26/2020

Z vydání:

Cena Michala Velíška - cena nelhostejnosti

Před patnácti lety zaplatil dvaatřicetiletý Michal Velíšek, střihač TV Nova, za pomoc neznámé mladé dívce cenou nejvyšší - životem. Nadace ADRA a TV Nova každoročně udělují cenu, nazvanou jeho jménem, jako veřejné ocenění lidem, kteří nezaváhali a pomohli zachránit zdraví či dokonce život ohroženého člověka.

Vítězslav Vurst (na snímku) pracuje nyní jako hospicový a nemocniční kaplan, inicioval založení tohoto morálního ocenění a je čestným předsedou nominačního výboru. Spolu s patronkou paní Ivou Velíškovou, manželkou Michala Velíška, a někdejší zachráněnou studentkou VŠ Eliškou se osobně podílejí na slavnostním předávání sošky skleněného anděla, symbolu slušnosti, smyslu pro spravedlnost, odvahy rozhodnout se. Toto morální ocenění lidem, kteří nebyli lhostejní a pomohli, je zároveň poděkováním, uznáním a oslavou lidské statečnosti.

Znal jste se osobně s Michalem Velíškem?

Neznal. V době, kdy se ona tragická událost stala, jsem byl předsedou správní rady Nadace ADRA. Tehdy promluvila do televize tisková mluvčí Ministerstva vnitra a pronesla dobře míněnou, ale v té rozjitřené době špatně chápanou větu, že než začne člověk pomáhat, měl by si promyslet, zda sám nebude ohrožený. Že bychom měli myslet na svou bezpečnost je jistě důležitý princip, jenomže v té chvíli na to člověk nemá čas. Tehdy mi zavolal můj syn, rozhořčený, že by to bylo špatné, kdybychom takto měli přistupovat k lidem v nebezpečí. A že bychom je měli spíš ocenit... Mě na základě tohoto telefonátu "chytla" myšlenka udělovat Cenu Michala Velíška.

Jak dlouho trvalo celý projekt připravit?

Šlo to velmi rychle. Zavolal jsem do TV Nova, získal kontakt na paní Ivu Velíškovou, a protože tehdejší primátor Prahy o něčem podobném uvažoval také, spojil jsem se s ním. Město založilo nadační fond Bezpečná Praha a Nadace ADRA Cenu Michala Velíška s dosahem na celou republiku. Sešel jsem se jak s manželkou, tak s rodiči Michala Velíška, získal jejich souhlas a společně jsme stanovili základní principy - že cena nebude použita k politickým a komerčním záměrům, ale k ocenění lidí, neprofesionálů, kteří budou navrženi veřejností. Během několika následujících dnů jsme Cenu Michala Velíška vyhlásili.

Laureáti ceny jsou lidé, před nimiž nejde než smeknout. Je to dáno výchovou, morálními postoji?

Tu otázku jsme si mockrát pokládali a myslím, že jednoznačná odpověď neexistuje. Znám všechny oceněné držitele, mluvil jsem s nimi, žádný z nich neřekl, že by takovou pomoc měl nastavenou jako své životní krédo. Všichni potvrdili, že se rozhodli v daném okamžiku, že nic jiného nešlo udělat a příště by udělali totéž. A mnozí v tom rozhodování zůstali sami, ostatní lidé okolo jen stáli. Je zarážející, že často děti mluví o tom, že zasáhli navzdory lhostejnosti okolostojících. Bezesporu jsou to lidé s otevřenýma očima a otevřeným srdcem. Když jsem se sešel s rodiči Petra Vejvody, šestnáctiletého studenta, který za cenu vlastního života ochránil spolužačku, bylo to velmi silné setkání, které mě utvrdilo, že je to v prvé řadě rodina, která významně ovlivňuje morální postoje každého z nás.

Většina lidí je zároveň velmi skromná a bez vašeho ocenění by pravděpodobně o jejich činu věděl málokdo. Asi by se slušelo připomenout ty, kteří zaplatili za své hrdinství velkou cenu...

