1/2020

Město pana Kalvína

Je lhostejné, zdali člověk přicestuje do Ženevy po zemi nebo se snese ze vzduchu, pokaždé ho překvapí jakási striktní až přísná tvář, kterou toto francouzsko-švýcarské město neodkládá snad ani v noci. První dojem je silný, nepřehlédnutelný a spořádaně jednotný.

Určitá ženevská strohost sjednocuje domy, ulice, náměstí, mosty, nábřeží, přístavy a nakonec i městskou pláž, která zejména v zimních měsících dokresluje charakter města a nabízí svým občanům prostředí, jež v mnohém jako by odkazovalo k jednomu z jejích nejproslulejších občanů, který zde působil a 27. května roku 1564 také zemřel. Je pochován na místním hřbitově Cimetière des Rois.

Jeden zapálený Francouz

Narodil se roku 1509 jako Jehan Cauvin v městečku Noyon v severní Francii. Studoval teologii a práva v Paříži. Tam se také seznámil s učením Martina Luthera, které ho natolik silně ovlivnilo, že se záhy stal protestantem. A to byl také důvod, proč musel později Paříž opustit. Do Ženevy se dostal v roce 1536 a začal zde působit jako zanícený reformátor. Jeho požadavky však byly natolik přísné, že byl z města po několika letech vykázaný. Nikoli nadlouho.

Neuplynuly ani tři roky a Jan Kalvín, francouzsky Jean Calvin, byl na pozvání ženevských radních zpátky a pustil se do díla s novou vervou. Vydal tzv. Ženevský katechismus a zavedl přísný řád. Požadoval zbožnost, mravnost a střídmost za každých okolností. Byl přesvědčený, že nikdo svému osudu neujde a o každém člověku je předem rozhodnuto. Ve jménu svého učení začal upalovat lidi, zakázal zábavy, které by mohly vést k jakýmkoli nemravnostem, jako byl například tanec, zatočil s místními zlatníky a šperkaři, v jejichž řemesle spatřoval nežádoucí rozmařilost a hříšnost. Tvrdí se, že tím nechtěně položil základ proslulému švýcarskému hodinářství, protože zlatníci, kteří ze dne na den přišli o svou profesi, museli najít nějakou alternativu. Kalvínovy snahy vyvrcholily v roce 1560, kdy Ženeva oficiálně přijala kalvinistické vyznání.

Po temnotě světlo

Že je reformace pro Ženevany stále vážená a neoddělitelná součást jejich historie, dokazuje i řada památek. Pod vysokými hradbami Starého města lze obdivovat monumentální památník v podobě stometrové zdi. Nazývá se Mur de la Réformation a nese latinský nápis Post tenebras lux neboli Světlo po temnotě, nebo také Světlo na konci tunelu, což by se dalo označit jako jakési motto protestantského hnutí. Zeď je doplněná obrovskými sochami velkých mužů reformace. Jedná se především o Guillauma Farela, prvního reformního ženevského kazatele, dále pochopitelně Jana Kalvína jako duchovního otce reformní Ženevy. Stojí tu také jeho následovník Théodore de Bèze a jeho přítel John Knox, zakladatel presbyteriánské církve ve Skotsku.

Katedrála sv. Petra

Ač na švýcarské půdě, je Ženeva veskrze francouzskou záležitostí, proto je třeba mluvit o Cathédrale St-Pierre. Centrální svatostánek v srdci starého města je kamenná románsko-gotická stavba z počátku 13. století. Jak už to v dějinách lidstva bývá, i tato katedrála byla několikrát zpustošená, poničená a znovu obnovená, a tak se na její celkové podobě podepsalo mnoho stylů a slohů - i když na ženevské katedrále sv. Petra snad ještě víc.

