. Vypadá velmi romanticky, což je malá náplast na fakt, že to byla vyhlášená carská věznice, která pouhým jménem Orešek, neboli Oříšek, děsila všechny - zejména politické vězně. Za pokus o atentát na cara tady ostatně byl popraven v roce 1887 i Alexandr Uljanov, bratr Vladimíra Iljiče Lenina.
Orešek jí Rusové často říkají dodnes, i když Petr Veliký ji přejmenoval na Schlüsselburg - Klíčovou pevnost. Pojmenování se v poruštělém názvu Šlisselburg používá stále a Petrovu sochu potkáme hned v přístavu. V těchto místech vytéká z Ladožského jezera Něva a tak už někdy od 14. století bylo zřejmé, že tak důležitý ostrov pro obchod je třeba chránit pevností. Než ji natrvalo v bojích získali Rusové a udělali z ní věznici, střídali se tu se Švédy, pro které to byl Noteborg.
Ještě jednou se pak pevnost "proslavila". Za obléhání Leningradu v druhé světové válce právě přes ni proudila pomoc do města. Jakmile Ladožské jezero zamrzlo, Rusové tudy vozili do obleženého města potraviny i vojenskou pomoc a také tudy město opustilo přes milion zbědovaných obyvatel...
Petr Veliký si rád nechával říkat Pitěr, místo ruského Pjotr. To je pojmenování i Petrohradu. Pro jeho obyvatele je Ladožské jezero místem, kam vyrazí na víkend na "daču" ale i na "rybalku". Pro rybáře je jezero stále ráj...
Text a foto: Richard Grégr
Dominikán plující pod vlajkou Páně
Svatý Rajmund slaví svátek 7. ledna. Tento neúnavný podporovatel misií a pečlivý církevní právník je dnes trochu pozapomenut, ale věru neprávem. Jeho postava v sobě spojuje mimořádného učence s laskavým duchovním pastýřem a učitelem. A i kdyby sám nic nenapsal, tak impulz, který dal k napsání Sumy proti pohanům svatého Tomáše Akvinského, by pro otisk v dějinách dostačoval.
Španělské prostředí ve středověku dalo církvi mnoho vynikajících teologů, mystiků, filozofů a misionářů. Všechno toto v jednom v sobě spojuje mimořádná osobnost, veliký církevní právník, představený dominikánského řádu a inspirátor mnoha dalších velkých duchů, v neposlední řadě rovněž svatého Tomáše Akvinského. Toto všechno byl svatý Rajmund.
Právník chudých
Rodné jméno svatého Rajmunda z Penafortu nebo též Peňafortu je spojeno s hradem jeho předků v Pennafortu v Katalánsku, jehož hlavním městem je Barcelona. Tam mladý Rajmund velmi úspěšně studoval v katedrální škole, kde působil i jako choralista, tedy kostelní zpěvák. Ve dvaceti letech se z něj stal učitel filozofie a po dlouhých devět let svým žákům vštěpoval zásady pravé křesťanské moudrosti a byl jim příkladem života z víry. Pak se roku 1205 rozhodl pro další studium v italské Bononii, tedy v dnešní Boloni, kde už tehdy existovala proslulá teologická škola. Po získání doktorátu přednášel církevní právo jako veřejný učitel. Chudí v něm mívali u soudu výborného obhájce, který od nich odmítal honoráře a naopak sám se zasazoval, aby se mohli domoci práva.
Řád pro záchranu zajatců
Barcelonský biskup Berengar Rajmunda při své cestě z Říma přiměl k návratu do vlasti a po vysvěcení na kněze ho učinil kanovníkem, později proboštem a generálním vikářem, tedy svým bezprostředním zástupcem. Ve věku kolem šestačtyřiceti let vstoupil Rajmund do dominikánského řádu schváleného teprve roku 1216.
