17/2020

Aloisovy ponožky do každé rodiny!

Projekt Aloisovy ponožky vznikl na podporu lidí s Alzheimerovou chorobou. Nadace Seňorina, která jej zaštiťuje a z výtěžku financuje svou práci, si za svého patrona zvolila Jakuba Koháka. Nepřehlédnutelného režiséra, baviče, moderátora, herce, spisovatele, sportovce a člověka se srdcem na dlani.

Nafotila se celá série snímků Jakuba s ponožkami na rukou, na nohou, na hlavě. Nejsou to ledajaké ponožky. Jsou barevné, veselé a každá v páru jiná. Mají symbolizovat problémy nemocných, kteří si často nevědí rady s tím, co do ledničky, co na nohy - ale přejí si prožít, jako každý z nás, důstojný, klidný a spokojený život. Nadace Seňorina jim s tím chce pomoci.

Jste člověk mnoha profesí, autor s darem improvizace, legrace až srandy, ale máte blízko i k závažným věcem, k nimž vaše patronství v nadacích na pomoc lidem určitě patří. Rozmýšlíte, ověřujete, když se na vás obrátí někdo s prosbou o pomoc?

Pokud někdo uzná, že jsem vhodným kandidátem a mohl bych v nějaké charitativní věci pomoci, snažím se vyhovět. Asi by nebylo dobré, abych byl patronem desítek nadací, takže trochu korigovat to musím. Ale jdu do toho "po hlavě", neověřuju si nic. Většinou mě oslovují nadace, o kterých už jsem slyšel či četl, takže jim důvěřuju. Nestalo se, že bych měl pocit, že mě někdo zneužívá.

Projekt jste sám vymyslel?

Přišel jsem už k hotovému, ale myslím, že je to skvělý nápad. Aloisovy ponožky jsou spojeny s Alzheimerovou chorobou. Pacientům, kteří touto nemocí trpí, se reálný život vzdaluje, neorientují se v běžných situacích, pletou si věci. Proto ponožky, každá jiná, symbolizují bezradnost, kterou mnohdy pociťují. Musím se ale přiznat, že přestože touto nemocí netrpím, nosit takovéto ponožky mi přijde zábavné a legrační. Je to pro mne symbol kreativity, svobodné vůle a nekonvenčnosti.

Máte je doma?

Několik párů. Je to lahoda a zážitek v nich chodit. Doporučuju - Aloisovy ponožky do každé rodiny! Mí synové jsou ještě malí, byly by jim velké, takže je nosit nemohou, ale chodí je alespoň obdivovat do skříně. Důležité je, že veškerý výtěžek putuje do Centra Seňorina, kde s nemocnými lidmi pracují při každodenních aktivitách.

Je pro vás velkou zodpovědností nebo spíše poctou, když vás někdo osloví?

Když si mě někdo vyhlédne a osloví, znamená to, že má ve mě důvěru, a to potěší. Vždycky se snažím udělat vše, jak mohu nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen. Jak to celé dopadne, to už ovlivnit nemohu. Zatím jsem podstoupil jednu "fotoseanci", seznamuji s akcí své známé v širokém okolí. Podařilo se mi i to, že jako patron kalendáře jedné modelky, která si přála výtěžek poskytnout na dobročinné účely, jsem jí poradil adresu Centra Seňorina. Bylo fajn, že tam peníze poslala. Jestli v souvislosti s projektem přijdou nějaké další aktivity - besedy, programy- zúčastním se jich rád. Také jsem rozdal ponožky kamarádům ve svém fotbalovém týmu a byli nadšeni.

Myslíte, že problematika Alzheimerovy choroby je v povědomí lidí dostatečně známá?

Pokud je člověk zdravý, nemá důvod pátrat. Na světě je k prozkoumání tolik věcí, které mohou naladit pozitivněji než nemoci. Přál bych si, aby byl život šťastný a radostný, ale pokud se něco takového stane a choroba přijde, pak je na místě zjišťovat, a myslím, že dostatek informací a institucí, které mohou pomoci, nalézt lze. Všem samozřejmě přeju, aby to nepotřebovali.

Jaký máte pocit ze současného vztahu mezi generacemi, mohou podobné projekty, ponožky spíše pro mladé, choroba postihující především starší, napomoci porozumění?

Vždycky je to složité. Záleží na výchově, tradicích a hodnotách, které každá rodina vyznává. Určité problémy přináší doba, ale myslím, že tak špatné to zas není. Díky technice a různým vymoženostem mladá generace těm starším trošku "odskočila", ale to neznamená, že by se úplně odpojila. Mládí bylo vždycky dravé, tak to je.

