12/2020

Nejlepší muž mého života...

"Byl to pravý džentlmen a nesmírně slušný člověk," říká o svém manželovi, slavném komikovi a hvězdě filmů pro pamětníky jeho poslední manželka Marcela Kohoutová. V prosinci loňského roku by oslavil 115 narozeniny, a tak se bývalá manželka zasadila o znovuvydání unikátní knihy jeho vzpomínek "Hop sem, hop tam", kterou doplnila o kapitolu o společném životě a spoustu dosud nezveřejněných fotografií z rodinného archivu i dopisů slavných osobností. Slavnostního křtu knihy se zúčastnili kromě jiných Jiří Suchý či Jan Přeučil, kteří se s Járou Kohoutem osobně znali.

Jak jste se s Járou Kohoutem vlastně seznámili?

Šla jsem s ním udělat rozhovor pro časopis Ahoj na sobotu. Byl začátek devadesátých let a on sem začal po čtyřiceti letech života v USA pravidelně jezdit. Tušila jsem předem, že tenhle člověk bude zajímavá osobnost, a bylo to tak. Většinou před žádným rozhovorem netrpím trémou, ale tenkrát se mi doslova klepala kolena. Ovšem Jaroušek mě z té trémy okamžitě dostal svým bezprostředním přístupem a báječným smyslem pro humor.

Co následovalo?

Hned druhý den mě pozval na báječnou večeři do Francouzské restaurace v hotelu Ambassador, kde tehdy bydlel. Tam to vlastně začalo. Ukázalo se, že máme podobné zájmy, že si prostě rozumíme. I přes obrovský věkový rozdíl jsme cítili, že jsme naladěni na stejnou notu. Byl to velmi slušný člověk, otevřený a dokonalý džentlmen. Až dětsky čistá duše. Jaroušek moc toužil po tom, aby se do vlasti mohl natrvalo vrátit a umřít doma, jenže už nemohl zůstat sám. Dcery na něho neměly čas a on se cítil opuštěně. Potřeboval někoho, kdo by o něj pečoval. Bylo mi ho líto. Já se v té době starala o svou nemocnou matku, tak jsem si ho přibrala. Ovšem musím přiznat, že v tomto případě tak trochu zafungovalo i moje kuchařské umění. Jelikož se mi přiznal, že má nejraději šunkafleky a kachnu se zelím a knedlíkem, tak jsem ho pozvala na nedělní oběd k nám domů a upekla jsem kachnu podle rodinného receptu mojí prababičky, vyhlášené kuchařky. Dnes už vím, že někoho moc potřeboval a já jsem se mu připletla v pravou chvíli do cesty.

Čím vás nejvíc přitahoval?

Odzbrojil mě a získal svým vtipem, bezprostředností, pohodou a dobrou náladou, která z něho přímo vyzařovala. Byl to nejlepší mužský a manžel, jakého si žena může přát, i když naše manželství bylo platonické. Uměl se nádherně radovat z maličkostí jako malý kluk, a i když mezi lidmi proslul tzv. lidovým humorem, sám byl velmi inteligentní. Miloval Prahu, miloval svůj národ, svoji zem a především miloval obyčejné lidi a bavil se s nimi jako se sobě rovnými. Nikdy se například nesmířil s osamostatněním Slovenska. Prožil nevšední život, a když začal vyprávět nebo na něco vzpomínat, tak jsem pokaždé byla jedno velké ucho. Vždyť on ještě osobně znal takové osobnosti, jako byl Hašler, Kisch, Hašek, Longen, Haas, Nový, Werich, Tomáš i Jan Masaryk, Adina Mandlová, Vlasta Burian, Ferdinand Peroutka a mnoho dalších. Jaroslava Haška například potkával v pražských hospůdkách v době, kdy psal Švejka, Karel Hašler si v jeho přítomnosti namlouval Zitu Kabátovou, Vlasta Burian ho několikrát hostil u sebe doma a paní Nina Járovi vařila jeho nejmilovanější jídlo - šunkafleky.

Jára Kohout byl hvězdou prvorepublikových filmů. Co pro vás znamená tohle období?

