5/2020

Čtení knih je jedna z nejzábavnějších činností, jaké na světě existují

Markéta Hejkalová je pro mě symbolem moderní erudované ženy, která zvládá neuvěřitelné množství aktivit. Posuďte sami: píše vlastní tvorbu (její zatím poslední román Měj mě rád/a vyšel roku 2017), věnuje se překladatelské činnosti, se svým manželem založila v roce 1994 nakladatelství Hejkal a také od roku 1991 pořádá Podzimní knižní veletrh, který je tak vůbec nejstarší knižní akcí tohoto druhu u nás. Je to žena s nesmírným rozhledem a nadhledem, která dokáže barvitě vyprávět o svém dětství stejně jako o finské literatuře, podobně o politické situaci u nás nebo o významu slova svoboda. Posuďte sami...

Váš tatínek byl uznávaný historik a hungarista, dalo by se tedy očekávat, že půjdete v jeho šlépějích. Proč jste si místo maďarštiny vybrala ruštinu a finštinu?

Já jsem šla v jeho stopách! Můj táta dostal v polovině šedesátých let unikátní možnost jet na rok do Finska, aby se naučil další ugrofinský jazyk, tedy finštinu. My jsme s ním jet nemohli, ale pro mě se díky tátovým dopisům, pohledům a vyprávění stalo Finsko vysněnou, pohádkovou zemí. Dokonce jsem se tehdy naučila první finské slovo. Dítě se finsky řekne lapsi, ale já jsem si myslela, že to táta nějak komolí a že to má být dva psi. Prostě co je u nás jedno dítě, to jsou ve Finsku dva psi. Zdůrazňuji, že jsem byla opravdu malá. Ale jazyky mě bavily, chtěla jsem se naučit nějaký, který skoro nikdo neumí, to už dnes u finštiny dávno neplatí, a který mi otevře cestu do svobodného západního světa. Proto jsem si vybrala místo maďarštiny finštinu. Ruštinu jsem si nevybírala, v osmdesátých letech, když jsem studovala, byly kombinace předem dané. Tím ale nechci říct, že bych studia ruštiny litovala.

Z finštiny jste přeložila řadu děl, zvláště knihy od M. Waltariho a A. Paasilinny. Co vás přitahuje k tvorbě těchto představitelů finské literatury?

Ziskuchtivost! Když jsme v devadesátých letech s manželem založili nakladatelství Hejkal, hledali jsme zajímavé, literárně hodnotné, ale také dobře prodejné knihy, a z tohoto hlediska byl Mika Waltari ideální autor. Skoro všichni Češi ho znali, ale jen jako autora jediné knihy, Egypťana Sinuheta, a byli zvědaví na jeho další díla - ať už na historické romány, nebo na velmi zajímavé romány a novely z autorovy současnosti. Z těch považuju za nejlepší "malý román" Město smutku a radosti. Waltariho jsem tedy začala překládat proto, aby si naše nakladatelství vydělalo peníze - ale při tom překládání jsem ho poznala do hloubky, oblíbila jsem si ho, dokonce jsem napsala i jeho životopis Fin Mika Waltari. Asi jako žena, která se vdá pro peníze, ale pak se do manžela zamiluje. Humoristu Arta Paasilinnu mi doporučil můj učitel finské literatury Jan Petr Velkoborský, který pro nás také několik jeho knih přeložil.

Myslíte si, že české čtenářstvo dostatečně doceňuje roli překladatelů, nebo byste v tomto ohledu uvítala změnu?

Pro mě je překládání především služba autorovi - a také čtenářům. Musím českým čtenářům sdělit nejenom to, co autor říká, ale i jak to říká. Nejlepší odměnou kromě honoráře je pro mě to, když si čtenář při čtení mého překladu ani neuvědomí, že kniha byla původně napsána jinak než česky. Mám výhodu - a zároveň nevýhodu - že se na věc dívám ze dvou stran, jako autorka i jako překladatelka. Z hlediska autorky si myslím, že práce překladatele není s prací autora srovnatelná a uvádění jména překladatele na obálkách nepovažuju za důležité. Na druhé straně ale chápu zejména mladší kolegy a jejich volání po uznání a zviditelnění - bez překladatelů bychom byli nepředstavitelně ochuzeni o kontakt se světem a s literaturami jiných národů.