Vynikal jako věhlasný kazatel, zpovědník a velmi dobrý rádce. Generálem řádu byl mimo jiné pověřen sepisováním teologických spisů. Po konzultacích s Petrem Nolaskem a králem Aragonským, Jakubem I., kteří si jej zvolili za svého zpovědníka, se všichni tři i na základě rady Panny Marie rozhodli, pro vykupování křesťanských vězňů ze zajetí pohanských Maurů. Za tím účelem vznikl řád mercedářů, jehož řeholní pravidla Rajmund sepsal a papež Řehoř IX. je potvrdil. Prvním generálním představeným tohoto milosrdného řádu se stal Petr Nolasko.
Řád mercedariánských rytířů
Zakladatelem řádu byl svatý Rajmund a svatý Petr Nolasco. Jeho vznik byl schválen jak králem Jakubem I., tak i papežem Řehořem IX. v roce 1230. Cílem řádu bylo vysvobozovat zajatce z rukou Maurů. Řád byl organizačně rozdělen do dvou tříd - rytířské a duchovenské. Úkolem rytířů bylo bojovat proti Maurům, zatímco duchovní skládali kromě obvyklých tří věčných slibů ještě čtvrtý, a to že se v případě potřeby nechají vyměnit za zajatce a tedy sami zůstanou v zajetí. Díky různým privilegiím se řád rozvíjel a mezi 13. až 17. stoletím osvobodil kolem pěti set tisíc křesťanských zajatců. Postupem doby však převážila důležitost činnosti duchovních a roku 1317 papež Jan XXII. stanovil, že velmistrem řádu může být jen duchovní. To způsobilo, že řádoví rytíři přešli do Řádu rytířů z Montesy, mercedariánský řád přestal být rytířským řádem a stal se řádem čistě duchovním. Dnes působí po celém světě a má přes patnáct set členů, včetně ženské větve.
Velké právní dílo
Papež Řehoř IX. v roce 1230 povolal Rajmunda do Říma, aby z něj učinil svého zpovědníka, poradce a domácího kaplana. Je známo, že Řehoř IX. od něj jednou dostal za pokání pečlivě se ujímat chudých a poskytovat jim pomoc. To tehdy, když Rajmund viděl, že do papežského paláce přišla skupina chudých a ničeho se jim nedostalo. Papež pak poctivě dbal, aby bylo o chudé postaráno. Rajmund na příkaz papeže sepsal předpisy církevního práva do sbírky v pěti svazcích, zvané Dekretálky. Ty se staly hlavním pramenem právního učení a základem kodexu církevního práva, jehož vliv je patrný v katolické církvi dodnes.
Asi začátkem roku 1235 nabídl papež Rajmundovi Taragonské arcibiskupství ve Španělsku, ten však z pokory takovou hodnost odmítl, chtěje být dál jen skromným řeholníkem. Pro jeho vyčerpanost z aktivního života mu lékaři radili opustit Řím. Řehoř IX. k němu nerad dával svolení, ale nakonec přece jen kývl.
Podporovatel misie
Radostně byl Rajmund přivítán ve svém rodišti, kde začal působit k rozkvětu své dominikánské řehole. Po tragické smrti generála řádu Jordána Saského byl zvolen novým generálem řádu dominikánů, třetím od jeho založení. Nově uspořádal řádové stanovy a projevil se jako zkušený, pečlivý a laskavý otec, když navštěvoval jednotlivé řádové komunity. Vydal také příručku pro zpovědníky, nazvanou Summa casuum, tedy "Souhrn případů".
Po dvou letech, kdy mu bylo asi sedmdesát, ze zdravotních důvodů složil řádovou hodnost, přijatou z poslušnosti, aby nadále žil jako prostý bratr, který se věnuje misionářskému dílu na obrácení nevěřících. Proto v několika klášterech zřídil školy, kde se učilo arabštině a hebrejštině. Odtud pak vycházeli schopní misionáři.