Stačí zalistovat ve vaší knize Kůly v plotě, a najednou už nejste jen autorem humorných, někdy až "černohumorných" reklam a různých skečů, ale i velmi empatický a citlivý člověk. Byl jste zlobivé nebo tiché dítě?

Jako dítě jsem býval hodný, raubíř jsem až teď, to mě život naučil. Je to ve mně tak nějak namíchané. Jako malý jsem se často zamýšlel nad pomíjivostí života a hodně o tom dumal. Soucítil jsem se starými lidmi, vnímal jejich pomalou chůzi a myslel na to, že i oni bývali kdysi dětmi...

Říkal o vás doma někdy někdo, že z vás nic nebude?

To ne. Doma mi říkávali, že k životu a správnému vývoji patří vše, co dělám, i když to někdy nedopadne. Nikdy žádné výčitky. Dokonce vzpomínám, že když jsem si jednou hrál na indiána, trefil jsem šípem omylem tatínka přímo do čela. Nezlobil se, měl radost, že jsem se trefil - to byl přístup! Nehanět děti za něco, co se nepovede, co se zdá, že nemá smysl. V jejich očích to smysl má a kdo ví, co to jednou přinese.

Jste vy sám přísný rodič, mají vaše děti pevný režim?

Přísný otec nejsem, u nás je všechno v klidu. Rádi bychom, aby děti měly režim, ale moc se nám to nedaří. Něco nastavíme a druhý den porušíme. Kluci, i když jsou malí, už se projevují jako osobnosti a neradi se podřizují, což na jedné straně chápu a podporuju, ale zase dobře vím, že bychom je usměrňovat měli. Snažíme se, ale ne vždy se to povede...

Váš profesní záběr je velmi široký, sám ale uvádíte, že "hlavním oborem" je reklama, kde jste získal i mnohá prestižní ocenění. Máte ambice někdy v budoucnu režírovat i celovečerní film?

S reklamou jsem začal hned po FAMU. Je na ní bezva, že to není dlouhodobé, člověk neupadne do stereotypu, potkává nové lidi, nové projekty, a to mě baví. Reklamní spoty vymýšlí agentura zákazníka, ale režisér je dotváří, vylepšuje, dává do filmové podoby. V reklamě se točí i víc peněz, což je u tvorby jakéhosi celku dost podstatné hledisko. Abych byl ochoten dělat celovečerní film, musel bych být přesvědčen, že ta látka má smysl, že má skvělý scénář a dostatek peněz na realizaci - a takový se mi do ruky ještě nedostal. Ale není to sen, za kterým bych šel "hlava nehlava", uvidíme.

Často moderujete sportovní, společenské či firemní akce. Jde o pečlivě připravené scénáře, kterých se držíte, nebo jste mistrem improvizace?

Nepřipravuju si skoro nic, potřebuju jen znát podstatné informace a potom věci, které musí zaznít, a následně se umím pohybovat v určitých mantinelech. Stávají se různé věci, nečekané, směšné, ale mou výhodou je, že mám rád trapné situace a hned tak něco mě "nepoloží". Jednou jsem měl na pódiu vrcholné představitele podniku, kteří mi nebyli schopni jednoduše vysvětlit, jak jejich produkt funguje. Pro mě to ale bývají příjemné a milé večery či odpoledne.

Umíte si dělat legraci úplně ze všeho, nebo máte hranice, za které nejdete?

Každý v sobě máme nějaké hranice. Někdo by třeba nikdy nepropagoval alkohol, ale to není můj případ. Já bych nikdy nevtipkoval o lidech nemocných, postižených, o různých znevýhodněných menšinách. Takové věci zásadně odmítám, nebývá to často, ale občas se to stane.

Jste rozený Pražák, ale velmi autentický ve filmech z venkovského prostředí. Utíkáte rád do přírody?

Z venkova jsme vlastně všichni, alespoň naši předci. Já jsem ale vyloženě městský typ, a že mi jdou zahrát "venkovští chasníci", to se lehce okouká. Máme sice kousek za Prahou chaloupku, ale do lesů moc neutíkám. Kluci jsou po mně, takže když je vyhlášen rodinný výlet, nikomu se moc nechce, velké nadšení to v nás nevyvolává. Nakonec ale jedu rád, protože to jsou společně sdílené zážitky, které nic nenahradí. Vždycky to musí mít nějaký cíl - třeba výstava koček, výstava pivních tácků, nějaká přehlídka...