Jak vás překladatelství ovlivnilo ve vlastní tvorbě?

Vždycky jsem chtěla především psát, a překládání pro mě bylo určitým mezistupněm, způsobem, jak se přiblížit literatuře, protože překladatel je přece jen skryt za autorem, nenosí tolik svou kůži na trh. Překládání mě naučilo - a pořád učí - práci s jazykem a jeho různými vrstvami. Na druhé straně - když píšu něco nového, nemohu v té době něco nového překládat, bojím se, že by mě překlad nepřípustně ovlivňoval při psaní. A psaní je pro mě čím dál důležitější.

Knižní svět je vám blízký nejen díky překládání a vlastnímu psaní, ale také díky Podzimnímu knižnímu veletrhu, který pravidelně pořádáte v Havlíčkově Brodu od roku 1991. Co bylo impulsem pro založení veletrhu?

V roce 1991 vycházela spousta skvělých knih, vznikalo mnoho nových nakladatelství a knihkupectví, ale nakladatelé a knihkupci o sobě navzájem nevěděli, nové knihy se těžko dostávaly ke čtenářům. Připomínám, že to bylo v době před internetem, e-maily, sociálními sítěmi. Cílem veletrhu tedy bylo hlavně navázání kontaktů mezi novými nakladateli, knihkupci a knihovnami. Prvního ročníku v roce 1991 se zúčastnilo osmdesát nakladatelství z celého tehdejšího Československa, pak počet postupně rostl až k současným sto šedesáti. Zajímavé je, že zatímco v devadesátých letech si lidé chodili na veletrh hlavně kupovat knihy za co nejlevnější ceny, po roce 2000 začal návštěvníky čím dál víc zajímat doprovodný program. Ten už je dnes velmi rozsáhlý a řada lidí na veletrh jezdí hlavně kvůli němu.

Tento rok, konkrétně 23. a 24. října 2020, se bude konat jubilejní, v pořadí 30. ročník. Je už známo motto - Země úsměvů, přičemž pozornost tu bude zaměřena na humoristickou tvorbu. Vzniká u nás v současnosti dostatek knih tohoto žánru?

Motto Země úsměvů neodkazuje jenom k humoristické literatuře, ale také k radosti a k tomu, že čtení knih není nebo by neměla být nudná povinnost, jak se to někdy prezentuje, ale jedna z nejzábavnějších činností, jaké na světě existují. A také odkazuje k naší typicky české skepsi, tedy k ironii, satiře a grotesce. Humoristické literatury u nás vychází podle mě málo. Je to sice škoda, protože smíchu není nikdy dost, ale ani se nelze divit - myslím, že napsat dobrý humoristický román, tj. takový, u kterého se zplna hrdla smějeme, ale který přitom není plytký ani připitomělý, je hodně obtížné. Skvělé humoristické knihy, jako je třeba Poslední aristokratka Evžena Bočka, se dají spočítat na prstech jedné ruky.

A žijeme podle vás v Zemi úsměvů? Je tu místo pro optimismus? A co pro vás znamená svoboda?

Máme svobodu a to je pro mě úplně nejdůležitější. A v zemi úsměvů rozhodně žijeme - ať už to bereme doslovně, tedy v zemi, kde skoro všichni, kdo chtějí, mají střechu nad hlavou, nikdo netrpí hladem, a které se vyhýbají války a přírodní katastrofy, nebo ať to chápeme s ironií. Při sledování určitých výsečí naší politiky - pro mě konkrétně premiéra a jeho výroků a činů - se nelze ubránit smíchu, byť je to často smích hořký, komedie plná omylů.

Jste neuvěřitelně všestranná žena - překládáte, píšete, organizujete úspěšný knižní veletrh, navíc provozujete prodejnu potravin a stylovou kavárnu. Jak to všechno zvládáte?