Zázračná plavba
Celý život Rajmund usiloval o šíření křesťanské víry a o spásu bližních, k větší cti a slávě Boží. Jeho život pak byl podle mnoha legend provázen i zázraky, z nichž je nejznámější jeho šestihodinová plavba po moři na vlastním plášti. Jako zpovědník krále Jakuba Aragonského na jeho žádost s ním přeplul lodí na Mallorku. Král si tam však potají dal přepravit i svou milenku, s níž udržoval hříšný poměr i přes zákaz zpovědníka, jemuž přislíbil, že se všech styků s ní už vystříhá. Porušení tohoto slibu bylo důvodem, že Rajmund na ostrově králi rázně řekl: "Buď vaše královská milost tuto osobu ihned propustí, nebo se okamžitě vracím do Barcelony." Král v té chvíli nechtěl vidět v Rajmundovi Božího zástupce, ale svého služebníka, který mu vzdoruje a proto se rozhněval. Nařídil, že se jej nikdo nesmí opovážit vzít na loď zpět do Španělska. V té chvíli šlo o to, kdo má větší moc, zda ten kdo zastupuje právo Boží nebo hříšný panovník. S tímto vědomím šel služebník Boží Rajmund k moři, a když jej loď chystající se vyplout odmítla, s naprostou jistotou, spojen s Bohem, rozprostřel na moře svůj plášť, vstoupil na něj a vyplul k pobřeží Španělska bezpečněji než později král se svou flotilou. Alespoň tak to vypráví legenda, která byla často zobrazovaná v umění.
Rajmund a Tomáš
Zvláštní vztah je mezi Rajmundem, jedním z největších církevních právníků své doby, a svatým Tomášem Akvinským, jedním z největších teologů. Oba spojovala příslušnost k řádu svatého Dominika a neúnavná píle a důkladnost. Rajmundovi ležela na srdci otázka misií a tak si velmi přál, aby existovala nějaká příručka, kterou by mohli misionáři používat. A právě ke zpracování takového díla údajně pověřil svatého Tomáše. Vznikla tak Summa contra gentiles, neboli Suma proti pohanům. Byla napsána jako filozofická obhajoba křesťanské církve. Vznik tohoto díla je datován do roku 1264, avšak moderní studie jej zařazují spíše ke konci autorova života mezi léta 1270-1273. Suma proti pohanům je řazena do teologických syntéz Akvinského díla a je namířena zejména k muslimům a pohanům, ve shodě se zaměřením dominikánských misií.
Suma proti pohanům
Vedle slavnější Sumy teologické je Akvinského Suma proti pohanům možná méně známá, ale to neznamená, že by byla napsána s menší teologickou brilancí. Naopak, protože je určena pro misionáře, je její výklad křesťanské nauky možná ještě jasnější, než u Sumy teologické, která má na mysli spíš akademicky vzdělané čtenáře z křesťanského prostředí.
V první části Sumy proti pohanům Tomáš Akvinský filozoficky dokazuje Boží existenci. Své důkazy staví na Aristotelově Fyzice a následně dokazuje různé pravdy o boží přirozenosti: Bůh je věčný, neměnný, nehmotný a prostý jakékoli složenosti. V druhé části se věnuje problematice Boží všemohoucnosti a některým logickým paradoxům, které z ní plynou. Popisuje také duši a anděly. Třetí část se zamýšlí nad otázkami dobra a zla. Hovoří se tady také o astrologii a magii a dalších fenoménech, které v tehdejší době byly považovány za skutečné. Na závěr, jako vrchol díla, se Akvinský zaobírá tématem Boží Trojice. V českém překladu Tomáše Bahounka vyšla Suma proti pohanům v roce 1993 v Matici cyrilometodějské. Sehnat lze toto vydání převážně v antikvariátech. K nalezení je její text ale i zdarma na internetu.
Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv
Sdílení, které má smysl
Mezigenerační setkávání se kromě rodinného prostředí může odehrávat také v rámci školních aktivit. Zejména pro žáky s narušenými rodinnými vztahy, nebo dokonce s jejich absencí je to možnost, jak se přirozeně setkat s někým, kdo jim předá vlastní životní "know-how". Navíc se jedná o oboustranné obohacení. Místo pocitů opuštěnosti a zbytečnosti, které stáří někdy provázejí, se dostaví uspokojení z užitečnosti a smysluplně stráveného času.
Ve Střední škole DUKE Náhorní jsme do dvouletého literárního projektu podpořeného programem Erasmus+ zařadili besedy s pamětníky, na základě kterých vznikaly umělecké texty. Díky tomu se pro žáky stala témata, jako je druhá světová válka, znárodňování, normalizace či sametová revoluce něčím víc než jen kapitolou z učebnic dějepisu. Tím, že se na významné historické události podívali prostřednictvím vzpomínek pamětníků, dokázali do daného období lépe proniknout a představit si, jak by tehdy asi bylo jim.
Nejprve jsme vytvořili pět tvůrčích týmů, které kromě šesti či sedmi žáků tvořil také jeden lektor se zkušenostmi s tvůrčím psaním. Protože se jedná o projekt mezinárodní, měli jsme i účastníky z Gymnázia Pavla Jozefa Šafárika v Rožňavě. Každá skupina měla "svého" pamětníka z Centra RoSa, z jehož vzpomínek se při psaní vycházelo.
Slzy i smích
Pamětnice paní Květa (81 let) vzpomínala na nelehké okamžiky ve svém životě s nadhledem a bez známek sebelítosti či zatrpklosti. Některé zážitky z války byly kruté, až se tajil dech, jiné dojemné, že se některým posluchačům vehnaly slzy do očí. Tolik vypjatých okamžiků v jednom životě. Je vůbec možné to ustát? "Hodně na mě zapůsobilo, když paní Květa říkala, že jediná věc, která jí zbyla z rodinného sadu v Kobylisích, je hrušeň, kterou zasadila se svým otcem. Tu také chodí občas navštěvovat a povídat si s ní," zhodnotila nevšední setkání maturantka Viktorie Bárová, která se rozhodla na základě vzpomínek pamětnice napsat povídku. Jejím tématem je lidská odvaha a obětavost, které se prolínaly vyprávěním paní Květy. Viktorie si při psaní uvědomila, že hrdinství se netýká jen těch, kteří dostali ocenění, ale můžeme je objevit i ve zdánlivě obyčejných osudech okolo nás.
Spisovatelka Ivana Myšková má zkušenosti s prací pro Paměť národa, proto pro ni zpovídání nebylo ničím novým. Musela se ale zaměřit na to, jak při takové práci vést středoškoláky, pro které to byla první zkušenost tohoto druhu. Její skupina se však sešla natolik šťastně a vyprávění paní Mileny (87 let), která čtyřicet let pracovala v rozhlase jako zvukařka, bylo natolik poutavé, že žádného zvláštního vedení nebylo třeba. Například žákyně druhého ročníku Kateřina Vanžurová zahrnovala pamětnici tolika erudovanými dotazy, až se paní Milena divila, na co všechno se během necelých dvou hodin rozvzpomněla: "Já jenom koukám, co všechno ze mě padá...," rozesmála se. "Asi je mi s vámi opravdu dobře."
A středoškolákům zas bylo dobře s ní. Důkazem byla jejich prosba o opětovné setkání, jež byla samozřejmě vyslyšena. Zřejmě nejvýraznějším obrazem ze vzpomínek paní Mileny se staly stříbrné staniolové lamety, které během druhé světové války při náletech na strategické cíle v Praze padaly z nebe. Ze svých letadel je vyhazovali němečtí okupanti, aby zmátli radary amerických nepřátel. Paní Milena je jako dvanáctiletá sbírala s kamarádkami na smíchovském Černém vrchu. Právě tyto třpytivé proužky se ve vyprávění staly metaforou podivného paradoxu, který může tragédie, jakou je každá válka, nečekaně přinést - pustošivý nálet je v dětských očích jen překrásným nebeským divadlem...