Kromě již zmíněného Petra Vejvody to byla například paní učitelka mateřské školy, která zalehla ohrožené děti svým tělem před havarujícím autem a byla při tom šeredně popálená, nebo vychovatelka, která uchránila děti ve školní jídelně před únosem za cenu patnácti bodných ran, které jí psychicky nemocná útočnice zasadila. Mezi oceněnými máme i zastánce slabých, kteří je bránili před napadením a byli velmi surově zkopáni či potlučeni. V letošním ročníku je mezi nominovanými pán, který při střelbě v ostravské nemocnici zachránil život své dcery a sám byl přitom smrtelně zraněn.

Cena Michala Velíška je udělována od roku 2006 lidem, neprofesionálům, kteří bez ohledu na svou bezpečnost zachránili někomu zdraví nebo život. Cenu vyhlašuje Nadace ADRA a TV Nova jako připomínku statečného činu Michala Velíška, který 13. září 2005 odpoledne na pražském Karlově náměstízachránil život mladé studentce a sám byl agresorem zastřelen. Letos na podzim proběhne 15. ročník slavnostního setkání, na kterém získá sošku skleněného anděla nový držitel. Vše o této ceně naleznete na www.nadace-adra.cz.

Kolik nominací vám přichází a je vůbec možné rozhodnout, kdo si cenu nejvíc zaslouží?

Ročně se nám sejde více než stovka příběhů lidské statečnosti a odvahy. Nominační výbor podle statutu ceny nejprve vyřadí nominace profesionálů, třeba zdravotníků, hasičů, policistů, těm naše cena určena není, a také příběhy, které se staly v zahraničí. Nominovaní jsou lidé všech věkových kategorií, kteří poskytli první pomoc, zasahovali při autohavárii, čelili požáru, vodě či lhostejnosti. Příběhy, kdy se lidé postavili násilí, jsou ale pro nás prioritní. Během diskuse se dostáváme k pěti příběhům, které nás oslovily nejvíce a o nich hlasujeme. Tři potom předkládáme k veřejnému online hlasování. Zvláštní pozornost věnujeme nominacím, kde jsou v roli zachránců děti do patnácti let. Všichni jsou pro nás "hrdinové" a zveme je proto na slavnost, kterou každý ročník Ceny Michala Velíška končí, abychom jim a jejich rodičům veřejně poděkovali.

Shodne se veřejnost s vaším osobním názorem?

Pro mě si ocenění zaslouží všichni tři finalisté a díky České mincovně a. s. Jablonec nad Nisou také všichni dostávají stříbrné pamětní medaile. Smyslem není jen někoho ocenit, ale také "vyslat pozitivní zprávu, pohlazení", nabídnout lidem možnost diskutovat. Někdy je výsledek dopředu téměř jistý, například hrdinský čin Petra Vejvody získal nejvíce nominací. Velkou odezvu měl též například příběh mladého muže, který skočil otevřeným okénkem do auta jedoucího v křižovatce, ve kterém zkolabovala těhotná řidička. Ale nejedná se o soutěž ani anketu, je to morální ocenění. Udělení Ceny Michala Velíška znamená, že všichni finalisté se stávají nositeli morálního odkazu Michala Velíška. Dětem předáváme růžičku - aby ji mohli věnovat mamince. Za to, jak je vede, jak je vychovala... Hlavní trofejí Ceny Michala Velíška je soška anděla z olovnatého skla s kovovou hlavičkou a otevřenými ústy - symbol čistoty a zároveň volání o pomoc.

Kdo je v týmu, který rozhoduje, které příběhy předložit veřejnosti?

Je to celkem devět lidí. Kromě patronky Ivy Velíškové a zachráněné Elišky jsem tam já, zástupci TV Nova, Nadace ADRA a Magistrátu hl. m. Prahy, a také psychologové policie a hasičů. Ti poslední proto, abychom měli možnost příběhy prověřit. Ne, že by si je někdo vymýšlel, ale může přinášet subjektivní pohled. Máme také někdy úsměvné nominace, třeba když paní nominovala svého manžela za to, jak statečný byl u porodu...

Prostřednictvím lidí, kteří se dokázali postavit zlu, se potkáváte i s těmi na opačné straně...

Jsem duchovní a jako křesťan se snažím hledat odpovědi na otázky dobra a zla. Není na mně, abych soudil, proč člověk v nějakém okamžiku jedná špatně. Prostředí, ve kterém jsem byl vychován, má rodina, to byl dar a ne každému se podobného štěstí dostane. Bráním se tedy jednoduchým postojům a závěrům. Pracuji jako kaplan v mobilním hospici a jsem někdy svědkem toho, že člověk má možnost zrát až do posledního okamžiku. I ten poslední čas dokážou někteří lidé využít k tomu, aby změnili postoj nebo "dotáhli" to, co celý život v sobě potlačovali. Dokud člověk žije, neměli bychom ho zatracovat.