Lichotíte mi, až taková superžena nejsem. Prodejnu potravin provozuje od začátku 90. let hlavně můj manžel jako rodinný závazek a dědictví, v tom mu pomáhám minimálně, a s kavárnou jen o maličko víc. Myslím, že se toho dá hodně stihnout, když si člověk umí správně zorganizovat čas. Ale samozřejmě všechno má svou cenu - když chcete stihnout víc věcí najednou, nutně musíte být povrchnější, nemůžete jít do takové hloubky. Někdy si říkám, že bych nejradši jenom psala a všechno ostatní pustila z hlavy - ale nevím, jak dlouho by to fungovalo, a jestli vůbec. Čas na relaxaci samozřejmě mám, záleží jenom na mně, kdy si jej "vyberu". Nejlepší relaxace je stejně čtení - a taky cestování, výlety, čas s přáteli a kamarády.

Nedílnou součástí vaší kavárny je netradiční maskot - los. Jaké cesty ho zavedly do českých končin?

Architekt Milan Stejskal nám kavárnu navrhl v severském stylu, tedy i s vycpanou losí hlavou. Původně jsem si myslela, že to nebude problém, že vycpané losí hlavy se povalují v každém helsinském bazaru, ale ukázalo se, že tomu tak není. Shánění bylo hodně obtížné, ale také zábavné a dobrodružné. Nakonec jsme ji objevili až v odlehlé obci Kauhajoki asi čtyři sta kilometrů nad Helsinkami. Když jsme pro ni jeli, spustila se sněhová vánice, bloudili jsme v bílé tmě, losí hlava se nám sotva vešla do auta, na každé straně zbýval snad milimetr. Tenhle zážitek se dokonce promítl do jedné mé povídky. Jmenuje se Láska z Laponska a vyšla v antologii Až se zamiluju. Kavárna je nejenom losí, ale také knižní. Lidé si v ní mohou číst a kupovat knihy našeho nakladatelství, ale také jsme tam ve spolupráci s Krajskou knihovnou Vysočiny zřídili výměnnou knihovnu. Lidé si tam mohou zdarma vybírat knihy a místo nich zase jiné přinášet. A také je i jazyková. Losovu (a moji) finštinu zatím nevyučujeme, ale každý týden pořádáme hodiny anglické a německé konverzace.

Za své zásluhy jste obdržela několik významných ocenění, např. Skleněnou medaili Kraje Vysočina. Co pro vás znamenají?

Také jsem čestná občanka Havlíčkova Brodu - z tohoto ocenění mám největší radost, i když mi žádné praktické výhody nepřináší, nemám třeba zadarmo popelnice ani parkování na náměstí a ani na úřadech se ke mně často nechovají lépe než k ostatním, nečestným občanům. Ale vážně: skleněné medaile Kraje Vysočina si velmi vážím, a ještě víc si vážím spolupráce s Krajem Vysočina a s městem Havlíčkův Brod při Podzimním knižním veletrhu. Na druhé straně si myslím, že formální ocenění se nemají přeceňovat. Možná ještě důležitějším oceněním jsou lidé, kteří každý rok přicházejí na můj veletrh, a čtenáři, kteří čtou moje knížky a pak mi třeba napíšou nebo řeknou, že se jim některá líbila, nebo že jim dokonce v určité životní situaci pomohla. A čeho bych chtěla v pracovním životě dosáhnout? Chtěla bych napsat ještě několik knih, které si najdou cestu ke čtenářům, a uspořádat ještě aspoň dvacet Podzimních knižních veletrhů.

Autorka: Marta Šimečková, Foto: archiv Markéty Hejkalové

Na dvojkole za svobodou

Narodil se v Praze. Od malička ho přitahovala matematika a hudba. Podílel se na počátcích vývoje počítačové vědy a výpočetní techniky v Československu, Francii a USA. Antonína Svobodu (1907 -1980) se kdysi snažili vymazat z české vědecké historie.