Svoboda nade vše
Další skupinka žáků se pod vedení lektorky Marty Dietrich Dvorské zaměřila na sametovou revoluci. Je překvapující, že někteří z účastníků se doma o 17. listopadu 1989 nikdy nebavili. Jejich znalosti se tedy opíraly o výklad z hodin dějepisu a informace z médií. O to víc pro ně setkání s pamětnicí paní Janou (65 let) mělo smysl. Středoškoláci se po jejím vyprávění zamýšleli nad pojmem a významem svobody. Co se dělo před třiceti lety, je pro ně už jen těžko představitelné. Uvědomili si i to, že svoboda, bohužel, není samozřejmostí. Každý z šesti posluchačů o tom sepsal úvahu. O listopadu 1989 pak vytvořili krátké básně, takzvané limeriky, a společný česko-slovenský dialog.
Skupinka vedená mladým básníkem a slamerem Timem Postovitem si poslechla vyprávění pamětnice paní Anny (87 let), ženy, jíž se celoživotní vášní stala věda, která jí pomáhala lépe snášet těžké časy normalizace. Emigrace, kvůli péči o svou i manželovu maminku, nepřicházela v úvahu. Slova paní doktorky o lidské rovnosti a důstojnosti později reflektovala ve vlastní slamové básni účastnice tvůrčí dílny Sára Jankovičová verši: "Neříkej mi / žes' to musel udělat / že to snad nešlo / jinak".
Vyprávění paní Anny obsáhlo téměř všechny pohnuté okamžiky naší země v průběhu 20. století. Mladé tvůrce inspirovalo kupříkladu k napsání povídky o vyhlášení částečné mobilizace v roce 1938 nebo stylizovaného dopisu, jenž kvůli železné oponě nikdy nebyl odeslán. Paní doktorka, která se ve volném čase ráda věnuje překladům francouzské poezie, se se skupinkou rozloučila životní radou: "Učte se jazyky a cestujte..."
Do Kanady a zas domů
Mezi pěti zpovídanými byl pouze jeden muž, a sice pan Jaroslav (87 let), který prožil skoro čtyřicet let v Kanadě. Workshopu se ujala angličtinářka Eva Skalová, pro kterou bylo jeho vyprávění zajímavé i z profesního hlediska - se zaujetím naslouchala osobním zkušenostem z anglicky mluvící země, které pak může použít při výuce reálií. Jen chvílemi se mluvilo o vážných věcech, jako byl například výlet kamaráda do divoké přírody, kde ho napadla medvědice mající starost o mláďata. Ostatní historky byly humorné a nikdo neměl šanci se ani chvíli nudit. Kouzlo osobnosti vypravěče zkrátka udělalo své. "Nejvíce jsem se nasmála obyčejné, ale skvěle podané příhodě s porouchaným autem," komentuje setkání maturantka Dita Schimperková a dodává, že ji - podobně jako i další členy skupiny - zaujal pamětníkův pozitivní přístup k životu a neutuchající optimismus.
Z jeho vzpomínek bylo patrné, že na roky strávené v Kanadě vzpomíná rád, ale že je spokojený i po svém návratu do České republiky. Kde by ho kdy napadlo, že ve svých osmdesáti pěti letech začne hrát divadlo a vystupovat před publikem! Zkrátka každý den přinese něco nového a pořád je na co se těšit. Slovenská gymnazistka Daniela Helcmanová na životním přístupu pana Jaroslava nejvíce oceňuje, že i když ho - stejně jako každého - potkaly zlé chvíle, dokáže si život užívat. Také je důležité mít sny. A jaké jsou ty jeho? Třeba se ještě někdy podívat na svá oblíbená místa v Kanadě.