Vítězslav Vurst se narodil v roce 1950 v Mohelnici a žije v Zábřehu na Moravě. Vyučil se malířem a natěračem, později vystudoval teologii. Pracuje jako kaplan ve Fakultní nemocnici Olomouc a v domácím hospici Nejste sami. Stál u zrodu Ceny Michala Velíška a jako předseda výboru se podílí na jejím udílení. Je otcem tří dětí, mezi jeho největší záliby patří cestování a fotografování.

Není vám z toho těžko "na duši"?

Když se budu chtít zaměřit na to, co je špatně a jak jsme zkažení, jistě pro to najdu mnoho příkladů. Ale já se přece mohu také dívat, co je ve společnosti krásné. Krásným příkladem je třeba i to, kolik solidarity se najednou objevilo v složité době coronaviru. Píšu si už léta každý den svůj "deníček vděčnosti", takovou inventuru toho, co jsem v tom dni mohl prožít hezkého, čím jsem byl obdarován - člověkem nebo událostí. Neuléhám naštvaný na svět...

Vyčníval mezi oceněnými někdo svým věkem?

Osmdesáti osmileté seniorce strhl zloděj zlatý řetízek a pokusil se o útěk. Chytila ho za batoh a začala křičet o pomoc. Spolu s paní, která jí přiběhla na pomoc, zloděje udržely na místě až do příjezdu policie. Byla první, která převzala zvláštní poděkování pro seniory nad osmdesát let. Z posledního roku bych rád připomněl velmi silný příběh šestileté holčičky, která skočila za tříletým bratrem do dvacet metrů hluboké studny, kam spadl, a celou dobu, než přišli dospělí, ho nohou nadzdvihovala, jednou rukou mu držela hlavu zakloněnou nad hladinou, druhou se držela výstupku ve studni. Obě podchlazené a potlučené děti se podařilo zachránit. Každý rok bývá nominován nějaký čin, kde nám mrazí na zádech.

Jak dnes žije paní Eliška, které Michal Velíšek daroval život? Jak se s onou událostí vyrovnala?

Musela ji přijmout jako součást života a nebylo to vůbec jednoduché. Zvláště v počátcích jsem se snažil být oporou jak pro ni, tak pro Ivu Velíškovou. Nejprve jsem se s nimi setkával odděleně, někdy i nešťastné formulace novinářů přispívaly u obou k obavám ze setkání. Po čase se v mé přítomnosti sešly - byla to pro mne asi nejsilnější událost v souvislosti s Cenou Michala Velíška. Eliška potřebovala několik let k tomu, aby si mohla projít hledáním smysluplného postoje k této události. Když v sobě našla sílu při slavnostním předávání Ceny Michala Velíška přednést krátký referát o tom, jak vše prožívají ti, jimž bylo pomoženo, jak si váží svého života, objaly se s Ivou a ta jí vyjádřila velký respekt za statečnost. Celý sál povstal a tleskal. Eliška je neskutečně zralá mladá žena, dnes už je i maminkou. Měli jsme spolu několik besed s mladými lidmi a je člověkem, který má co říct. Její postoje jsou velmi vyzrálé a inspirující. Zakotvila i v osobním životě, a pokud se nic nestane, budu ji v létě oddávat.

Prošla vaše cena nějakými změnami? Letos se bude rozdávat už po patnácté, chystáte ji něčím vylepšit?

V průběhu času jsme pár drobných změn udělali, ale nic zásadního. Přidali jsme veřejné poděkování pro děti a seniory nad osmdesát let, snížily jsme počet příběhů, k nimž se veřejnost vyjadřuje, z pěti na tři. Předávání ceny vždy předchází seminář pro laickou i odbornou veřejnost se zajímavými hosty. Souběžně se koná workshop pro děti, který velmi pěkně připravují hasiči. Pro letošní rok chceme v té části pro dospělé udělat změnu - dát větší akcent na oslavu života, lidské statečnosti a pozitivních postojů. Aby to byla pro všechny radostná událost - více úsměvů, méně slz...