Už v patnácti pronikl do vysokoškolské matematiky: diferenciální a integrální počet, diferenciální rovnice, lineární algebru atd. Po maturitě studoval elektroinženýrství, stal se elektrotechnickým inženýrem a asistentem Matematického a Fyzikálního ústavu na pražské technice a zároveň pokračoval ve studiu matematiky a fyziky na Univerzitě Karlově. Během studií se zamiloval do studentky astronomie a fyziky Milady (Miluny) Joannelli a oženil se. Roku 1936 obhájil disertační práci, která se týkala použití tenzorového počtu pro návrh elektrických sítí.

Bridž a hudba

Hrál skvěle na piano. Přivydělával si jako korepetitor pěveckého sboru. Byl členem Pražského dechového kvinteta a občas hrál na tympány s Českou filharmonií. Jeho největším koníčkem byl bridž, hra i teorie. V roce 1935 vydal svou první knihu Nová teorie bridge.

Během studia fyziky ve Spektroskopickém ústavu profesora Václava Dolejška na UK se seznámil s Vladimírem Vandem. V roce 1935 nastoupili do oddělení fyzikálního výzkumu firmy Škoda. Toto oddělení bylo společným pracovištěm Škodových závodů a Spektroskopického ústavu UK. Věnovali se akustickému zaměřování letadel, jejich zaměřovač určený pro protiletadlové dělostřelectvo byl vlastně jedním z prvních mechanických analogových počítačů.

Na Sorbonně

V prvních dnech okupace se ministerstvo obrany snažilo zachránit významné odborníky. Mezi ně patřili i Antonín Svoboda a Vladimír Vand. Pod záminkou studia na Sorbonně je poslali do Francie. Stali se poradci francouzské vlády a spolupracovali s firmou SAGEM (La Société d'Application Générale d'Electricité et de Méchanique). Tam měli možnost pokračovat na vývoji systému řízení protiletadlové palby. Antonín Svoboda byl požádán o pomoc při řešení navigace ponorek, navrhl speciální analogový počítač, který dokázal chyby průběžně upravovat. Ve Francii v prosinci 1939 se Svobodovým narodila dvojčata. Přežil pouze syn Tomáš.

Když dokončovali s Vladimírem Vandem konstrukci zařízení, německé jednotky již pronikly hluboko do vnitrozemí. Promeškali tak všechny možnosti cestovat na jih Francie vlakem. Koupili kolo a dvojkolo a vyrazili na čtyř set kilometrovou cestu. Vand jel na dvojkole s paní Milunou. Antonín na druhém vezl svého několikaměsíčního syna Tomáše. Dokumentaci díla skryli do rámu.

Po příjezdu na jih se přihlásili k české jednotce dobrovolníků, díky tomu se mohli připojit k dobrovolnické jednotce a nastoupit na loď do Anglie. Vojenské předpisy ale nedovolovaly nalodění paní Svobodové a malého Tomáše. Rozhodli, že se rozejdou a na loď nastoupí jen Vladimír Vand. Bohužel kolo i s dokumentací musel hodit do moře. Na palubu nesmělo a nebyl čas ji vytáhnout. Mezitím Svobodovi putovali na dvojkole zpět do Toulouse. Antonín se spojil co nejdříve se zpravodajskou službou a dostal nový rozkaz - přemístit se do ještě svobodné Marseille, odtud do Portugalska a USA.

Španělský konzulát jim odmítl vystavit na cestu do Portugalska přes Španělsko tranzitní víza, ale díky náhodě získala paní Svobodová pas s vízem od jisté paní Garlandové. Její muž s pomocí francouzských úřadů odplul do Casablanky. Zde získal potřebné tranzitní vízum přes Španělsko a zástupce firmy Baťa mu zakoupil lodní lístek pro celou rodinu z Lisabonu do New Yorku.