Centrum RoSa, jehož klienty všichni pamětníci jsou, sídlí vedle školy. Díky tomuto projektu se propojily dvě generace, které se mohou vzájemně obohacovat. Anonymita, která život ve velkém městě provází, je tak v tomto případě zas o trošku víc nabourána. Nutno dodat, že ke spokojenosti obou stran.
Co se po roce 1989 zlepšilo a co naopak zhoršilo?
Z vyprávění pěti pamětníků je patrné, že do jejich života zasáhl listopad 1989. Skupinka Marty Dietrich Dvorské se proto pokusila zmapovat, jak se na tuto velkou politickou a společenskou změnu dívají ostatní klienti Centra RoSa a jaký k ní zaujímají postoj. Otázka zněla, co se po roce 1989 zlepšilo a co naopak zhoršilo.
Pan J., 90 let:
Výhody vidí především v osobní volnosti, v možnosti vyjádřit své názory, cestovat po celém světě a komunikovat s celým světem. Nevýhody v tom, že je mnohem více bezdomovců než dříve a že je vyšší nezaměstnanost.
Paní H., 72 let:
Výhody vidí především v cestování po světě. A nelíbí se jí současná politika a to, že lidé nejsou vůbec soudržní a jsou na sebe zlí.
Paní A., 75 let:
Paní A. vidí změny pozitivně. Líbí se jí, že se můžeme sebrat a odjet kamkoli. Že máme dostatek všeho, máme veliký výběr. Za komunistů to tak nebylo a stály se dlouhatánské fronty, například na kakao a banány. Naopak se jí nelíbí, že dnešní muži nejsou tak galantní jako v minulosti.
Pan Z., 82 rokov:
Pan Z. to vidí aj pozitívne aj negatívne. Výhody komunizmu vidí v tom, že ľudia boli pracovitejší aj schopnejší. Taktiež sú ľudia podľa neho lenivejší a oveľa väčší materialisti ako v minulosti. Z pohľadu cestovania si žiadne väčšie zmeny nevšimol, len v cenách.
Pan H., 83 rokov:
Pan H. prežil obdobie revolúcie v Nemecku, preto si viac všímal rozdiel medzi východnými a západnými Nemcami. Podľa neho je to všetko v hlave, v mysli. Ľudia boli podľa jeho slov radi za prácu a istotu, ktorá už podľa neho teraz nie je.
Pan B., 80 let:
Myslí si, že dnešní Češi nechtějí pracovat a neváží si toho, co mají. Poukazuje na to, že politici nejsou čestní a chtějí jen peníze.
Paní M., 80 let:
Žije se jí mnohem lépe. Jediné, co ji trápí teď, je politika. Čekala něco jiného, prý se tam jenom pořád dohadují a sedí tam jenom pro peníze.
Paní B., 72 let:
Žilo se jí lépe předtím. Říkala si svoje názory beze strachu, měla skvělou práci a dobré bydlení. Vše mělo jakýsi řád, teď je to chaos a dohady. Myslí si, že co se cestování týče, je to v podstatě podobné. Když prostě na to někdo nemá peníze, stejně nevycestuje.
Paní K., 81 let:
Pro ni se změnilo všechno. Přišla o práci i o peníze. Dvě banky zkrachovaly. Pozitivum vidí v tom, že získala novou práci ve školství, po které vždycky toužila. I když některé zážitky a situace po revoluci nebyly příjemné, nedovolily jí ustrnout. A to nakonec vnímá kladně.
Paní S., 90 let:
Říká, že všechno se změnilo k lepšímu. Před revolucí - samé postihy. Měla špatný kádrový posudek a nemohla studovat vysokou školu. Pracovala ve školní družině, ale protože ji to bavilo, práci nezměnila ani po revoluci. Největší výhodu vidí v tom, že její děti a vnoučata teď mohou svobodně studovat.
Autorka: Pavlína Vočková, učitelka a koordinátorka projektu, Foto: Kateřina Vaňková, Petra Viltová