Jaký vzkaz lidem, společnosti, Cena Michala Velíška dává?

Abychom chodili s otevřenými očima i ušima, a především s otevřeným srdcem a dlaněmi, připravenými pomoci. Pomoc vyžaduje čin - někdy třeba jen naslouchání a dobré slovo. A pak - dívejme se na svět pozitivně. Je tolik lidí, kteří neváhají přijít na pomoc, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých ani v těch nejvyhrocenějších situacích.

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Nadace ADRA a archiv Vítězslava Vursta

Hlavní roli hraje čas, říká doktor Polívka

Ještě před čtvrtstoletím byla diagnóza cévní mozková příhoda obrovským "strašákem". Prakticky na ni neexistovala adekvátní léčba a pacienti buď zemřeli, nebo přežili, bohužel často s trvalými následky. Zásadní změnu přinesl průkaz účinnosti speciálního léku schopného zprůchodnit uzavřenou mozkovou tepnu v roce 1995. Dnes zdravotníci dokáží pomocí účinných léků a jasně daných postupů cíleně zasáhnout a v mnoha případech podstatně zmírnit následky nemoci.

Jako první v České republice zavedli tuto léčbu tzv. intravenózní trombolýzou lékaři z plzeňské Fakultní nemocnice, kteří si poznatky o ní přivezli ze dvou stáží v USA. Prvním z nich byl současný přednosta Neurologické kliniky FN Plzeň MUDr. Jiří Polívka, CSc. (na snímku). Aby se oficiálně mohla tato léčba v České republice používat, byl nutný souhlas Ministerstva zdravotnictví ČR. K tomu bylo třeba vypracovat odborný dokument, který plzeňští lékaři připravili a publikovali, a postupně se tento způsob léčby onemocnění lidově nazývaného mozková mrtvice, odborně ikty, rozšířil do celé republiky. Brzy potom se v Česku vytvořila tzv. centrová péče o takto nemocné.

Pane přednosto, co to vlastně znamená centrová péče při léčbě iktů?

V České republice jsou zákonnou normou určena velká a menší iktová centra. Ta velká jsou ve většině krajských měst a v Praze. V každém kraji jsou ještě jedno až tři menší iktová centra. Do nich je soustředěna akutní péče o nemocné s cévní mozkovou příhodou. Na jedno iktové centrum připadá sto až tři sta tisíc obyvatel. Výjimkou v celém tomto systému je naše plzeňské centrum. V kraji totiž žádné další neexistuje a Fakultní nemocnice Plzeň tedy zajišťuje akutní iktovou péči pro téměř šest set tisíc obyvatel a současně jsme ještě velkým centrem pro dvě menší iktová centra na Karlovarsku - v Karlových Varech a v Sokolově.

Kdo je MUDr. Jiří Polívka, CSc.?
přednosta Neurologické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a šéf jejího Centra vysoce specializované cerebrovaskulární péče
přednášející na Lékařské fakultě UK v Plzni
člen Akreditační komise pro obor neurologie Ministerstva zdravotnictví ČR
předseda Neurofarmakologické sekce České neurologické společnosti Jana Evangelisty Purkyně
Vystudoval Lékařskou fakultu UK v Plzni. Střední školu studoval částečně ve Francii. Původně se chtěl věnovat učitelskému oboru, historii a literatuře, z tehdejších politických důvodů mu to nebylo umožněno. Po absolvování lékařské fakulty si vybral neurologii. Manželka je také lékařka, kardioložka. Má tři děti - dceru a dva syny.

Mluvíme o iktových centrech a iktových jednotkách. Jak si je máme představit?

Iktové centrum vyššího typu je součást nemocnice, zajišťující komplexní péči o nemocné s cévním onemocněním mozku včetně rychlé a přesné diagnostiky, komplexní léčby a včasné rehabilitace. Jako příklad musí takové centrum obsahovat urgentní příjem, všechny typy zobrazovacích metod, neurologii, iktovou jednotku, neurochirurgii, intervenční neuroradiologiii, kardiologii, neurorehabilitaci, ale také vysoce kvalitní laboratoře a další součásti. Kromě prostor a techniky však je nezbytný tým specialistů složený z uvedených lékařských odborností, zdravotních sester a dalších nelékařských profesí. Jde o širokou týmovou spolupráci, používání speciálních léčebných prostředků, různých neurochirurgických operací pro některé nemocné, v posledních létech i intervenčních neuroradiologických výkonů, kdy lze přístupem z tříselné tepny odstranit - "stáhnout" krevní sraženinu z velké mozkové tepny.