Co vám udělalo v poslední době největší radost?

Mladší syn Jiřík oslavil nedávno čtvrté narozeniny a dostal kytaru. Hned nám na ni zahrál, vůbec nevíme, jak se to naučil, ale potěšil nás. Říkáme mu Duda, protože když byl maličký, neuměl říkat Jura. Duda, které vyslovoval, se nám líbilo, tak už mu zůstalo. Moc hezky zpívá, a když posloucháte takového špunta, jak vyzpěvuje, že ...žízeň je veliká, život mi utíká - je to radost. Starší, Honzík, brzy oslaví desáté narozeniny, rád bych zařídil, aby nad naším domem proletělo letadlo s praporem, na kterém by bylo napsáno: Hurá, Honzík - 10 let. Snad se to povede.

Myslíte, že veselé Aloisovy ponožky rozjasní české ulice?

Věřím, že ano. Moc bych si to přál. Byl bych rád, kdyby rozjasnily nejen ulice, ale i mysl a duše všech lidí.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv nadačního fondu Seňorina

Nadační fond Seňorina pomáhá lidem s Alzheimerovou chorobou prožívat podle možností radostný a důstojný život. Ve svém Centru poskytuje odlehčovací služby na pomoc blízkým nemocných, ale i různé kulturní akce, besedy, terapie, tréninky mozku, cvičení. Výjimečnost služeb je založená na principu Montessori: Pomoz mi, abych to zvládl sám. Díky projektu Aloisovy ponožky (nazván byl po lékaři Aloisu Alzheimerovi, který chorobu poprvé popsal) vznikly podle návrhu designérky ponožky kvalitní a krásně barevné. Jejich nákupem je možné udělat radost sobě či někomu blízkému a zároveň podpořit činnost nadace. Jak potvrdila zakladatelka Jarka Švarcbachová, která spolu se svou kolegyní před třemi lety projekt vymyslela, zájem je čím dál větší. Díky tomu může Seňorina realizovat bohatý aktivizační program pro své klienty.

Mám ráda volný prostor ve výběru

Velkou láskou Ivy Bittové jsou housle. Jako vystudovaná herečka hrála v Divadle Husa na provázku v Brně a zahrála si v několika filmech, přesto její umělecké srdce patří hudbě, protože jak říká, hudba nám přináší radost a pocit štěstí. Její hudba zní nejen v koncertních sálech po celém světě, ale také v řadě našich i zahraničních filmů.

Hudba vás provází celý život, jako sestry Idu a Reginu. Talent a lásku k ní jste zdědila po otci známém muzikantovi Kolomanovi Bittovi. Jaké jste měla dětství?

Žili jsme naplno hudbou, hudba zněla každý den v našem domě, bylo to výjimečné radostné dětství, které mě dodnes provází životem.

Vystudovala jste hudebně dramatickou konzervatoř v Brně a hrála v brněnském Divadle Husa na provázku, kde vás proslavila role Eržiky v muzikálu Balada pro banditu. Nechybí vám dnes divadlo?

Divadlo a studium herectví byl pro mne únik z vážného drilu hodin cvičení na housle. Herectví mi blízké nebylo, i když okolí mi dávalo najevo značně velkou spokojenost a odezvu. Divadlo mi nechybí, možná i proto, že koncertování je vlastně také umělecké ztvárnění jakési exprese na pódiu/jevišti. Je to ovšem daleko svobodnější, nemusím se řídit instrukcemi dominantního režiséra.

Iva Bittová se narodila 22. července 1958 v Bruntálu. Její otec Koloman Bitto hrál v divadelním orchestru v Opavě a později v Rozhlasovém orchestru lidových nástrojů v Brně. Maminka učila v mateřské škole. Vystudovala brněnskou konzervatoř. V letech 1978-1986 byla členkou brněnského divadla Husa na provázku. Působí jako vokalistka, skladatelka a houslistka. Na Univerzitě v Brně vystudovala Teorii a provozovaní praxe staré hudby a Hudební vědu. Koncertuje doma i v zahraničí. Vydala několik CD. Zahrála si v několika filmech: Ostrov stříbrných volavek, Balada pro banditu, Růžové sny, Mikola a Mikolka, Něha, Želary, Tajnosti (nominace na Českého lva). V roce 2018 založila privátní hlasovou školu Žingora. Od 3. března 2020 má americké občanství. Má syny Matouše a Antonína.