Na první pohled vypadá až bizarně, zejména kvůli novému průčelí, jež připomíná spíše starý Řím. Gotická kaple Makabejských pochází z počátku 15. století a štíhlá střední věž nad křížením také není původní. Mozaiky pod chrámem, vypovídající o stavbách už dávno zapomenutých, jsou přístupné veřejnosti. Na všech chrámových věžích dohromady je devět zvonů a od poloviny 18. století má katedrála také zvonkohru. Co je však nejdůležitější, právě zde v letech 1536-1559 kázal Jan Kalvín. Stačí se postavit na jeho místo a pohlédnout do tichého prostoru strohé vysoké chrámové lodi podobně jako proslulý reformátor před téměř půl tisíciletím...

Jezerní království

Jan Kalvín žil pochopitelně v poněkud jiné Ženevě, než jaká existuje dnes, ale jedno mají tyto dvě Ženevy společné - Lac Léman. Ženevské jezero. Zdejší nemalá vodní plocha hraje v životě města významnou roli a je tady jaksi všudypřítomná, zejména ve spojení s řekou Rhônou, která právě zde jezero opouští a vydává se na cestu Francií až do Středozemního moře. A pak je zde ještě jeden "vodní" fenomén, Jet d´Eau neboli monumentální vodotrysk, symbol města a atrakce, kterou prostě nelze přehlédnout.

Narodil se v roce 1886 a tryská přímo z jezera. Původně místní technici potřebovali vyřešit přetlak vody v městském potrubí, ale později se ukázala možnost spojit praktickou stránku věci s turistickou atrakcí jako ideální řešení. Voda tryská do výšky 140 metrů dvousetkilometrovou rychlostí a za jedinou vteřinu vylétne do vzduchu 500 litrů vody. Celý vodní sloupec váží neuvěřitelných osm tun.

Nejblíže se lze k této atrakci dostat po nedalekém molu, vybíhajícím do jezera, ale stačí, aby se obrátil vítr, a na člověku nezůstane nit suchá. Zdejší proslulý vodotrysk Jan Kalvín nezažil, a to je dobře, protože by se mu možná nelíbil. Nezbývá než doufat, že ostatní slavní ženevští mužové minulosti, jako například Jean Jacques Rousseau nebo Voltaire, by byli tolerantnější.

Staré město

Jaké by to bylo město, kdyby nemělo staré město. V Ženevě leží na levém břehu Rhôny na malém pahorku. Není velké, ale zato působivé a v mnoha případech připomíná úplné počátky. Už jenom název Genava odkazuje ke Keltům. Římané město dobyli v roce 121 př. K. a je známo, že zde pobýval dokonce i Julius Caesar.

První křesťanský kostel v Ženevě spatřil světlo světa kolem roku 350. Později se tu usídlili burgundští králové, v 11. století se Ženeva stala součástí Svaté říše římské. V roce 1477 uzavřel zdejší biskup smlouvu o sdružení s Bernem a Fribourgem, o půl století později tak učinili i měšťané, kteří se snažili vymanit z biskupova vlivu. Reformace obrátila život ve městě vzhůru nohama a dodnes svým způsobem prostupuje starým městem jako všudypřítomný fenomén, na který prostě nelze zapomenout. A kdyby přece jen, v těsné blízkosti katedrály stojí bývalý biskupský palác Maison Mallet, kde se ukrývá Muzeum reformace. Působivý je rovněž nedaleký gotický kostel sv. Marie Magdaleny a stejnojmenné náměstí, kde jako kdyby se tak trochu zastavil čas.

Na opačném břehu

Ženeva ovšem není jen levý břeh Rhôny. Na opačné straně nelze minout noblesní nábřeží s luxusními hotely, za všechny jmenujme alespoň Beau - Rivage. Právě tady bydlela legendární rakouská císařovna Sissi a odtud vyšla 10. září roku 1898 směrem k přístavišti, když k ní přistoupil italský anarchista Luigi Lucheni a probodl ji pilníkem. V upomínku na tuto neslavnou událost dnes na tomto místě stojí pomník. A pokud je dobrá viditelnost, lze z těchto míst vidět až Mont Blanc - nejvyšší horu v Evropě, která je odtud vzdušnou čarou vzdálena přibližně sedmdesát kilometrů.