Péče je soustředěna na specializovaná pracoviště, jednotky intenzivní péče, tzv. iktové jednotky. Vybudovat takové centrum logicky nelze v každé nemocnici, vyžaduje to erudované lidské zdroje a velké finanční nároky na techniku, léky i další diagnostické a léčebné prostředky. Menší iktová centra nemají neurochirurgii a intervenční neuroradiologii, v případě potřeby takovýchto vysoce specializovaných zákroků je pacient předán do centra vyššího typu.

Podstatnou roli při léčbě iktů hraje čas, tedy doba od vzniku iktu do zahájení léčby, u ischemických iktů, kterých je většina, do zprůchodnění uzavřené tepny. Proto jsou v iktových centrech přesně stanovené pracovní postupy, aby léčba byla zahájena co nejdříve - jde opravdu o každou minutu.

To znamená, že záchranná služba neveze pacienta s mozkovou mrtvicí do nejbližšího zdravotnického zařízení?

Pokud záchranná služba u pacienta doma, nebo tam, kde ho nemoc postihla, vyhodnotí, že by se mohlo jednat o cévní mozkovou příhodu, jede rovnou do iktového centra. Už během převozu po cestě zajistí avízo iktovému centru a předá mu informace o pacientovi. Při příjezdu už je pacient očekáván a ihned se o něj stará iktový tým. Zásadní je odlišit, zda jde o ischemii, uzávěr tepny, nebo o krvácení, protože léčba je odlišná. Během několika minut po příjezdu do iktového centra známe přesně klinický stav pacienta, jeho životně důležité funkce, laboratorní parametry a následuje CT vyšetření, takže v krátké době známe příčinu iktu a je zahájena cílená léčba.

To jsou dost přísná pravidla. Jsou taková i v jiných státech?

Jsou. Ale naše země je díky uzákonění iktových center a přesně stanoveným postupům na druhém místě v Evropě za Německem v kvalitě akutní iktové péče. To je obrovský úspěch, o kterém naše populace příliš neví.

Každý rok mozková příhoda u nás postihne asi tři sta ze sto tisíc lidí. Jsme tak v průměru Evropy, ale v počtu kvalitně léčených je daleko za námi například Británie, Itálie a třeba i Holandsko. Ale ani u nás není optimálně léčených sto procent pacientů. Zhruba pětina se dostane do iktového centra pozdě. Zareagují pozdě nebo nejsou schopni si sami zavolat pomoc. Obecně platí, že čím delší je čas od vzniku iktu do zahájení léčby, čím těžší je postižení a čím vyšší je věk pacienta, tím je větší riziko trvalých následků po iktu, nebo úmrtí.

Jaké jsou příznaky cévní mozkové příhody?

Náhle vzniklá slabost a porucha pohyblivosti obvykle pravé nebo levé poloviny těla, tedy ochrnutí horní a dolní končetiny, zkřivení obličeje, tváře, pokles ústního koutku, porucha řeči, rozumění, porucha zraku, náhle vzniklá porucha citlivosti, silná závrať s nemožností se posadit, postavit, silná bolest hlavy někdy spojená se zvracením, porucha vědomí. Samozřejmě může jít jen o některý z těchto příznaků, záleží na tom, která část mozku je iktem postižena. Někdy příznaky trvají jen pár minut. Ale i to je varování, po rychlé úpravě totiž může brzy následovat další už podstatně těžší příhoda. A i v tomto případě je nutné volat na tísňovou linku 155 nebo 112.

Jak mozkové příhodě předcházet?
Riziko onemocnění stoupá s věkem. Ale riziko můžete zmenšit, pokud nebudete kouřit a omezíte množství soli, tuku a cukru v jídle. Jezte pravidelně ovoce a zeleninu a alespoň třicet minut denně věnujte fyzické aktivitě - procházkám, práci na zahradě a podobně. Udržujte si správnou váhu a vyhněte se nadměrné konzumaci alkoholu. Nepodceňujte preventivní prohlídky. Znejte hodnoty krevního tlaku. Vysoký krevní tlak je totiž hlavní rizikový faktor pro vznik cévní mozkové příhody. Pokud máte nějakou nemoc, která zvyšuje riziko iktu, kromě hypertenze jsou to například různá srdeční onemocnění a cukrovka, dodržujte doporučenou léčbu. Cévní mozková příhoda může postihnout i mladého člověka. Následky si pak nese často po zbytek života. Ty zmíněné typické rizikové faktory se bohužel postupně stěhují do nižších věkových kategorií.