Ještě během studia jste debutovala ve filmu Ostrov stříbrných volavek. Následovaly další tituly a za roli v dramatu Tajnosti jste byla nominována na Českého lva. Byl některý z filmů, které jste natočila pro vás výjimečný, na nějž ráda vzpomínáte?

Mému srdci nejbližší jsou Růžové sny. Je to výjimečný film, vytvořený v neuvěřitelném tlaku z nejistot, zda-li vůbec dílo spatři světlo světa. Filmy režiséra Dušana Hanáka v té době byly na "indexu"! Nedávno jsem dostala pozvání do Francie, kde zařadili tento snímek do dramaturgie, jako nejlepší ze slovenské klasiky.

Vaší velkou láskou jsou housle, hru na ně jste studovala nejen na LŠU ale také soukromě u profesora Rudolfa Šťastného. Proč právě housle?

Naplnila jsem sen mého tatínka, který si velmi přál mít syna houslistu. Moje sestra cvičila velmi pilně na violoncello a piano a já, druhorozená dcera, jsem chodila do baletu a hodin houslí k paní učitelce Kuvíkové na LŠU v Opavě. Mé housle však byly často zvlhčené slzami.

Hudba ve vašem podání zní nejen v koncertních sálech po celém světě, na CD nosičích, ale i na operních scénách, v dokumentech a hraných filmech našich i zahraničních. Jaký žánr nejraději hrajete?

Mám ráda volný prostor ve výběru, nikdy jsem se nesoustředila jen na jeden žánr, tak jsem vnímala hudbu od počátku. Díky rodičům a jejich nesmírně velké lásce k hudbě jako takové: od lidovky přes klasiku a jazz až k experimentu. Nemyslím si, že by se v hudbě měly stavět mantinely, hlavně ne už při studiu na školách.

Po letech jste se vrátila do školních lavic a na Univerzitě v Brně vystudovala Teorii a provozovaní praxe staré hudby a Hudební vědu. Co vás k tomu vedlo?

Zájem o prohloubení znalostí, užitečné naplnění volného času a hledání nových zdrojů k zdokonalení vlastní tvorby.

V USA jste založila privátní hlasovou školu Žingora. Co je její náplní?

Je to víkendová škola uprostřed přírody, v lese, studenti mají možnost hledat inspiraci v tichu, poslouchat vítr, zpěv ptáků, šelest listí. Hlasová cvičení, práce s dechem, alikvotní tóny, expresivní vokální etudy, nácvik jednoho i vícehlasů. Škola je mezinárodní a otevřená nejen pro hlas ale i nástrojovou improvizaci. Snažím se předat pozitivní energii každému jednotlivci, umět se také vrátit do dětství, připomenout si naši bezprostřední hravost a smysl pro humor. Hudba nám přináší radost a pocit štěstí! To je to, co opravdu potřebujeme.

Máte dva dospělé syny Matouše a Antonína, s oběma spolupracujete a s Antonínem příležitostně koncertujete jako duo Bittová + Fajt ml. Jak vám je spolu na scéně?

Naše "rodinné" duo je spontánní, na vlně porozumění a vzájemného respektu, vše plyne naprosto přirozené a každým koncertem se posiluje náš vztah.

Procestovala jste řadu zemí, ve Francii vám říkají La Bittova a v USA jste také našla druhý domov...

Ano, jsem stále na cestě poznávání a zdokonalování se. Díky hudbě cestuji v čase a získávám stále nové zkušenosti. Je to má dlouhá cesta, je to má píseň.

Autorka: Veronika Pechová, Foto: archiv Ivy Bittové

Z Medvědího pramene je dnes Medvídě

Mezi světovými válkami byl častým cílem vycházek lázeňských hostů a velmi populární se stal zejména po roce 1945. Jeho voda je čistá, studená, uhličitá, mírně železitá a velmi osvěžující. Řeč je o Medvědím prameni západně od centra Mariánských Lázní. Dnes je mezi místními známý spíš jako Medvídě, i když v mapách je stále uvedený podle původního názvu - Medvědí pramen. Ale ať už mu kdokoli říká jakkoli, historii má tenhle ne příliš známý lázeňský vývěr v Medvědím údolí opravdu bohatou. Dokonce nevytéká ani na stejném místě jako před pětatřiceti lety...