Z USA domů

Po příjezdu do USA získal místo ve firmě ABAX Corporation v New Yorku, kde pokračoval v práci na vývoji systému protiletadlového zaměřovače. Po vstupu USA do války, 11. prosince 1941, byl projekt dokončen a americká vláda finančně podporovala výrobu jeho prototypu. Zaměřovač proti letadlům nebyl použit, ale Svoboda dostal nabídku působit ve Radiation Laboratory, která byla součástí slavného Massachusettského technického ústavu (MIT - Massachusetts Institute of Technology). Zde působil do konce války a navrhl část systému MARK 56, radarového zaměřovače pro řízení protiletadlové palby. Bylo třeba navrhnout analogový počítač.

Když se vrátil po válce do Československa, pracoval se svým týmem na vývoji počítačů SAPO a EPOS. V roce 1947 měl ještě šanci navštívit Harvardovu univerzitu, Institut pokročilých studií (Institute of Advanced Study) v Princetonu a univerzity v Pennsylvanii. Práci na prvním československém elektromechanickém počítači SAPO zahájil v roce 1951. Na počátku šedesátých let vyvíjel nový typ počítače EPOS 1, 2.

Znovu emigrace

Život i podmínky k práci byly pro něho natolik obtížné, že se rozhodl v roce 1964 znovu opustit Československo. Stal se profesorem počítačové vědy na California University v Los Angeles. Měl opět příležitost podílet se na vzniku počítačové techniky a setkat se s matematiky, kteří stáli u zrodu počítačové vědy, jako byli Howard Aiken, John von Neumann, Vannevar Bush a Hubert M. James, který jej seznámil s matematickým základem teorie servomechanismů.

Po Svobodově odchodu z Prahy za ním emigrovala řada jeho spolupracovníků a žáků. Doma nesměl být citován a vedení Komunistické strany Československa se rozhodlo vymazat jeho jméno z historie. Dnešní mladí počítačoví nadšenci ani běžní uživatelé výpočetní techniky nemají často ani tušení, že Československo bylo kdysi v počítačové technice na špičce vývoje. Obdivují počítače přicházející různých značek a z různých zemí, a netuší, že na konstrukci mnoha z nich se dodnes podílejí vědci a inženýři, kteří se to naučili v Praze.

Autorka: Eva Kaiserová podle textu doc. Aleny Šolcové v publikaci Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích, Foto: archiv doc. A. Šolcové

"Tak jako je Švýcarsko velmocí v hodinkách, mohlo by být Československo velmocí v počítačích."

Pravda, to je cesta z krize...

Tak zněl jeden z transparentů, který zachytily fotografie revolučních událostí roku 1989. A slogan pokračoval ještě dále - "...jdeme s vámi! Televize." Za transparentem stáli pracovníci Československé televize, kteří měli velký podíl na tom, že se o událostech po 17. listopadu 1989 začalo informovat na poměry neobvykle svobodně a objektivně. Osmi dnům, které otřásly televizí, byl věnován historický seminář, pořádaný dnešní veřejnoprávní televizí.

V listopadu minulého roku jsme si připomněli třicet let od událostí 17. listopadu 1989 a je jenom logické, že různé státní i nestátní instituce v této době vzpomínají na roli, kterou v oněch dnech sehrály ony samy i jejich pracovníci a představitelé. Česká televize pravidelně pořádá semináře a kolokvia pro své někdejší (i současné) pracovníky, veřejnost a zástupce médií, kde se své vlastní roli v klíčových bodech našich dějin věnuje. V roce 2018 to byl mimořádně úspěšný a zajímavý seminář o roli pracovníků, hlasatelů (a hlasatelky) či kameramanů Československé televize v událostech srpnové okupace roku 1968, v souvislosti s výročím 17. listopadu se v posledním semináři připomněla úloha televize v událostech roku 1989.

Vývoj ve vysílání

Na zpravodajství ČST můžeme krásně vidět - a seminář to potvrdil - jak rychle se měnila atmosféra na Kavčích horách. Večer 17. listopadu 1989 ve zpravodajské relaci ještě hlásila, že "někteří účastníci studentského shromáždění jej využili k projevům otevřeného nesouhlasu se současnou politikou strany a československé vlády a strhli svým příkladem i většinu ostatních. Ve večerních hodinách došlo v centru města k pokusům o narušení veřejného pořádku. Na místo se dostavili příslušníci pořádkových jednotek a byla přijata opatření k udržení klidu a pořádku." Zpráva se nesla plně v linii výkladu a propagandy vládnoucího komunistického režimu.