Ve znamení kříže

Ženeva je jedno z největších měst ve Švýcarsku, a proto všude vlaje červená vlajka s bílým křížem. Pokud barvy obrátíme, dostaneme se až k organizaci celosvětově známé jako Červený kříž. Má zde dokonce i své muzeum, a to z velmi prostého důvodu: v roce 1863 právě v Ženevě založil zdejší rodák, podnikatel, humanista, iniciátor Ženevských úmluv a první nositel Nobelovy ceny míru Henri Dunant nejstarší mezinárodní humanitární organizaci na světě.

Ženeva obecně pro mnohé znamená především místo, kde sídlí ta či ona významná světová organizace či instituce, OSN počínaje a Světovou radou církví konče. A tak jsou na ulicích neustále k vidění nejen místní obyvatelé a turisté, ale doslova celý svět. Na své si přijdou dokonce i Češi, a vděčí za to svému prvnímu prezidentovi. V roce 1915 na ženevské univerzitě ve slavném reformačním sále přednesl Tomáš Garrigue Masaryk památný projev o odhodlání Čechů bojovat za svou samostatnost s odkazem na Husovo tvrzení, že pravdu je třeba bránit až do smrti. A tak je v Ženevě po našem prvním prezidentovi pojmenovaná i jedna ulice.

Text a foto: Magdalena Wagnerová

Je Země placka nebo koule?

Země, planeta, na které žijeme, je stará přibližně 4,6 miliardy let. Život na ní vznikl asi před 3,7 miliardami let a současný člověk, Homo sapiens, se na ní objevil pravděpodobně před více než dvěma sty tisíci lety. Než však dospěl k poznání, jaký má tvar jeho planeta, jediná s dosud prokázaným životem, uběhla ještě dlouhá doba.

Nejstarší představa o tvaru Země vznikla ve starověku. Tehdy se všeobecně předpokládalo, že jde o plochý útvar podobný placce. Tento názor přetrvával dlouho do středověku, než byl vyvrácen. Ale překvapivě i v současnosti se najde poměrně vysoký počet lidí, kteří ani přesvědčivým, vědecky podloženým důkazům nevěří a setrvávají ve svých názorech.

Země jako placka

Staří Egypťané, Izraelité, staré asijské civilizace, ale i jiné národy si ve starověku představovali Zemi jako těleso ve tvaru disku plovoucího ve vodě. Jejich názory převzali i starořečtí filozofové, např. Thales z Milétu, zabývající se vedle filozofie i četnými dalšími vědními obory, včetně kosmografie, jak se tehdy nazývaly nauky o Zemi a vesmíru. Podle jeho názorů plochá Země plave na vodách oceánu.

Plochý tvar Země předpokládal také Anaximénes, příslušník stejné milétské filozofické školy. Podle něho má Země podobu desky stolu, která se díky své plochosti vznáší ve vzduchu. Slunce je podle jeho názorů ploché jako list a hvězdy jsou připevněny na ledové obloze jako hřeby.

Zastáncům těchto názorů, kterých bylo ve starověku i středověku více, lze jako omluvu přiznat, že neměli ještě téměř žádné znalosti o rozsahu naší planety. Zejména nevěděli vůbec nic o končinách ležících jižně od rovníku, o celé jižní polokouli. Představa, že by tam lidé měli nohy výš než hlavu, že stromy rostou dolů a kapky deště padají vzhůru, se jim zdála zhola nemožná.

Současné pseudovědecké názory

Názory o ploché Zemi se však, kupodivu přes veškerý vědecký pokrok, udržely až do moderní doby. Představu o Zemi jako plochém disku obklopeném oceány a na okrajích ohraničené Antarktidou, šíří teorie řazené v současnosti mezi pseudovědy. Vznikly v 19. století zejména díky Samuelu Birley Rowbothamovi (1816-1884) a mají své přívržence i v současnosti.

Veškeré důkazy o kulatosti Země považují odpůrci, navzdory zdravému rozumu a všem vědeckým důkazům, za podvod a rozvíjejí různé fantastické konspirační teorie o těchto údajných podvrzích. Všechny vědecké důkazy, ale například i fotografie z vesmírných lodí, raketoplánů a družic označují za podvod, stejně jako přistání na Měsíci a další významné pokroky moderní vědy a techniky.