Původní pramen vyschl

Nejstarší zprávy o prameni Bärenquelle (Medvědí pramen) jsou z období před první světovou válkou. Vyvěral z vykotlaného pařezu v těsném sousedství Medvědího potoka. Býval cílem víkendových, ale i jen odpoledních vycházek a místem odpočinku pro lázeňské hosty. V roce 1960 byla do údolí asi dva kilometry od centra Mariánských Lázní umístěna socha medvěda od akademického sochaře Vítězslava Eibla. A tím se stalo místo ještě atraktivnějším a chodilo tam stále víc a víc lidí. Místo se začalo často objevovat i na tehdejších pohlednicích a je jasné, že vedení města se snažilo údolíčko upravovat a vylepšovat.

V roce 1974 nechala radnice postavit větší dřevěný altán, udělat lepší parkovou úpravu a na pozadí staršího monosmrkového porostu vysázet modřín, kleč, vejmutovku i břízu. Město rozhodlo dosavadní jednoduché jímání kyselky nahradit mocnou betonovou kruhovou jímkou. A to se ukázalo jako špatné řešení. Pramen ztrácel na vydatnosti a v polovině osmdesátých let minulého století zcela zanikl. Ale tím jeho příběh nekončí.

Jmenuje se podle medvěda nebo Medvěda?

Jak vůbec Medvědí pramen přišel ke svému jménu? Jsou na to dvě vysvětlení. První praví, že pochází ze středověkého místního názvu Bärenlohe, kde prý dříve měli medvědi svá doupata. Jen na vysvětlenou: medvědi v těch místech opravdu žili, poslední byl zastřelen nedaleko na kynžvartském panství roku 1697. Podle medvědů dostalo jméno údolí, potůček i kyselka.

Druhé vysvětlení souvisí se špeditérem a majitel modrých autobusů, které mezi dvěma světovými válkami vozily hosty po Mariánských Lázních a okolí. Jmenoval se Heinrich Bär (česky Medvěd) a osvěžující železnatá kyselka byla prý jeho nejoblíbenějším pitím. Tomuto druhému vysvětlení názvu ale historici nevěří a mnozí jej dokonce označili za vtip.

Turisté teď chodí k Medvíděti

V osmdesátých letech minulého století pramen vyschl. A to znamenalo i omezení zájmu o návštěvu celého údolíčka. Naštěstí tím příběh Medvědího pramene neskončil. Asi sto padesát kroků proti proudu potoka se objevil nový pramínek, který odborníci brzy prozkoumali. Zjistili, že jeho voda má podobné složení jako původní vyschlý pramen. Jen je trochu "řidší", tedy množství v ní rozpuštěných látek je nižší. Způsobeno je to zřejmě tím, že nový pramínek je v těsné blízkosti potoka, který barví do červena, a mísí se v něm vývěr i povrchová voda. Místní znalci ale tvrdí, že chutná stejně jako ten dřívější, a proto mu zůstalo i původní oficiální označení Medvědí pramen. Mezi mariánskolázeňskými občany se mu ale začalo říkat Medvídě. Pracovníci Technických služeb jeho okolí upravili a vytvořili mu umělý pařez, ze kterého se návštěvníci mohou napít. Na boční stěně visí i hrneček, aby si žíznivci nemuseli nabírat vodu do dlaní.

Medvídě vrátilo do údolí život. Znovu je pro lázeňské hosty cílem vycházek anebo občerstvovacím místem na vycházkových trasách - žluté turistické a zelené lázeňské. Ta vede od Lesního pramene k vyhlídce pojmenované po saské královně Karole, kolem starého městského hřbitova a dál až k odbočce k Balbínovu prameni, který byl objeven při těžbě rašeliny pro lázeňské účely.

Lázně jsou světovou raritou

Radnice zařadila Medvědí pramen na seznam památných míst ve městě a chce okolí léčivého vývěru v lesoparku upravit tak, aby byl ještě důstojnějším turistickým cílem. Počítá se i s opravou sochy medvěda, která má v dezolátních stavu především hlavu.

Mariánské Lázně leží v oblasti, která je mimořádně bohatá na přírodní léčivé zdroje. Na relativně malém území vyvěrá přesto pramenů. Vzhledem k jejich rozdílnému chemickému složení je lázeňské místo v oblasti balneologie světovou raritou. Díky různému složení pramenů lze v Mariánských Lázních léčit řadu nemocí. Teplota vývěrů se pohybuje mezi 7 a 10 °C. Jedná se tedy o studené kyselky. K pitné kúře se využívá minerální voda šesti z nich: Křížového, Rudolfova, Karolinina, Lesního, Ambrožova a Ferdinandova.

Text a foto: Alois Žižka