Vždycky jsem byla obrovský fanda tohoto období, doslova mě fascinovalo. Pocházím totiž z masarykovské rodiny, která vždy ctila hodnoty první republiky. Od dětství jsem neustále slýchávala úchvatné vyprávění a vzpomínky na tuhle dobu. Pradědeček byl legionář a hrdina z bitvy u Zborova a za své zásluhy byl dokonce pozván i do Lán k Tomášovi G. Masarykovi. Můj otec se zase v padesátých letech zapojil do protikomunistického odboje a skončil proto v Jáchymovském lágru. S matkou jsme pravidelně doma poslouchaly celá osmdesátá léta Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, pokud nebyly příliš rušené. A mamka mi také často vyprávěla, jak pradědeček poslouchával Járu Kohouta v RFE hned od začátku, kdy začala v roce 1949 vysílat. No, a moje babička zase patřila k jeho velkým fanynkám a chodívala na něho do Švanďáčku, jako mladá holčina ho prý jednou i požádala o podpis do památníčku.

Vyprávěl vám Jára o emigraci? Jak se mu v USA žilo?

Moc často. Po únoru 1948 zažil propad až na dno, divadlo mu sebrali a všude mu předhazovali, že byl vykořisťovatel, který vlastnil divadlo a zneužíval herce pro vlastní obohacení. Bylo mu čtyřicet čtyři let, anglicky vůbec neuměl, proto měl z emigrace velký strach a dlouho váhal. Zachránil ho tehdy Jan Masaryk, který Járu včas varoval, aby rychle zmizel, nebo že skončí v kriminále. Dokonce mu pomohl sehnat pasy pro celou rodinu. Jaroušek také často vzpomínal na první Vánoce v lágru po útěku, kdy pro svoje dcerky neměl ani na dárek, a tak jim vlastnoručně vyřezal dřevěné panenky. Ve vlasti zanechal obrovský majetek a najednou nebylo ani na holé živobytí. Zažil si skutečný pád na samotné dno.

V USA si ale nikdy úplně nezvykl. Necítil se tam prostě doma. Také proto se snažil co nejvíce žít mezi krajany, kterých v té době bylo v New Yorku hodně, a všichni se neustále stýkali a vzájemně se podporovali. Když přišla Sametová revoluce, byl Jaroušek nadšený. Jako by mu tyhle události vlily do žil novou krev. Vždycky tajně doufal, že to musí jednou rupnout, ale nikdy nečekal, že to potrvá přes čtyři desetiletí, a jak roky ubíhaly, přestával věřit, že se pádu komunismu ještě dožije. Tak chtěl být co nejdříve zase doma, ve své milované Praze, a znovu vidět některé staré přátele, kteří ještě žili.

Co vám zůstalo ze vztahu s Kohoutem?

Zůstaly mi nádherné vzpomínky na úžasné dva roky života. A pak mi samozřejmě zbylo příjmení Kohoutová. Musela jsem manželovi totiž slíbit, že i kdybych se znovu někdy provdala, že si jeho jméno určitě nechám, aby jeho příjmení tady ještě dál zůstalo. Jára měl totiž už jen tři dcery. O jediného syna, Jarouška, přišel, když mu byly čtyři roky, jen proto, že v protektorátu se za války nedal sehnat penicilin. A pak mi také zůstala úžasná setkání s osobnostmi, na které se prostě nedá zapomenout. Tak především jsem díky Járovi osobně poznala naši legendární operní divu Jarmilu Novotnou. Tahle hvězda Metropolitní opery byla velmi příjemná dáma, která si mě snad i oblíbila, protože se mi hodně svěřovala se zajímavostmi ze svého života. Například mi otevřeně vyprávěla o svém blízkém vztahu k Janu Masarykovi, jehož fotografii s věnováním měla neustále na nočním stolku. Z našich filmových legend mě Jaroušek seznámil s Raoulem Schránilem, což byl velký džentlmen a elegán, a také se Zitou Kabátovou, s níž jsme se nakonec spřátelily a stýkaly se pravidelně až do konce jejího života. Ráda také vzpomínám na Bibi Haasovou, vdovu po Hugo Haasovi, nebo na Jaroslava Štercla. Na taková setkání se nedá zapomenout.

Pracujete stále jako novinářka, ale současně jste autorkou několika publikací. O čem jsou vaše knížky?