Některé z těchto názorů hraničí svou bizarností až s psychiatrickou diagnózou. Najdou se odpůrci kulatosti Země, kteří dokonce tvrdí, že u ledové antarktické stěny, ohraničující zeměplochu, hlídají agenti NASA, aby ji nikdo nepřelezl a z našeho světa nevypadl. Neberou na vědomí existenci mnoha vědeckých stanic na Antarktidě, včetně stanice Amundsen-Scott přímo na jižním pólu, ani přechody a přelety vnitrozemí celého ledového kontinentu. Inu, lidská hloupost nezná mezí.

Románová Zeměplocha

Ohlasem na tyto teorie je satiricky pojatá rozsáhlá a velmi oblíbená série románů a povídek britského spisovatele Terryho Pratchetta (1948-2015) o Zeměploše (anglicky Discworld). Díky překladům Jana Kantůrka je zná i mnoho českých čtenářů. Autor paroduje teorii o placatosti Země - děj jeho textů se odehrává na ploché Zemi. Spolu se Stephenem Briggsem vytvořili dokonce celý atlas Zeměplochy s velkými vyklápěcími mapami. Tato díla se stala podkladem pro četné divadelní a filmové adaptace i počítačové hry. Získala si velkou oblibu u čtenářů, kterým slouží jako zdroj zábavy.

Avšak už před Pratchettem podobné téma zpracoval v druhé polovině 19. století jiný anglický spisovatel, Edwin Abbott Abbott (1838-1926). Napsal novelu nazvanou Plochozemě (Flatland). Odehrává se na dvourozměrném, tedy placatém světě a bývá zpravidla řazena do literatury v kategorii science fiction. Představu o Plochozemi využil především jako zdroj úvah o podstatě dimenzí. Ačkoli v anglosaském světě byla velmi populární, do češtiny byla přeložena až sto dvacet devět let od prvního vydání v roce 2013.

Žijeme na zeměkouli?

Pro naši planetu často používáme pojem zeměkoule, který vyjadřuje názor, že Země je kulatá. Revoluční myšlenku o kulovitém tvaru planety vyřkli už někteří starověcí učenci. Mezi nimi byl například filozof, astronom a matematik, autor všeobecně známé Pythagorovy věty, Pythagoras ze Samu, žijící v 6. století před Kristem. Stejného názoru byli o něco později i Aristoteles, Ptolemaios a další čelní starověcí učenci.

Pythagoras, a také jeho současník Parmenidés z Eleje, patřili k prvním, kteří šířili představu, že Země má kulovitý tvar. Pythagoras jako první rozdělil zeměkouli na pět klimatických zón a rozpoznal, že raní a večerní hvězdy jsou totožné nebeské objekty. Jejich názory o kulaté podobě Země převzal také filozof Empedoclés a četní starověcí intelektuálové. Podobnou představu měli o tvaru planety rovněž arabští geografové a kartografové, kteří těžili nejen z vlastních poznatků, ale i ze znalostí a názorů antických autorů.

Středověká Evropa přesto byla dlouhou dobu pod vlivem křesťanského dogmatismu, který zavrhoval poznatky antických "pohanských" vědců. Dlouho věřila představě, že Země je okrouhlá deska obklopená oceánem. Teprve vlivem arabské literatury se nejprve do Španělska a později dál do Evropy začaly prosazovat myšlenky už dávno vyřčené. A teprve období velkých zeměpisných objevů na přelomu 15. a 16. století přineslo jasné důkazy o kulatosti Země.

Důkazy o kulatosti

Chlapci a děvčata, pěstujte koťata, Země je kulatá a místa je tu dost, zpívá ve známé písničce Jiří Suchý a každý rozumný člověk - latinsky Homo sapiens - s ním musí souhlasit.

Jedním z pádných důkazů o tom byla první plavba kolem světa, kterou podnikli v letech 1521 až 1522 Fernão de Magalhães a Juan Sebastián Elcano (viz NR č. 22 z roku 2017). Prokázali, že plavba Atlantikem a Pacifikem z východu na západ je dovede kolem celého světa na stejné místo, z něhož vypluli.