I když není snad člověka, v jehož okolí by mozkovou příhodou někdo neonemocněl, stále je jakýmsi "tabu". Lidé nevědí, co mají při potížích dělat, nevědí, že hlavním kritériem je čas...

Máte pravdu. Někdy lidé, i když mají potíže, stále čekají, že je to přejde. Ti starší si říkají, že počkají, až mladí přijdou z práce. A pak už může být pozdě. Přitom lze mozkové příhody úspěšně léčit.

Snažíte se lidi i vzdělávat?

Z důvodu osvěty a vzdělávání jsme vytvořili na naší klinice iktové edukační centrum daleko dřív, než vznikla oficiální iktová centra. Pečujeme o nemocné po iktu, snažíme se, aby nedostali příhodu znova. Šíříme osvětu, že na změnu životního stylu a výživy není nikdy pozdě. Mnohem příznivější vliv bude mít taková změna u mladé populace než například u lidí starších sedmdesáti let. Snažíme se tedy přímo cíleně diskutovat s mladými lidmi. Kdybych já jim to říkal ve svém věku, mysleli by si, že takových řečí od dospělých už slyšeli... Proto jsme oslovili naše studenty medicíny, kteří jsou středoškolákům věkově blízcí, a připravili jsme s nimi edukační aktivity. Chodí do škol a ve vyčleněné hodině dají studentům vstupní dotazník, který nás informuje o tom, co o té problematice vědí, jestli znají příznaky iktu, jak by zareagovali. Ale také jaký mají životní styl, návyky a podobně. Pak následuje prezentace o iktech a diskuse. Výsledky jsou příznivé, ve více než devadesáti pěti procentech ti mladí uvedli, že jim akce přinesla nové poznatky, že byla pro ně zajímavá a víc než osmdesát procent považuje zdravý životní styl za potřebný. Víme, že část z nich pak přenáší informace i domů, do svých rodin. Pokládáme to za velký úspěch.

Autor: Alois Žižka, Foto: autor a FN Plzeň

Pět minut s Veronikou Pilařovou

Patří k současné špičce české ženské fotografie. Žije a tvoří na Benešovsku, přesto si našla čas na "pár vět" v populární pražské umělecké kavárně Café 23. Zde se pravidelně pořádají výstavy výtvarného umění, včetně děl předních domácích i zahraničních fotografů. Lepší místo pro rozhovor bychom těžko mohli zvolit.

Z kraje milénia si pořídila svůj první digitální fotoaparát a záhy vstoupila na domácí scénu. Její motto zní: "Každá fotografie vypráví svůj příběh, je jedinečná, a má své kouzlo..." Co nám tím chce prozradit? "Je to jednoduché," usmívá se půvabná mladá žena. "Snažím se nejenom dobře nafotit cíl svého zájmu, ale i něco svého do fotografie vnést. Ať již je to architektura, portrét, událost, nebo nějaký předmět."

Tvůrčí záběr Veroniky Pilařové je široký. Nejraději má reportáže, portréty a noční fotografování. Jako jedna z mála se věnuje i tzv. makrofotografii, tomu, co člověk pouhým okem nevidí. Spektrum jejích námětů je úctyhodné, což vyjadřuje v jedné větě: "Tematické focení mě též velmi baví, focení steampunku obzvláště..."

Jak všechno začalo?

Veronika se narodila koncem sedmdesátých let minulého století v Plzni, posléze žila v Českých Budějovicích a dále pak v Praze. Takříkajíc díru do světa udělala svého času v časopisech Praktik, Blesk Hobby, Receptář nebo Paní domu, Chatař a chalupář a v neposlední řadě Udělej si sám, kde měla rubriky psaní návodů i nafotografování tvůrčích postupů a rad, jak pracovat s nejrůznějšími materiály a vyrábět si doma ve volném čase užitkové věci i krásná díla. "Dělala jsem to moc ráda. Vzniklo to na základě mé lektorské činnosti z různých výtvarných workshopů. Přišla jsem fotografování na chuť, velkou motivací byly uveřejněné snímky."