Napsala jsem několik pohádkových knížek a s Járou jsme společně vytvořili vzpomínkovou knížku Malý velký komik aneb kdo má v uzlíčku zaječí pacičku. Bohužel, jejího vydání se už nedožil. Z mého egyptského manželství vznikla pohádková knížka Egyptské pohádky a bajky. Je v nich krásně vidět, jak se v Egyptě prolínaly různé kultury a náboženství. Na rozdíl od našich pohádek ne všechny končí dobře, jsou mnohdy drsnější, ale mají v sobě i velkou moudrost. A v nedávné době mi vyšla Provařená historie, což je vyprávění života mé prababičky, které vychází přímo z jejích vlastních vzpomínek. Stala se velmi oblíbenou panskou kuchařkou, kterou si žádali v lepších rodinách ve Vídni a Budapešti, a po vzniku republiky také na Podkarpatské Rusi. Její vyhlášenou svíčkovou ochutnala a osobně pochválila Hana Benešová a její manžel dr. Edvard Beneš. Prababička navíc prožila krásné manželství s hrdinou od Zborova, který se za druhé světové války zapojil do odboje, a v jejich jihlavském bytě dokonce schovával Žida, který utekl z transportu. Příběh nevšedního života končí v nelehké době Husákovy normalizace. Celé vyprávění doplňují recepty pokrmů, které všem tolik chutnaly a podle kterých dodnes v naší rodině vaříme. Jsou tam i dobroty, které jsem připravovala Járovi během našeho manželství.

Jak by se Járovi Kohoutovi líbilo v dnešní době?

Současnost by ho asi nejspíš znechutila, z politického vývoje by byl nejspíš rozčarovaný. Byl totiž velký obdivovatel Václava Havla a osobně si ho hodně vážil. Po svém návratu věřil, že tu už bude vše jen zalité sluncem, a s hrdostí sledoval, jak se pomalu vracíme ke kořenům první republiky. A to se mu moc líbilo.

A jaký je váš současný život?

Na lásku jsem už rezignovala. Sem tam se nějaký muž objeví, ale nevěřím, že na mě ještě čeká velká láska. Ovšem nikdy neříkej nikdy! Naštěstí mám pár dobrých přátel, za které jsem opravdu vděčná. Doufám, že mě moje dcera jednou udělá babičkou, na to se opravdu těším. Jinak kromě své práce se nenudím, protože mám hodně koníčků - historii, hudbu, literaturu, umění, láká mě tajemno a záhady, miluju přírodu a psy. A opět jsem něco rozepsala. V současnosti pracuji na novele z osmdesátých let minulého století, kterou bych ráda jednou viděla na televizních obrazovkách. Je to příběh ze života dle vlastních prožitků.

Autor: Pavel Mészáros, Foto: J. Raunerová, archiv M. Kohoutové, AOS Publishing

S městem za zády (30)

Zajdeme-li v březnu do lesa, můžeme se seznámit s organismy, kterých se uplynulá zima vlastně ani nedotkla. Holá místa mezi jehličnany zdobí porosty lišejníků svými krásnými a zajímavými tvary i v době, kdy okolní les nevykazoval známky života. Zima pro ně vlastně byla vrcholným vegetačním obdobím, přičemž jejich "jaro" počínalo vydatnými podzimními dešti.

Pomalu rostoucí rostliny

Lišejníky jsou k vidění všude kolem nás, na kůře stromů, na zdech, dřevěných plotech, na starých střechách a kamenech, ve skalních rozsedlinách, na zemi a dokonce i ve vodě kolem pramenů a lesních potůčků. Zároveň jsou samy fantastickými pralesy a lovištěm drobných příslušníků živočišné říše, roztočů, stonožek, drobných pavouků a brouků. Není proto od věci podívat se mezi jejich stélky lupou.

Jedním z našich nejrozšířenějších lišejníků je terčovník zední (Xanthoria parietina). Roste na zdech, stejně jako na borce stromů. I v jeho případě jde o zvláštní, symbiotické spojení houby s řasou či sinicí, podle nedávných výzkumů navíc ještě s kvasinkou. Jména lišejníků se ale odvozují od vědeckého názvu dominantní houby. Dodejme ještě, že lišejníky jsou vůbec nejpomaleji rostoucími rostlinami, přirůstají však i v teplotách pod bodem mrazu. Úměrně tomu se dožívají, alespoň ty rostoucí na kamenech, až několika set let, lišejníky v polárních oblastech až čtyř tisíc let, tedy stejně jako tisy a sekvoje.