Důkazů, které může každý snadno pochopit, je ovšem mnohem víc. Stačí se postavit na břehu moře, nebo třeba i plochy větší vodní nádrže, a lze spatřit zaoblení zemského povrchu. Loď vzdalující se od pobřeží mizí za obzorem, naopak připlouvající plachetnice se ohlásí nejprve stěžněm a pak teprve se objeví celá loď.

Stejně snadno lze zjistit, že Země je opravdu kulatá, když pozorujete částečné i úplné zatmění Měsíce nebo Slunce. Kruhový stín Země jasně vypovídá o tvaru naší planety. Jako jeden z důkazů slouží také pozorování změn výšky hvězd, hlavně Polárky, při cestování na sever a na jih.

Důkazů, vědecky podložených, je mnoho. Přesto někteří "všeználci" popírají kulatost Země a všechny důkazy považují za podvod. Stále oživují zastaralé teorie o placaté Zemi obklopené oceány a ohraničené ledovci Antarktidy vznášející se ve vzduchu. Že to není možné, je zcela jasné z faktu, že vzduch, atmosféra, má jen omezenou výšku nad zemským povrchem.

Je Země opravdu koule?

V něčem však mají skeptici přece jen pravdu. V současnosti už přesná měření z povrchu Země i z umělých družic přinesla poznání, že naše planeta sice v podstatě má kulovitý tvar, ale netvoří ideální pravidelnou kouli. Vlivem otáčení kolem své osy, odstředivé síly vznikající při otáčení i vlivem vesmírných sil, především gravitačního pole Slunce, Země je na svých obou pólech ve srovnání s dokonalou koulí lehce zploštělá.

Navíc je jeho tvar od ideální koule vzdálen i nepravidelností povrchu vlivem jednak rozdílné nadmořské výšky, jednak různou střední klidovou vzdáleností hladiny moře od středu Země. Ta se může lišit až o sto metrů.

Odborná definice tvaru Země

Vystihnout přesný tvar Země je proto poměrně složité. Skutečný tvar planety nejlépe vystihuje matematický model zvaný rotační elipsoid. Jeho excentričnost není však ve srovnání s rozměry Země příliš veliká - vzdálenost pólů je asi jen o třiačtyřicet kilometrů menší než činí střední průměr rovníku.

Skutečný tvar Země je však ještě o něco složitější než elipsoid, a pro její tvar se proto užívá přesnější pojem geoid. Je to v podstatě fyzikální model povrchu Země definovaný odborně jako ekvipotenciální plocha vůči gravitaci, jinými slovy plocha se stejnou úrovní tíhového potenciálu. Tato plocha se co nejblíže přimyká ke střední hladině klidného oceánu, ale prochází i pod kontinentálním povrchem Země. Od rotačního elipsoidu se geoid liší v závislosti na zemském povrchu asi o sto metrů v obou směrech.

Pro zobrazení Země na mapách bylo definováno už několik takových rotačních elipsoidů, které se dobře přimykají ke geoidu. Takovým se říká referenční elipsoid. V současnosti se pro mapování na různých částech planety používají různé referenční elipsoidy, které nejlépe vystihují tvar zemského povrchu v jednotlivých geografických oblastech světa.

Takže základní představu o tvaru naší planety lze vystihnout poměrně jasně - Země je kulatá. Určit její přesný tvar však není úplně jednoduché.

Autor: Milan Holeček, Foto: archiv

Poklad za pět korun

Novela Evička stojí za pozornost nejen z hlediska obsahu a způsobu vypravování, ale také pro nevšední okolnosti, které se podílely na jejím vzniku. V malém vetešnictví na Letné se ocitl deník z roku 1937. V roce 2015 jej objevil mladý muž a rázem měl originální pozornost pro partnerku, toho času vedoucí katedry bohemistiky na Oxfordu. Dárek za pět korun způsobil větší radost, než by se dalo čekat, a Zuzana Říhová se pustila do své první prózy.

Příběh bez klaďase

Deník obsahuje podrobné záznamy mladé ženy o vývoji a zdravotním stavu dcery Evičky. Sám o sobě by takový deník nebyl pro čtenáře zajímavý, možná ani pro samotnou Evičku ne, pokud by do něj po letech nahlédla. Zuzana Říhová (na snímku) v něm ale viděla nevšední příležitost vymyslet si na základě autentického materiálu vlastní příběh.

Postavou, bez které by se novela neobešla, je matka Evičky. V deníku však na sebe neprozradila víc, než co je zjevné ze způsobu, jakým si své záznamy vedla. Patrné je zejména puntičkářství a jistá zahleděnost do sebe sama. O povaze otce nebylo z deníku možné vypozorovat nic, kromě jediné neutrální poznámky o příchodu z práce. O to víc tvůrčí svobody spisovatelka měla. "Chtěla jsem se vyhnout patosu, který by příběh degradoval. Postavy jsem nepsala tak, aby se čtenáři zalíbily, ale aby reflektovaly to všední, banální a přízemní v nás."

Každý z manželů vnímá sám sebe očima druhých. Udělat dojem na okolí je zásadní předpoklad pro spokojenou existenci. Muž si raději nechá zhotovit menší oblek, než by před švadlenou přiznal skutečné míry. Žena pozve "přítelkyni" na čaj v takový čas, aby byla svědkem zkoušky rozešitého kostýmu, kterým se chce pochlubit. Nicméně ani mezi postavami, které jsou z hlediska sociálních rozdílů protikladem středostavovského manželského páru, se nesetkáváme s ryze kladnou postavou. Na rozdíl od Eviččiných rodičů řeší švadlena a služka skutečné problémy. Ve srovnání s nechtěným těhotenstvím a následným potratem je špatná barva ženina kostýmu malichernou záležitostí.

Článek vznikl na základě besedy v Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze, která se konala v rámci literárního projektu Střední školy designu a umění, knižní kultury a ekonomiky Náhorní. Dvouletý projekt s názvem Učme se číst, čtením se učme je podpořený programem Erasmus+. Žáci měli možnost diskutovat se Zuzanou Říhovou o možnostech, jak využívat autentický materiál v tvůrčím procesu. Sami si to pak vyzkoušeli ve workshopech, jejichž součástí byly rozhovory s pamětníky z Centra RoSa.

Jak daleko je z bodu A do bodu B?

Zuzana Říhová na textu pracovala patnáct měsíců během svého pobytu v Oxfordu. Přiznává, že nejprve musela vzniknout Evička - verze A, aby se mohla pustit do Evičky - verze B. "I když je pro autora těžké škrtat, protože ví, kolik času nad textem strávil, je důležité to udělat. Čtenář se nesmí nudit," vysvětluje jeden z aspektů tvůrčího procesu.

Deník končí záznamem z 11. listopadu 1940. Následují už jen prázdné stránky, které zákonitě vyvolávají otázku, co se v rodině asi stalo, že zůstal nedopsaný. Vzhledem k okolnosti, že se jedná o dobu druhé světové války, mohly být pozdější osudy celé rodiny pochopitelně tragické. Spisovatelka se ale nechtěla skutečností nechat příliš ovlivnit, proto se do pátrání pustila, až když kniha byla hotová.

"Oslovila jsem instituce, které pracovaly se seznamy židovských obyvatel. Předpokládala jsem, že se jednalo o židovskou rodinu. Až mi jeden pečlivý zaměstnanec knihovny napsal dotaz, zda se u jména, které jsem uvedla, nejedná o překlep. Navrhl hned jméno, které dle něj sedí. A opravdu," vzpomíná autorka. Nakonec se jí podařilo zjistit, že rodina Jaroslava a Jaroslavy v pořádku přežila válku a sama Evička se dožila věku čtyřiasedmdesáti let. Pravděpodobně právě při vyklízení její pozůstalosti někdo deník odnesl do vetešnictví. A dobře udělal...

Text a foto: Pavlína Vočková