Tak se stalo pro ni fotografování koníčkem a vášní i každodenní součástí života. Ten kolem sebe vnímá ze všech úhlů. A zdařile i neotřele pak zvěčňuje místa, tváře a postavy, emoce a lidské pocity.

Základem dobrého snímku je postřeh, výtvarné vidění i trocha štěstí

Veronika Pilařová má za sebou dlouhou řadu úspěšných výstav a prezentací na řadě míst republiky. S oblibou pořádá fotografické workshopy i výlety, na kterých předává své zkušenosti z fotografického světa. Denním chlebem jí je portrétování rodin s jejich vzácnými okamžiky, od svateb přes "těhulky" až po děti a prarodiče. Ráda fotografuje starou techniku, autoveterány a urbex nevyjímaje. Občas si odskočí do sféry uměleckých aktů a před časem vzbudil velký zájem veřejnosti i odborné kritiky její cyklus nazvaný Sedm hříchů. Zcela pravidelně jsou vydávány i kalendáře.

Jak jsme již shora naznačili, dalším z velkých koníčku fotografky Pilařové je cestování, kde samozřejmě nedá aparát z ruky. Její neotřelé snímky, kupříkladu z Benátek, Kuby či sladké Francie jsou mimo jiné vhodným dekorativním uměním do interiérů soukromých i veřejných. Vyprávění o tom, kde všude a konkrétně, co na svých cestách fotografovala, je na samostatný článek.

Matička Praha - srdeční záležitost

Jedním z nejoblíbenějších a nejfrekventovanějších námětů je Praha, kterou portrétuje při každé příležitosti, v každou roční dobu i denní, či noční hodinu. "Praha je pro mě nejpůvabnější město světa. Vždy objevím něco nového a ráda se toulám starými uličkami za rozbřesku, kdy je ještě nezaplaví davy turistů."

Právě při této práci vyniká výtvarné vidění fotografky Pilařové, jejíž momentky bychom klidně mohli vydávat za fotoobrazy. Snadno se můžeme přesvědčit na internetovém portálu Miluju Prahu, kde jsou její snímky denní i noční k vidění. Často se účastní kulturních akcí včetně výstav v populární Jindřišské věži v Praze.

Free Art Friday

Veronika Pilařová je jednou z umělkyň, které se účastnily úžasné pravidelné výstavní akce, která je pozastavená. Na Free Art Friday se můžeme těšit koncem roku nebo začátkem roku 2021. Myšlenka projektu je geniálně jednoduchá. Oslovený výtvarník odnese své dílo, ať již grafiku, malbu nebo třeba fotografii, na pořádající společností vybrané místo k vystavení. Zde si je po ukončení výstavy může kterýkoli zájemce zdarma vzít. Zájem široké veřejnosti je neskutečný a vysoce převyšuje běžné návštěvy kamenných galerií. Akce tak splňuje dva předpoklady - zvyšuje zájem lidí o výtvarné umění a představuje nové tvůrčí tváře. Na jedné z posledních prezentací v prostorách Metra Veronika Pilařová vystavovala spolu s výtvarníkem Janem Soukupem.

"Potěšili mne dvě japonské slečny, které prahly po mé černobílé fotografii Velorexu, hadraplánu či splašených trubek, jak se tomuto původně invalidnímu vozíku v padesátých letech minulého století říkalo. Fotky si byly zamluvit téměř ihned po zahájení výstavy. Do paměti se mi vryla jejich nelíčená radost, že uspěly. Jejich zájem pro mě byl tou nejvyšší odměnou nad všechny honoráře. A mám radost, že mohu říkat, že mé dílko nyní zdobí i nějaký japonský interiér."

Tím se dostáváme k charitativním akcím, kterých se fotografka hojně zúčastňuje. Výtěžek z dražby je věnován nejpotřebnějším, jako kupříkladu SOS vesničkám.

Čas pro rozhovor vypršel. Veronika Pilařová vyslovila poslední slova, ve kterých shrnuje: "Fotografování mne baví a naplňuje."

Autor: Ivan Černý, Foto: Veronika Pilařová