Na scénu vstupují bledule

Bledule jarní (Leucojum vernum, na snímku nahoře) vyrůstá stejně jako její příbuzná sněženka z podzemních cibulek. Na rozdíl od sněženky mají její bílé okvětní lístky na špičce nikoli zelenou, ale žlutavou skvrnu. Objevují se v březnu, na rozdíl od sněženek jejich květy vytrvávají až do dubna. Zdálo by se, že jde o nepatrný rozdíl, ve skutečnosti má však delší období kvetení vliv na rozmnožování těchto rostlin. Zatímco semena sněženek pomáhají roznášet do okolí mravenci, kteří rádi ožírají jejich rohovitý přívěsek, bledule se již mohou spolehnout na opylování květů včelami a denními motýly. Po opylení se jejich oplozený semeník začne pomalu sklánět k zemi. Nejsnáze bleduli najdeme - a to v celých hustých porostech - při březích vodních toků, v podmáčených a stinných lužních lesech. Stejně jako je tomu u sněženek, i bledule jsou jedovatými rostlinami, nejvíce nebezpečných alkaloidů obsahuje jejich podzemní cibule.

Dva rostlinní lékaři

Když v březnu zasvítí žlutá na břehu potoka či v příkopě, případně i v lomu a vůbec na kamenitých půdách, srdce pookřeje. Tou právě kvetoucí rostlinkou, jednak milou na pohled, jednak nadanou mnoha léčivými účinky, je podběl lékařský (Tussilago farfara, na snímku). Listy této vytrvalé rostlinky s až metr dlouhým plazivým oddenkem začínají růst po odkvětu, a stejně jako květ jsou léčivé. Jde o vysloveně jarní rostlinu, leč na letní dovolené v horách ji můžeme nalézt v plném květu i počátkem srpna. Její léčivé, protizánětlivé a dezinfekční účinky jsou průkazné po mnohá staletí, dodnes se používá především při zánětech horních cest dýchacích.

Druhové jméno "lékařská" nese i další vytrvalá rostlina, která se zelenala i v zimě, a touto dobou ji nalezneme v potocích a vlhkých příkopech, dokonce i ve vodních pramenech. Potrpí si totiž na čirou chladnou vodu bohatou na živiny. Potočnice lékařská (Nasturtium officinale) se coby léčivá rostlina používá již od antiky. Pikantně chutnající mladé listy a výhonky před rozkvětem (tedy právě v březnu) se navíc dají použít jako salát, či koření do polévek, tvarohu či masa. Jenže pozor! Je nutné použít potočnici pouze z čistých vod, rizikové jsou okraje pastvin dobytka, kde může být voda zamořena larvami motolice jaterní.

Kdo to tady toká?

Na rybnících i řekách doporučuji touto dobou (nejlépe s pomocí triedru) sledovat tok poláků chocholatých (Aythya fuligula, na snímku), jež nepostrádá až groteskních prvků, spočívajících v nalétávání na partnerku, náhlé potápění a nečekaná vynoření. Samozřejmě, že se tyto exhibice samečků odehrávají ve svatebním šatě - lesklém černém peří s bílými boky a charakteristickou chocholkou - díky němuž je polák ptákem nepřehlédnutelným. I když je tažný, stává se často, že se u nás zdrží po celý rok. Zajímavé je také to, že u těchto ptáků dochází k vzájemnému zanášení vajec s jeho příbuzným polákem velkým (Aythia ferina). Můžeme pak pozorovat smíšené skupinky mláďat obou těchto druhů.

A nezapomeňme na houby!

Od podzimu do konce března lze nalézt především na habrech vlhkomilnou dřevokaznou houbu s rosolovitou, chrupavčitou konzistencí, rosolovku mozkovitou (Tremella mesenterica), velice nápadnou svou zlatožlutou barvou a mozkovitě zprohýbanými laloky. Zatímco po dešti do daleka září svou až exotickou barevností, za sucha ji jen těžko identifikujeme; změní se totiž v jakýsi nezřetelný příškvar či bezbarvou blánu. Ve smyslu zdravotním patří k nejprospěšnějším houbám s protirakovinnými, imunostimulačními a antialergickými účinky. Její působení na nervový, hormonální a imunitní systém je ve stadiu výzkumu. Kdysi se v podobě vodného roztoku destilátu užívala při léčení dny a očních chorob.

Text a foto: Jaroslav Vanča