O dva dny později už Televizní noviny přinesly krátkou obrazovou reportáž z Václavského náměstí zachycující Pražany u sochy svatého Václava, kteří zapalovali svíčky a projevovali nesouhlas s politikou KSČ a vlády ČSSR. Ve 21.58 byly pak přerušeny pořady vysílané na obou televizních programech a na obrazovce vystoupil člen ústředního výboru KSČ a předseda české vlády František Pitra s prohlášením, které mělo situaci v Praze uklidnit. Opak se stal skutečností.

Ledy se lámou

V pondělí 20. listopadu se situace začala lámat i na Kavčích horách. V redakcích a na dalších pracovištích ČST Praha od rána probíhaly diskuse o brutalitě pátečního zásahu a zprávě o údajné smrti studenta Martina Šmída. Zaměstnanci začali sepisovat a podepisovat protestní prohlášení proti násilí na Národní třídě. Redaktoři ČST se pokusili, částečně na vlastní pěst a s rizikem případných represí, o široké zpravodajství z pražského dění. Televizní noviny obsáhle informovaly o situaci mezi vysokoškoláky, mládeží a umělci a o jejich názorech. Moderátor oznámil, že rozhovory s nimi nebyly ve střižně upravované. Zpravodajství se snažilo postihnout vše důležité, co se v Praze ten den odehrávalo. Na obrazovce se objevila reportáž ze zaplněného Václavského náměstí a dění u sochy svatého Václava, moderátoři přečetli stanoviska, která přišla do televize, a krajští redaktoři informovali o situaci v jednotlivých krajích.

Revoluce jde z garáží

V úterý 21. listopadu se v garážích přenosové techniky dopoledne sešli pracovníci přenosů, provozu společné techniky, úseku elektroniky a úseku osvětlovací techniky pracující na přenosech, aby na odborové půdě vyjádřili protest proti zásahu na Národní třídě. Setkání zhruba stovky lidí se v průběhu dne rozšířilo na více jak tisícihlavý mítink. Účastníci tohoto mítinku odmítli podpořit protestní prohlášení, které připravili komunisté přenosové techniky, a sepsali vlastní. V něm vyzvali k vyšetření pátečního zásahu a potrestání viníků a žádali, aby zpravodajství ČST bylo "pravdivé, objektivní a úplné". Toto i další vývoj přiblížil příspěvek "Z garáží na generální stávku," který v rámci semináře zazněl.

Z "Václaváku" téměř živě

Dne 22. listopadu 1989 se konala velká demonstrace na Václavském náměstí. Československá televize ji chtěla pokrývat živě. První přímé vstupy se vysílaly do chvíle, kdy v rozhovoru jeden z respondentů ocenil politiku Dubčekova vedení KSČ v roce 1968. Vstup byl přerušen a nahrazen videoklipy. Když bylo vysílání z Václavského náměstí obnoveno, jen zasvěcení věděli, že rozhovory byly natočeny, zkontrolovány, a teprve poté vysílány a vydávány za přímý přenos. Řečníci na balkoně vydavatelství Melantrich se do vysílání se svými vystoupeními nedostali vůbec. Přímý přenos z demonstrace na Václavském náměstí tak vlastně neproběhl. Druhý den obsadili areál Kavčích hor příslušníci pohotovostního pluku SNB. Po masivních protestech zaměstnanců ČST byl pluk ještě ve čtvrtek stažen. To už byl ale jeden z posledních záchvěvů režimu ve vztahu k televizi. Pro řadu lidí po celé republice bylo vysílání ČST - i díky nasazení a statečnosti mnoha jejích pracovníků - hlavním zdrojem informací o dění v Praze a tedy do určité míry i roznětkou protestů proti režimu v regionech. I proto si tato činnost rozhodně zaslouží připomínání a ocenění.

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv